V nakladatelství Host mají na debutující prozaiky čich. Z posledních let můžeme připomenout třeba Ditu Táborskou, jejíž dvě knihy se dočkaly vřelého přijetí ze strany jak čtenářů, tak recenzentů a kritiků, Sáru Vybíralovou, která za sbírku povídek Spoušť získala v roce 2016 Cenu Jiřího Ortena, Matěje Hořavu, jehož Pálenka byla o rok dříve při udílení cen Magnesia Litera oceněna jako objev roku, či Vladimíru Valovou, jež byla ve stejné kategorii vloni nominována se sbírkou povídek Do vnitrozemí. Když se proto v edičním plánu Hostu na první polovinu roku 2019 objevil debutový titul Martina Skořepy (*1961), mnozí čtenáři zbystřili. A přestože debutové prózy musejí na první ohlasy většinou nějakou dobu čekat, jen pár týdnů po vydání Rituálu Turínského koně, jak se Skořepova prvotina jmenuje, byla v Respektu (č. 14/2019) otištěna příznivá recenze Josefa Chuchmy. Pálenka Matěje Hořavy zde nebyla uvedena náhodou, Rituál Turínského koně je totiž této próze v lecčem podobný. Vedle toho, že se jedná o debuty, navíc o debuty autorů, kteří pár let před vydáním knihy otiskli své první literární práce v měsíčníku Host, spojuje oba tituly také jejich formální podobnost. Jde totiž v obou případech o texty nikterak rozsáhlé, rozčleněné do množství menších útvarů – minimálně v případě Martina Skořepy lze říct, že do fragmentů. A konečně obě knihy jsou si blízké tím, že jejich vypravěči jsou zřetelně autobiografičtí, můžeme-li tedy věřit paratextovým informacím, jež oba tituly doprovázejí.

„Dosud si nejsem jist, zdali mi psaní nenahrazuje masturbaci. Není-li tedy jen formou osobní terapie […]“ (s. 149) – těmito větami začíná poslední odstavec Skořepova vyprávění. Tušení, že jde o psaní (auto)terapeutické, však získá čtenář již krátce poté, co se do knihy začte. Autobiografický vypravěč se totiž svěřuje s okolnostmi svého pozdního coming outu a se zálibou v sadomasochistických hrátkách, píše však i o svém nedávném a úspěšném boji s rakovinou, po níž mu zůstal střevní vývod. Popisuje soužití s matkou, jež je postižena Alzheimerovou chorobou a s níž se z Prahy přestěhoval do města, které sám pro sebe nazývá Ašerov. Tato linie tvoří jádro vyprávění, péče o nemocnou matku však není jediným tématem Rituálu Turínského koně. Prostupují jím i mnohé postřehy týkající se literatury a toho, jakou pozici literatura zaujímá ve vypravěčově životě, ale i ve společnosti: „Psaní se i nadále tváří jako můj temný stín. Jako bych se s ním zavíral do koupelny a tam ho tajně souložil. […] Za těmito temnými otázkami se vynořuje otázka, existuje-li vůbec nějaký přijatelný důvod, aby má žánrově hybridní próza obtěžovala čtenáře (kteří na rozdíl od mé nafoukanosti stále ještě pokorně doufají v moc literatury).“ (s. 39) V knize se však objevují i narážky na jiné umělecké formy. Například název knihy je inspirován filmem maďarského režiséra Bély Tarra Turínský kůň – jako rituál Turínského koně označuje vypravěč každodenní proces ukládání nemocné matky k spánku.

Na citované ukázce lze demonstrovat kvality, jež jsou pro Rituál Turínského koně příznačné. Za prvé se jedná o dílo, jehož vypravěč reflektuje proces psaní a popisuje vznik díla i vlastní ambice. Nic si přitom nedělá z těch kritických námitek, podle nichž už je takové „psaní o psaní“ přežité. Vyprávění vyvolává dojem, že ucelené fragmenty skutečně odrážejí to, co vypravěči zrovna přišlo na mysl či co mu zkřížilo cestu – jednou se jedná o noční zápolení s matkou, která nechce spát, podruhé o rozjímání nad evangelii, jindy o výroční e-mail, v němž se Dana, žena, s níž kdysi vstoupil do manželství, „pochlubí, že v parlamentních volbách volila piráty“ (s. 124). Druhou a pro vyznění díla velmi podstatou kvalitou, kterou také můžeme vidět i v citovaném úryvku, je nezanedbatelná dávka (sebe)ironie. Díky ní nevyznívá próza tak bezútěšně, jak by se mohlo z výčtu jejích ústředních témat zdát.

K tomu lze přičíst další evidentní přednost Rituálu Turínského koně, kterou je již zmíněný dojem, že vypravěč nic nepředstírá ani nezastírá. To se týká jak jeho vlastních slabostí, tak aktuálních společenských či politických témat, kolem nichž současní spisovatelé obvykle jen opatrně přešlapují a která se v Rituálu Turínského koně objevují sice s naprostou samozřejmostí, jako důležitá součást toho, co se kolem vypravěče odehrává, ale většinou, podobně jako zmínění piráti, jen v nerozvitých záznamech.

Naléhavost výpovědi Skořepovy novely podtrhává i fragmentární kompozice. Postřehy a zápisy jsou kupeny bez jasného plánu, ale díky tematickému sepětí (zapříčiněnému do značné míry tím, že vypravěč je nezaměstnaný a celé dny tráví s matkou postiženou demencí) nepůsobí novela neuspořádaně či chaoticky. Jejich soužití je členěno do tří kapitol, z nichž první, nejdelší, pokrývá časové období tří dnů (16.–18. 11. 2016) a zbylé dvě jsou nadepsány duben (2018), respektive slunovrat (2018). Podstatnější než vývoj v čase jsou však pro vypravěče ponory do minulosti, k více či méně důležitým milníkům a událostem, které jej zavedly až tam, kde se spolu s matkou nyní nachází. Tomu odpovídá i ona fragmentární výstavba kapitol – fragmenty poskytují vypravěči možnost volně přecházet mezi tématy i obdobími.

Kniha Martina Skořepy působí, jako by ze sebe vypravěč, potažmo autor, vychrlil takřka vše, co jej v životě tížilo. Nebylo by tudíž překvapivé, kdyby se nyní na delší dobu odmlčel, podobně jako Matěj Hořava, autor zmiňované Pálenky, na jehož další knihu čtenáři zatím čekají marně. Bude dozajista zajímavé sledovat, zda bude možné vést paralelu mezi Pálenkou a Rituálem Turínského koně i v tomto ohledu. Prvotina Martina Skořepy každopádně naznačuje, že jde o autora, kterého se vyplatí nadále sledovat a na další knihu si třeba i několik let počkat.