Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg navštívil v květnu 2011 u příležitosti veletrhu Svět knihy Prahu již poněkolikáté. Zatímco vloni přijel pouze na několik dní, aby českým čtenářům představil svůj nejnovější román Chudí v Lodži, na přelomu tisíciletí v Praze několik let žil a napsal zde řadu esejů, souborně vydaných pod názvem Prag (no exit) (Praha (no exit), 2002), a román Ravensbrück (2003). Ten představuje završení jeho tzv. ženské trilogie, pojednávající o třech výjimečných ženách ze střední Evropy – o novinářce a teroristce Ulrice Meinhofové (Theres, 1996), psycholožce a spisovatelce Lou Andreas-Salomé (Allt förgängligt är bara en bild, Příměrem pouhým je pozemské dění, 1999) a o české novinářce a překladatelce Mileně Jesenské (Ravensbrück). Nakladatelství Paseka se po obsáhlé kronice o lodžském ghettu rozhodlo vydat právě literární zpracování spletitých osudů této pražské rodačky, která je známá zejména coby blízká přítelkyně spisovatele Franze Kafky. Kniha byla v roce 2004 nominována na Cenu Severské rady za literaturu.

Román vystavěný kolem rozporuplné osobnosti Mileny Jesenské začíná za druhé světové války v koncentračním táboře Ravensbrück, podle něhož dostala kniha své jméno a kde v roce 1944 Milena Jesenská zemřela. Po několika stranách se přesouváme na počátek 20. století, do dob Milenina dětství, a od této chvíle se příběh kupředu ubírá vesměs chronologicky. Sledujeme bezmoc děvčátka tváří v tvář smrtelné nemoci matky a nepochopení ze strany přísného otce. Už tehdy se ale nejrůznějšími lumpárnami Milena projevovala jako řádný živel. Vystudovala dívčí gymnázium Minerva, kde se jí dostalo na svou dobu skvělého vzdělání, a na přání otce měla pokračovat na medicíně. Potkala však svého prvního manžela, literárního kritika Ernsta Pollaka, za kterého se i přes otcovy protesty provdala a odstěhovala se s ním do Vídně. Aby si vydělala na živobytí, dávala Rakušanům lekce českého jazyka a začala psát články do českých novin. Pravidelně se jak ve Vídni, tak později opět v Praze, kam se vrátila v polovině 20. let, setkávala s významnými osobnostmi své doby. Jako jedna z mála žen se prostřednictvím novinářské činnosti a debatních kroužků podílela na utváření českého společenského dění meziválečného období. Během vídeňského období také přeložila do češtiny několik děl Franze Kafky, s nímž si kolem roku 1920 horlivě korespondovala.

Milostný život Franze Kafky je vděčným tématem a neexistuje snad jediná recenze knihy Ravensbrück, jež by tuto výraznou osobnost nezmiňovala. Přitom je ale Kafka v knize zmiňován jen okrajově. To však nelze říct o Milenině milostném životě jako celku, jemuž Sem-Sandberg věnuje hodně prostoru. Co pár stránek se v knize objeví další více či méně osudový muž. S některými se Milena pouze schází, s několika žije a za dva z nich se provdá. Milenini muži se v knize střídají tak rychle, až splynou v jedno. Podobnou nevyhraněností trpí i postavy Mileniných kamarádek, přátel a známých. Dozvídáme se jejich jména, pod kterými si ale, pokud se nejedná o všeobecně známou osobnost typu Maxe Broda či Františka Xavera Šaldy, už nic konkrétního nepředstavíme. Z této mlhavé neurčitosti vystupuje Milenin komplikovaný vztah k otci a k dceři Janě, familiárně zvané Honza. K větší plastičnosti postav a vztahů mezi nimi výrazně přispívá hojné využití Janiných pamětí Adresát Milena Jesenská. K dalším často uváděným autentickým zdrojům patří Mileniny novinové články z Národních listů či týdeníků Přítomnost a Tvorba. Zapojení těchto citací do textu knihy umožňuje čtenáři lepší vhled do Milenina myšlenkového světa, jejích názorů, přání a představ. Autor jako by se i způsobem vyprávění snažil zprostředkovat pohled na svět Mileninýma očima.

Autorova obeznámenost s pražskými reáliemi a českými kulturními dějinami 1. poloviny 20. století je obdivuhodná. Za románem bezesporu stojí pečlivá rešeršní práce a velký zájem o tehdejší dobu a osobnost Mileny Jesenské. Fragmentární výstavba textu, který je rozdělen do mnoha krátkých podkapitol, však textu škodí a působivost příběhu se do velké míry vytrácí. Kniha se při nepříliš velkém rozsahu snaží zpracovat široký záběr, daleko přesahující Mileninu biografii, a tak často jen klouže po povrchu, aniž by se ponořila hlouběji. Milena pak v těchto částech, zejména ve třetí čtvrtině knihy, představuje pouze jakýsi spojující prvek a román působí dojmem črty. Sem-Sandberg nicméně disponuje zvláštním talentem pro líčení soužití komunit za války – podobně jako v románu Chudí v Lodži, v němž autor mistrně popisuje každodenní život židovského ghetta, je z knihy Ravensbrück nejpůsobivější poslední část knihy, odehrávající se v koncentračním táboře.

Román Ravensbrück sice nedosahuje literárních kvalit prvního česky vydaného díla Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži, čemuž nasvědčuje i podstatně skromnější vydavatelské zpracování, líčením středoevropské společensko-kulturní scény prvních desetiletí 20. století ale nejspíš bude pro českého čtenáře tematicky zajímavější.