Rakouský prozaik Josef Winkler v literarizované biografii vzdává hold známému francouzskému spisovateli Jeanu Genetovi. V útlé knize propojuje své osobní vzpomínky s životem a dílem Orfea ze stoky, jak Geneta nazval jiný francouzský literát François Mauriac.
Josef Winkler
Tak trochu horor, tak trochu terapie a tak trochu groteska: rakouský spisovatel Josef Winkler otevřeně a vztekle líčí nacismem prosáklou atmosféru poválečného Rakouska, konzervativní rodnou vesnici i vlastní přísnou rodinu a obžalovává svého bezcitného otce.
Zásluhou Magdaleny Štulcové a nakladatelství Archa právě vychází v pořadí již devátá do češtiny přeložená próza korutanského autora Josefa Winklera, která v roce 2018 aspirovala na Rakouskou knižní cenu. Na dvou stručných ukázkách lze demonstrovat proměnu protagonistova vztahu k otci, který je v jeho dílech navracejícím se tématem.
Studie věnovaná mimo jiné srovnání dvou Winklerových próz, jež spojuje téma autorovy rodné vesnice a jejichž vydání v originále dělí dvě desetiletí: vyprávění Až nastane čas (něm. 1998, č. 2010) a prózy Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (něm. 2018, č. 2020).
Josef Winkler doslova vtrhl do rakouské literatury koncem sedmdesátých let minulého století nezaměnitelnými heretickými obrazy a dikcí litanií. Jejich intencí byla msta na homofobním patriarchálním prostředí rakouského venkova, které dovedlo k sebevraždě dva hochy z „rodné vesnice ve tvaru kříže“. Po pobytech v indickém Váránásí získal k pohřebním rituálům v rodných Korutanech téměř etnografický odstup, v jeho kronikách života k smrti se objevuje (sebe)ironický tón.
Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.
Naštěstí se Jean Genet nenechal zpopelnit, jinak by se nemohl obracet v hrobě, když... Tenkrát v Maroku, když jsem seděl na jeho náhrobku a ukusoval jsem z čerstvých fialových fíků, střídavě jsem pohlížel na nápis na náhradním náhrobku a vyhlížel ven na moře – jak je známo, původní náhrobní kámen někdo ukradl...
Starý muž s bílými broskvemi a kyticí rudých kručinek běžel za ženou, která se belhala ke vchodu metra stanice Termini a měla v průhledné igelitce mezi čerstvou zeleninou zastrčené Cronaca vera, podal jí květiny...
Rakouský spisovatel Josef Winkler (1953) ví, že musí být otevřený až nestoudný a psát o tom, co v něm skutečně je: a to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském katolickém venkově a jeho ubíjejícího paternalismu, a posedlost smrtí...