Debutová kniha Sáry Vybíralové vydaná nakladatelstvím Host leccos naznačuje už svou vizáží (typografie a design vazby Martina T. Peciny). Na obálce a na předsádce se objevuje hvězdička, tedy symbol, kterým se označují mládeži nepřístupné filmy, a také výmluvný kosočtverec, resp. pop-artově zmnožený „secesní“ ornament, který má evokovat nejspíš totéž co kosočtverec. Dojem lechtivého, ba lascivního čtiva podporuje také bílá, krajkově zvlněná záložková stužka.

Ale lascivností v knize nakonec najdeme méně, než bychom podle prvního dojmu čekali. V desateru povídek se sice párkrát objeví erotický, někdy přímo „sexuálně explicitní“ materiál, avšak hlavní roli zdaleka nehraje. To hlavní, co Sáru Vybíralovou zajímá, jsou totiž lidé – zvláštní, roztodivné, ale nikoli nepravděpodobné existence, zahlédnuté nejčastěji v momentech touhy po někom či po něčem.

S výjimkou kratinkého vstupního textu s názvem Něco se pokazilo, který slouží jako jakési intro souboru, předznamenávající některé z jeho charakteristických rysů (používání ich-formy, introspekce, zájem o nejintimnější mezilidské a partnerské vztahy), se jedná o středně dlouhé povídky. V tomto formátu nezachycují jen jeden okamžik a zpravidla nezůstávají u náznaku a nedořečenosti; na jejich ploše se může rozvinout jistý děj, ať už trvá jediné odpoledne (např. povídky Plech a Hlas), či zahrnuje období několika dní (Nástroj, Spoušť, Pořádek aj.). Máme tak možnost poznat protagonisty podrobněji, v určitém jednání a vývoji. Všechny příběhy jsou poměrně civilní, alespoň co se prostředí týká. Odehrávají se nejčastěji v obyčejných pokojích, bytech a domech; někdy jsou povídky aspoň zčásti situovány do pracovního prostředí (např. školní kuchyně, kancelář, knihovna) či do oblastí volného času (restaurační zařízení, přímořské letovisko, hotel apod.). Dá se však říct, že umístění příběhů – podobně jako zmíněné erotické prvky – z hlediska smyslu také stojí spíš v pozadí a tvoří „jen“ komponent děje.

Co se naopak dere do popředí, jsou charaktery: hlavní hrdinové (pravidelně se střídají muži a ženy) vždy přinášejí výpověď o více či méně rozhodující epizodě svého života, a zároveň – to především – odhalují svůj způsob myšlení a prožívání, své představy a přiznávané i potlačované touhy. V průběhu vyprávění „se utvářejí“ tak, že se z nich stávají životné postavy. Nejde o schematizované, odněkud opsané typy, jak se to někdy u debutantů stává. Je sice možné, že po přečtení celé knihy se některé postavy trochu rozostří a začnou si být principiálně podobné (aby také ne, když všechny spojuje latentní touha překročit nějakou hranici či vlastní stín), v paměti však zůstane jejich silné, v momentě povídky velmi zintenzivněné bytí.

Vybíralová, překladatelka z francouzštiny, u mnoha svých hlavních i vedlejších postav upřednostňuje frankofonní jména (namátkou Pierrot, Bertrand, Jeane-Marie, Charlotte, Sibylle, Edmund ad.), často se také objeví francouzské reálie. Tato skutečnost dává některým textům nádech exotiky a může sugerovat určitou vznešenost. Trochu se podílí i na univerzálním vyznění problémů, které hlavní postavy – ať už jsou jakéhokoli původu či sociálního postavení – řeší. Pro čtenáře je velmi snadné se s nimi ztotožnit; prožít jejich příběh, anebo ho aspoň pochopit: chápeme, proč žena na konci povídky Beze snů tak zběsile tluče oplzlého otrapu; spolu s hrdinkou titulní povídky Spoušť „reálně“ prožíváme její bláznivý útěk od manžela a dobře rozumíme tomu, proč ho podniká; mnozí z nás tak jako hlavní hrdina povídky Plech zažili vlekoucí se hodiny v práci a znají pocit, kdy se člověk přes nudu a pochybnosti začne prokousávat k těm nejpodstatnějším životním otázkám; v povídce Pořádek pak soucítíme se zamilovaným, nyní však „nepochopitelně“ vykolejeným vědcem; a snadno se vciťujeme také do kůže poslední vypravěčky, vracející se ve vzpomínkách do trochu kouzelných, trochu děsivých míst svého dětství (závěrečná povídka Pevnost).

Třebaže většina hrdinů trpí nějakou neurózou či možná přímo obsesí, v pojetí Sáry Vybíralové se nám, příslušníkům tzv. většinové populace, velmi podobají. Jsou také příbuzní mnoha postavám divadelních her Petra Zelenky; v porovnání s nimi jsou však tito „obyčejní šílenci“ ještě o poznání smutnější…