Krutý, udřený otec, chovající sympatie k nacistům, zamlklá, zkrušená matka, podvyživené děti a každodenní rutina pochmurného statku ve vesnici svázané náboženskými dogmaty: dětství a mládí, které v řadě svých knih popisuje Josef Winkler (nar. 1953), aniž by vyprávění zaobalil do milosrdné neurčitosti – podobnost se skutečnými postavami, místy a událostmi je zde čistě záměrná –, působí jako jeden jediný horor, pravý opak venkovské idyly.

Jak naznačuje už název, ani v nové autobiografické knize Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (v originále Lass dich heimgeigen, Vater oder Den Tod ins Herz mir schreibe, Suhrkamp 2018) autor nedospívá k smířlivějšímu tónu. Opět se v textu obrací zejména na svého otce, nenáviděnou, přesto nepostradatelnou a určující postavu. Příliš se netají tím, že psaní je pro něho způsob, jak zpracovávat své traumatické dětství: „Pomohlo mi to, můj tate¹, a pořád dál mi to pomáhá, a proto píšu, a proto jsem stejně jako dřív tvůj syn a ty můj otec, abych tak řekl, dokud mě moje vlastní slova nezardousí a opětovným zmlknutím mě šťastně nedorazí.“

Hororový nádech textu dodávají nejen epizody popisující nuzný, jednotvárný život na rodinné usedlosti, kde vládne přísný patriarchát, bezcitnost a lhostejnost a kde děti vyrůstají v podmínkách, které bychom dnes považovali za psychické i fyzické týrání. Kromě této bezútěšnosti je tu ještě vypravěčova fascinace smrtí: pronásledují ho vzpomínky na mrtvé prarodiče na márách, zjevují se mu přízraky příbuzných padlých ve válce a zejména mu nedávají spát zetlelé kosti Odila Globočnika, masového vraha Židů, který je pohřbený na rodinném pozemku – a obilí vyrůstající z jeho ostatků podle vypravěče nevyhnutelně otravuje všechny, kdo se jím živí. Mrtví jsou znovu a znovu připomínáni a litanicky přivoláváni, s patosem ale kontrastuje místy překvapivě suchý tón, třeba když vypravěč poskytuje přehled sebevražedných metod v rodné vsi: „Děvečky většinou dokončily jaksepatří svou práci ve stáji, nakrmily zvířata, podojily krávy, vymetly do čista stáj, aby se o nich nerozneslo nic špatného, a potom se oběsily na provaze, jímž obvykle pomáhaly vytahovat na svět telata. Ve vsi se nikdo netrávil spolykáním prášků nebo muchomůrkami, všichni se oběsili nebo si vpálili kulku z pistole nebo pušky z druhé světové války, kterou si přinesli z bitevních polí. A když to jinak nešlo, zabili se jateční pistolí. Jeden čeledín – to ale byla naprostá výjimka – se u lesa nad vesnicí vrhl z vysoké skály do rybníka plného kaprů.“

Není divu, že si autor svými texty získal řadu nepřátel, což v nové knize také reflektuje: „‚Nekoukej napravo ani nalevo!'“ jsi řekl, […] protože jsme věděli, že sousedé civí z oken, proklínají mě a zatracují kvůli té neomluvitelné hanebnosti, že jsem napsal knihy o tobě a o sobě ve vesnici Kameringu v údolí Drávy, o mnoha radostech a strastech římskokatolických vesničanů, o smutných a krásných svátcích, o dětech přejetých na silnici, sebevraždách mladistvých a o rozepřích a nenávisti dospělých, o všem, co v tom nebo onom okamžiku vykolejilo vesnici a probudilo Ďábla.“ Abychom ale byli spravedliví, vypravěč nešetří ani sám sebe, nesnaží se čtenáři zalíbit, nanejvýš mu názorně ukazuje, že oběť krutosti dělí často jen krůček od toho, aby se sama stala krutou.

Popis prostředí, které lidem nepřiznává jakoukoli důstojnost a ve své jednotvárnosti pouze otupuje, ústí v celkem neotřelý pohled na válku: podle vypravěče byla pro jeho otce právě vojenská kariéra prvním a posledním okamžikem v životě, kdy se něco dělo, tím jediným, na co mohl vzpomínat. „Ano, i já mohu říct, že válka, válečné zážitky, tě při tvojí nudné, stále stejné práci ve chlévě a věčně dokola se opakující práci v lese, na Kostelním poli, na Špičatým a na Svinským u kostry masového vyvražďovače Židů držely při životě.“ I to je zřejmě jeden z důvodů, proč nejen otec, ale i mnozí jeho vrstevníci s nostalgií vzpomínají na nacismus a po starých pořádcích se jim stýská. V kontrastu s tím uvozuje autor každou kapitolu smutnými verši básnířky Rajzly Żychlińské, které odrážejí tragédii židovského národa.

Táhni k čertu, otče se pohybuje někde mezi obžalobou, zaklínáním a groteskou. V závěru jako by vypravěče neodbytné děsivé vzpomínky a fantazie už zcela přemohly, střídají se v rychlém, surrealistickém sledu, jsou intenzivní a málem nesnesitelné… Navzdory těžkému tématu a stylové svéráznosti – příznačná jsou dlouhá souvětí, repetitivnost, ale také jakási svoboda, s níž autor zdánlivě nahodile řadí motivy – celek drží dobře pohromadě a kniha se čte kupodivu lehce, na čemž má bezpochyby velkou zásluhu překladatelka Magdalena Štulcová. Josef Winkler ukazuje, že ponor do vln nenávisti a nepříjemných pravd může být překvapivě očistný zážitek.

1. Jak vysvětluje překladatelka Magdalena Štulcová, autor otce v celém textu označuje „místním nářečním výrazem ‚tateʻ, nikoli jako ve všech ostatních dílech ‚otecʻ. Ovšem slovo ‚tateʻ v tomto kontextu nepředstavuje neutrální nářeční oslovení, neboť stejné slovo se v identickém významu používá i v jidiš. Z neutrálního výrazu se tak stává silně ironizující jazykový prvek, ještě vystupňovaný spojením se slovem ‚můjʻ.“ ^zpět