Někdejší redaktor Radia Wave, nyní kulturní editor Seznam Zpráv a hlavně básník Jonáš Zbořil vydal v nakladatelství Paseka svou prozaickou prvotinu. Tematicky navazuje na jeho druhou básnickou sbírku nazvanou Nová divočina, která vyšla v nakladatelství Host sedm let po Zbořilově debutu Podolí (2013), jenž se dočkal nominace na Cenu Jiřího Ortena a Literu za objev roku. Novela Flora se v „nové divočině“ odehrává. Na místě, které dřív využíval člověk, ale pozvolna ho opouští a materiální stopy své činnosti nechává napospas (nebo snad k volné hře?) přírodním procesům. Zbořil se při tvorbě své „stepi“ inspiroval pražskou chudinskou kolonií Na Slatinách z 20. let minulého století, jež se nachází mezi Záběhlicemi a Strašnicemi. Při pohledu na tamní pohozené pračky a trupy aut obrostlé vegetací se nejspíš zrodila Flora, zneklidňující dítě Adama a Sáry ze Zbořilovy „predystopické“ novely, jak o ní autor mluví v rozhovoru pro Český rozhlas.

I v próze si autor do značné míry zachovává básnický rukopis. Kniha rozčleněná do čtyř oddílů (Zima – Jaro – Léto – Podzim) sestává z krátkých kapitol, jež často nepřesáhnou jednu stránku a představují momentky ze života Adama, Sáry a Flory, meditativní úvahy nebo intenzívní, stroze lyrické scenérie, v nichž se často mísí lidské, rostlinné a technické elementy: „Narůžovělá holá hlína s chloupky výhonků připomíná kůži. Kopec je hrb z vyhozených věcí.“ Zbořil přitom celou dobu promýšlí téma vztahu civilizace a přírody, živého a neživého: „Nevím, jestli mám žasnout, že příroda dokázala pozměnit své molekuly, aby z toho vznikl kurzor. Nebo se toho bát.“ Je strašidelnější kurzor, nebo Flora? Jednou v noci objeví Adam se Sárou ve stepi podivné stvoření a odnesou si je do domku po Adamově babičce, kam se následně také přestěhují: „Pak si všimneme, že má tvář. […] Rty se od sebe odchlipují, jako by hrály nebe, peklo, ráj, ale nevydávají žádný zvuk. […] Poznáme oči, hledáme v nich vědomí, které by na nás zasvítilo zpátky. Tělo je malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří, a co ne. Nějaké kabely, propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.“

Pro celou novelu platí, že se z Flory vždy poodhalí právě tolik, aby zůstávala tajemná, neuchopitelná a děsivá. Stejně tak nevíme, kdy nebo snad za jakého státního režimu, se novela odehrává. Vše svědčí pro velmi blízkou budoucnost, což posiluje znepokojivou atmosféru díla. Hlavně však není jisté, jakým způsobem se ve Floře promíchala příroda s technologiemi (Adam například zjistí, že je tak trochu online, ale zároveň roste a vyvíjí se) ani jaké povahy je pouto, které okamžitě naváže se Sárou.

Ústřední pár, jenž má za sebou několik pokusů o umělé oplodnění, nenachází Floru pouhou náhodou. Spíše se zdá, jako by step ze svého chemikáliemi nasáklého lůna vyvrhla přízrak dítěte, jenž se nad Adamem se Sárou už nějakou dobu vznášel. Je zajímavé sledovat, jak po nálezu Flory Sára přesně ví, co má dělat. A hned začne o ni pečovat, zatímco Adam nejprve „věc“, „mutanta“, případně „hroudu“ nevěřícně sleduje zpovzdálí. Zároveň se však o ni začne zajímat a brzy se, hlavně z lásky k Sáře, stane druhým pečovatelem.

Surreálnost a grotesknost jejich situace autor ještě podtrhuje tím, že se v jejich rodinné jednotce rozvine podobná dynamika jako u kterékoli jiné čerstvé rodiny. Vše je nezvyklé, je třeba přijmout nový režim, složité a zvláštní obslužné úkony nabývají na samozřejmosti („Musíme odhoubovat.“). A pouto k bytosti, kterou má člověk v péči, se prohlubuje.

Proč se Flora jmenuje Flora? Je to snad čirá ironie? V podhoubí novely se nacházejí dva texty, o nichž by se dalo říci, že každý vyživuje jednu stránku titulní postavy. Prvním je Můj medvěd Flora od Daisy Mrázkové, příběh o nálezu ošuntělého plyšového medvídka, o nějž se děti tak láskyplně starají, že se vyloženě stane součástí rodiny. Na stránkách bilderbuchu ožívá, například si čte, ale na rozdíl od Zbořila nás Mrázková nenechá na pochybách, že se vše odehrává jen v dětské fantazii. Druhým příběhem, jejž Flora variuje (jakkoli si to autor dle svých slov uvědomil až v procesu psaní), je pohádka o Otesánkovi, který nejprve svým bezdětným adoptivním rodičům přinese radost, ale pak všechno pozře.

S prorůstáním technologie a přírody souvisí téma přirozenosti. Zbořil jako velice bystrý pozorovatel přivádí na scénu skupinku dětí, jež se pokoušejí s Florou přátelit a na jejichž příkladu autor dokládá, že díky své neukotvenosti mají děti hranici mezi přirozeným a nepřirozeným nastavenou fluidněji než dospělí. Myslí analogicky, chybí jim vžité svazující limity jejich činnosti, a tak se také pokoušejí vyrobit Floru, nebo cosi jí podobného.

Novelu Flora lze doporučit k přečtení už jen díky Zbořilově nezaměnitelné imaginaci a básnickému jazyku. Sám autor sice v rozhovorech opakovaně uvádí, že výstavba děje není jeho silnou stránkou, nicméně jeho „variaci“ na příběhy již známé nelze, ani co do obsahu, upřít výrazný osobitý přínos. Zbořilova novela je totiž hlavně o lásce, která umí překračovat hranice ošklivosti a traumatu a nasměrovat člověka na správnou, jakkoli nesnadnou, cestu.