V každém životě se najdou mrtví, z kterých někdo žil. U něžných, dobrých, hrubých, špatných lidí – všude jsou zneužití mrtví. Jak má člověk, který to o sobě ví, snášet život? Jen tak, že svým mrtvým propůjčí život vlastní, neztratí ho a tím je zvěční.
Elias Canetti

Büchnerova cena je nejprestižnější literární ocenění v oblasti německy psané literatury. Když ji roku 2008 obdržel Josef Winkler, byli mnozí němečtí literární kritici hodně zaskočeni, podobně jako při udělení Nobelovy ceny Elfriede Jelinek. Tuto slabou pozitivní rezonanci lze vysvětlit silně rakouským zabarvením jejich textů. To je sice ozvláštňuje, ale nečiní provinčními. V návaznosti na rakouskou tradici společenské kritiky prostřednictvím kritiky jazyka, jak ji formuloval významný představitel Vídeňské moderny Karl Kraus, upozorňují obě nezaměnitelné osobnosti současné literatury na různé formy útlaku pomocí odhalení jazyka jako mocenského nástroje. Bořením společenských tabu – Jelinek tematizuje spojení sexu, násilí a moci, Winkler toto motivické trio zasazuje do kontextu katolické církve – se zároveň řadí k tzv. antiheimatliteratur. Tento silný proud poválečné literatury polemizuje s oficiální prezentací Rakouska jako přírodního ráje a kritizuje mýtus neviny, do kterého se země zahalila po druhé světové válce. Podle této státní ideologie, uznané i světovými mocnostmi podpisem Státní smlouvy z roku 1955, která alpské republice garantovala neutralitu, nenese Rakousko jako první Hitlerova oběť za válečné zločiny žádnou zodpovědnost. Protože se stát nemusel vypořádat se svou zločinnou minulostí, vedlo přežívání nacistické ideologie mimo jiné k formování silné extremistické pravice, reprezentované např. Svobodnými Jörga Haidera, který od osmdesátých let minulého století ovládal politickou scénu ve Winklerových Korutanech a posléze výrazně ovlivňoval rakouskou politiku na národní i mezinárodní úrovni. Haiderův úspěch spočíval v oprášení ideologického programu, kterým oslovil masy chválící „zaměstnaneckou a bezpečnostní politiku třetí říše“: „Potřebovali bysme tu takovýho malýho Hitlera, aby zas udělal v zemi pořádek a byl klid,“¹ manifestuje osudovou ideologickou kontinuitu jedna z Winklerových postav. Díla antiheimatliteratur, jejímž nejznámějším představitelem je Thomas Bernhard, tedy v rozporu s klišé o nevinném kraji hor ukazují Rakousko jako peklo na zemi, pomocí provokativní metaforiky kritizují různé formy patriarchátu a poukazují na latentní fašismus a antisemitismus. Zde však srovnání, jehož cílem bylo ukázat, že Winkler není s protirakouskými texty ve své otčině sám, končí: Bernhardova kritika často ztrácí svou adresnost v existenciální univerzálnosti, Jelinek píše z jasně vymezené feministické pozice. Zato Jean Genet z Korutan si osvojil dikci černých mší.

Josef Winkler vstoupil do literatury našich jižních sousedů koncem sedmdesátých let minulého století jako rozhněvaný mladý muž a ztracený syn z Kameringu. V románové trilogii Das wilde Kärnten (Divoké Korutany), plné blasfemických obrazů a koncipované jako obžaloba smrtícího homofobního patriarchátu, který dovedl k sebevraždě mladíky Jakoba a Roberta, se poprvé objevuje leitmotiv rodné vesnice ve tvaru kříže, v jehož znamení se odehrává rustikální život. Ve svém nejznámějším díle Friedhof der bitteren Orangen (Hřbitov hořkých pomerančů)² autor rozšiřuje kritiku katolické církve pomocí její vlastní obraznosti o černé mše; struktura textu tedy zůstává inspirovaná liturgií, děj se šíří na Apeninský poloostrov. Román je koncipován jako nekrolog za všechny bezejmenné, kteří zemřeli „ve jménu boha mého dětství“. Přes morbidní metaforiku – chrlení heretických obrazů opět implikuje kauzální souvislost mezi katolickou církví a násilnou smrtí – má tedy kniha utopickou dimenzi: vypravěč chce textem vrátit život lidem na okraji společnosti, ať už se jedná o chudé sicilské vesničany, africké přistěhovalce, či homosexuály.

Zlom v autorově tvorbě představuje indický román Domra. Na břehu Gangy.³ Vybaven obligátním notýskem opouští vypravěč starý kontinent a autor barokní metaforiku ve stylu memento mori. Tanec smrti, který dosud sloužil k odhalení zničujících mocenských struktur, se osamostatňuje a svědčí o fascinaci hinduistickým náboženstvím, kde je smrt přirozenou součástí života. Bezprostředně po obrazech ze břehu Gangy vychází Až nastane čas. Autor získal díky indickému románu odstup od korutanské látky a našel novou perspektivu vyprávění. Sugestivní ich-formu nahradil sběrač kostí Maximilian, ukládající do hliněné nádoby ostatky těl i torza životních osudů jedné vesnice a jednoho století. Výstižné podobenství i autoreflexe spisovatelského povolání: Maximilianovy příběhy jsou naturalisticky laděné nekrology i etnografické vizualizace katolických pohřebních rituálů. Ve srovnání s Divokými Korutany vykazuje pulsnitzká pohřební kronika rysy jakéhosi negativu, neboť postava otce už není kafkovský tyran, ale devadesátiletý stařec, jehož historky lze tradovat dál. Ústřední obraz románové trilogie, vesnický kříž jako symbol moci a útisku, nahradilo zobrazení satana, který přihlíží zřídkakdy bohulibému konání jednotlivých vesničanů. Záměnou Krista za Antikrista ve většině modliteb, jež završují jednotlivé příběhy, je podtrženo heretické vyznění textu.

Smířlivé tóny vůči postavě otce se v románu Roppongi mění, jak ostatně prozrazuje již podtitul knihy, ve skutečné Rekviem za otce, v němž se obrazy z Váránasí prolínají s korutanskými motivy. Vyprávění má charakter obětního rituálu, jímž vypravěč, který se nemohl zúčastnit pohřbu, doprovází otce na jeho poslední cestě. V narativní rovině tento záměr podtrhuje nejcitovější pasáž knihy, v níž syn zapaluje v den otcova pohřbu svíčku v tokijské čtvrti Roppongi a v hotelovém pokoji vypráví dětem „krásné i příšerné zážitky z dětství“.⁴ Vzpomínky vrcholí líčením společného hledání otcovy nejmilejší knihy, Příběhů tisíce a jedné noci. Ta podle Michela Foucaulta představuje prototyp vyprávění, jež má zahnat smrt. S dosavadní Winklerovou tvorbou Roppongi spojuje i ambivalentní vztah k tématu smrti, v němž se mísí strach i fascinace. Přes snahu oprostit se od přísných rituálů katolického domova a přijmout tak, jak se to děje ve Váránasí, smrt jako přirozenou součást života, se bývalý ministrant, který vyrazil do světa, aby se přestal bát, nedokáže zbavit hluboce zakořeněného strachu z dětství: „Slyším vyzvánět umíráček své rodné vsi, pořád a pořád a všude, v sedm hodin večer, v Berlíně, Římě, v Tokiu, v Indii, v Klagenfurtu.“⁵ Jeho Rekviem za otce tedy vykazuje hned dvojí charakter magického obřadu: vzniklý text má zvěčnit otcův život a psaní je povýšeno na strategii ke spoutání smrti. „Bez poznámkového sešitu a pera bych nebyl schopen se na všechny ty zpopelňovací obřady a dění kolem dívat, skličovalo by mě to a hlavně v noci bych kvůli přívalu všech těch obrazů smrti neměl ve svých snech klid, avšak takto zůstaly uzavřeny v mých červených indických sešitech, zahnány do prázdných stránek uvnitř desek.“⁶

Knihou Matka a tužka se Josef Winkler po více než třiceti letech vrací k postavě matky, jež byla v trilogii Divoké Korutany mlčícím pandánem dominantního a obávaného otce. Poslední díl korutanské trilogie se jmenuje Muttersprache (Řeč matky)⁷ a píšící syn se svým textem snaží milované matce vrátit řeč ztracenou v patriarchálním světě. Ve Winklerově rané tvorbě je tedy matčino mlčení pojato genderově a stává se součástí kohoutího zápasu syna soupeřícího s otcem o matčinu přízeň. Tento oidipovský motiv v průběhu autorovy tvorby slábne, ale klíčem k matčinu mlčení zůstávají i nadále teorie Sigmunda Freuda, a sice jeho pojetí traumatu. To se podle zakladatele psychoanalýzy manifestuje jako vytěsnění otřesného zážitku z paměti. Přeneseno do roviny řeči – v našem případě textu – pak na traumatický zážitek odkazuje její fragmentárnost, „mezery“ ve vyprávění traumatizované osoby či její mlčení. V knize Matka a tužka souvisí matčino mlčení s druhou světovou válkou. V textu se stále vrací scéna, v níž dědeček z matčiny strany čekal na zahradě u grávštýnské jabloně na příjezd žebřiňáku s mrtvolou nejmladšího syna celý den, při příjezdu vozu padl na kolena a dlouho se modlil. Tato traumatická událost poznamenává celou rodinu: „Všichni ztratili řeč. Válka v nich denně explodovala.“⁸ Winklerův životopisec přizpůsobuje matčinu biografii k obrazu svému, reflexe vlastního psaní mají téměř hagiografickou povahu. On je tou suverénní instancí, která přejímá příběh nemluvné matky, silně propojený s příběhem vlastním, a svou literaturou posouvá její život z okraje obrazu do jeho centra. Zároveň stylizuje její vyprávění o osudovosti válek pro rodinnou linii z matčiny – rozuměj té bytostně „vlastní“ – strany do počátků svého psaní vůbec. V matčině vyprávění je rodinná kronika smutečně zarámována světovými válkami, v synově psaní tuto osudovost podtrhuje neustálé přehrávání obrazu dědečka klečícího u grávštýnské jabloně, tedy okamžiku konfrontace se smrtí. Typicky winklerovská hereze má tentokrát subtilnější podobu: syn, jehož atributem je tužka, se stylizuje do role spasitele, jeho text se stává místem zmrtvýchvstání: „Matka vstala od drkotajícího šicího stroje, podřepla u kredence, s heknutím odšoupla těžká dvířka, a se slovy ‚Prosím, ať skrze přijímání této svátosti vstoupí Tvé požehnání a milost do naší rodiny‘ si lokla svěcené vody a já coby arciministrant jsem, jak mě farář pověřil, s tužkou v ruce odvětil: ‚Tvá víra ti pomohla!‘, načež znovu navlhčila mezi rty bílou niť a s přimhouřenýma očima provlékla koneček nitě ouškem jehly v šicím stroji.“⁹ Winklerův vypravěč začíná skládat obrázky ze života zemřelé matky v indickém Puné, kde jsou smuteční rituály za mrtvé přirozenou součástí hinduistické kultury. Vybaven především existenciálními texty Ilse Aichingerové propůjčuje literární biografii milované osoby nezaměnitelnou obraznost a expresivitu. Radikální kritik patriarchátu tentokrát předkládá citlivě ztvárněný příběh jedinečného života vyprávěný s láskou.

1. Josef Winkler: Až nastane čas. Přel. Magdalena Štulcová, Archa, Zlín, 2010, s. 176. ^zpět
2. Josef Winkler: Friedhof der bitteren Orangen. Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1990. ^zpět
3. Josef Winkler: Domra. Na břehu Gangy. Přel. Marie Frolíková, Archa, Zlín, 2012. ^zpět
4. Josef Winkler: Roppongi. Rekviem za otce. Přel. Magdalena Štulcová, Archa, Zlín, 2011, s. 85. ^zpět
5. Tamtéž, s. 129. ^zpět
6. Tamtéž, s. 119. ^zpět
7. Josef Winkler: Muttersprache. Suhrkamp, Frankfurt am Main, 1982. ^zpět
8. Josef Winkler: Matka a tužka. Přel. Magdalena Štulcová. Archa, Zlín, 2017, s. 80. ^zpět
9. Tamtéž, s. 67. ^zpět