Steve Sem-Sandberg je autor nepravděpodobných bestsellerů. Nejúspěšnější z nich, více než pětisetstránkový dokumentární román o válečném ghettu Chudí v Lodži (2011), vyšel nejméně ve dvaceti jazycích a navzdory náročnému tématu a ne zcela tradiční formě získal i u nás tisíce fanoušků. Také v dalších knihách jako by se švédský spisovatel rozhodl pořádně čtenářům vymáchat nos v zatuchlých vodách evropské historie. Vytvořil si za tím účelem jedinečný autorský styl, který díky pozoruhodnému jazyku i empatii vůči postavám dokáže zaujmout a vtáhnout do románového světa, aniž by rezignoval na umělecké kvality.

Nejnovější román W, letos nominovaný na prestižní Augustovu cenu, v tomto smyslu navazuje na autorova předchozí díla. Sem-Sandberg se vrací k historické postavě odsouzeného vraha Johanna Christiana Woyzecka (1780–1824), jehož příběh proslavil zejména německý spisovatel Georg Büchner v nedokončeném, avšak dodnes inspirativním dramatu Vojcek. K Woyzeckovu případu se zachovaly lékařské posudky hodnotící psychický stav obžalovaného a další archiválie, které Büchnera nenechaly v klidu – a stejně tak ani Sem-Sandberga o téměř dvě století později.

Sem-Sandberg využívá Woyzeckův tragický příběh jako výchozí bod pro zachycení rozvrácené Evropy v době napoleonských válek. Sám protagonista se účastní řady vojenských výprav včetně proslulého tažení do Ruska, přičemž se často zdá, že už ani sami vojáci nevědí, proč, kam a s kterou armádou zrovna pochodují. Možnost jiného živobytí však pro sebe nenacházejí. V dalších pasážích zase před čtenářem vyvstává každodenní život města Lipska počátku devatenáctého století – popisuje se chod hospody, bydlení v podnájmech, prostituce, řemeslnické dílny, obchody.

Protiváhu intenzivního líčení vyšinuté doby, která z mužů dělá zloděje a vrahy a z žen přinejlepším tvrdé obchodnice, tvoří Johannův pozoruhodný vnitřní svět. Poznáváme jej z velké části prostřednictvím výslechů a rozhovorů při vyšetřování činu, z něhož se zodpovídá: ze žárlivosti zavraždil svou bývalou milou.

Hned v úvodu se spolu s obviněným ocitáme ve vězení, stáváme se svědky nejrůznějších procesních úkonů, přičemž se brzy vyjasňuje, že zločinec je v mnoha ohledech spíše obětí a že světská spravedlnost se ve své bezcitnosti sama dopouští zločinů. Woyzeck je dojemně naivní i moudrý zároveň, vidí a vnímá věci jinak než ostatní, ať už se to rozhodneme chápat jako dar, nebo jako duševní nemoc. Vede to k řadě nedorozumění, pro své okolí je tento mladý muž, řečeno dnešním jazykem, „mimoň“, Sem-Sandberg nicméně v jeho vidinách a vyprávěních nachází svébytnou poezii, která tvoří kontrast ke krutosti vyšetřovatelů a světa vůbec. Zároveň Woyzeckův případ ukazuje, jak člověka může poznamenat beznadějná chudoba a prožité násilí.

Hrdinovy osudy se poodhalují v retrospektivních odbočkách, autor se obratně proplétá časovými rovinami a plasticky přitom vykresluje obraz osobnosti, která nezapadá do běžných představ o zločincích a násilnících – což si uvědomovali i Woyzeckovi současníci, přísnému rozsudku a trestu smrti to však nakonec nezabránilo. Příběh končí poměrně lakonicky vylíčeným Woyczekovým stětím a pitvou, při níž bylo údajně zjištěno neobvyklé množství tuku usazeného u srdce. Jeho lékař to v samém závěru komentuje nechtěně dvojznačnými slovy: „Krev, která vytekla z krční tepny, přesto nejspíš znamenala úlevu, protože konečně osvobodila srdce od nesnesitelné tíhy, která na něm spočívala,“ a dodává tak vyprávění smutnou pointu.

Mnohovrstevnatý román spojující netradiční psychologický portrét a dobovou fresku je čtenářsky přístupnější díky rozčlenění na nepříliš dlouhé kapitoly, svérázně poetickému, a přesto vlastně velmi přirozenému jazyku, ale třeba i otevřenosti v tématu sexuality. Ozvláštnění představují tu a tam citované autentické dokumenty. Autor se na své vypravěčské mistrovství spoléhá dost na to, aby se nebál čtenáři sem tam nabídnout i náročnější myšlenky nebo experimentálnější pasáže.

Tvorba Stevea Sem-Sandberga představuje jakýsi mnohadílný volný esej o lidskosti v celé její hrůze i nádheře. Je dobře, že se nakladatelství Paseka rozhodlo vydat v příštích letech v češtině i toto působivé nejnovější pokračování, a to v překladu Dagmar Hartlové, která má na Sem-Sandbergově úspěchu v tuzemsku nemalou zásluhu.