Josef Winkler (nar. 1953), jeden z nejúspěšnějších současných rakouských autorů a držitel mnohých ocenění, mezi nimi i Büchnerovy ceny, prožil dětství v silně katolickém prostředí korutanského venkova. Právě tato zkušenost a traumata z ní vycházející mohou být jedním z důvodů jeho náklonnosti k Jeanu Genetovi (1910–1986), který celý život balancoval na okraji společnosti. Matka ho jako novorozeně odložila a on se poté protloukal mnohými náhradními rodinami a výchovnými ústavy. Jeho dobrodružství pokračovala krádežemi, pobyty ve vězení i službou v armádě. K pocitům sociálního vyloučení přispěla také jeho homosexualita, která se jako velké téma promítá i do jeho literární tvorby.

S životem tohoto slavného francouzského básníka, dramatika a spisovatele seznamuje čtenáře Winklerova útlá kniha, jež začíná hledáním Genetova smrtelného lože, kde chce Winkler-vypravěč strávit noc. Následuje dalších čtrnáct kapitol, jež popisují Genetovo dětství, příběhy z ústavů, které mnohdy odkrývají velmi drsné stránky těchto zařízení, jeho dobrovolný vstup do armády i toulky Evropou. V kapitolách jsou čtenáři stručně představena i Genetova zatčení a kroky, které pro jeho propuštění podnikli J.-P. Sartre nebo J. Cocteau. Kniha se také dotýká Sartrovy eseje Svatý Genet, komediant a mučedník z roku 1952 a jejího silného vlivu na Genetovu tvorbu, když ho téměř zbavila chuti psát. Winkler své vyprávění zakončuje hledáním Genetova hrobu.

V Knížce chovance Jeana Geneta je velmi silně tematizována homosexualita. Winkler analyzuje společenský obraz homosexuála, který vykreslil Genet ve svém díle, cituje texty vybraných umělců týkající se této problematiky v Genetově tvorbě a všechny poznatky konfrontuje s vlastními vzpomínkami. Pro dítě vyrůstající v přísně katolickém prostředí byly tyto knihy něčím neuvěřitelným, novým, a jak sám Winkler píše, rázem byl na své homoerotické sklony dokonce hrdý.

Winklerova fascinace Genetem ovšem nevychází pouze z nového pohledu na homosexualitu, ale souvisí také s tématem smrti, které bylo Genetovi velmi blízké. Knížka chovance Jeana Geneta se zabývá nejen otázkami trestu smrti a popravy gilotinou, ale snaží se především o poodhalení temnoty přítomné v Genetově díle. Winkler se přiznává, že Genetova poetika děsu k němu promlouvala od prvních momentů, kdy držel jeho knihy v ruce. Popisuje, jak na stránkách hledal slovo „smrt“ nebo „mrtvola“, a jen pokud je nalezl, pokračoval v četbě. I proto se cítil již v mládí spřízněn s Genetovým románem Pohřební obřad, ve kterém byla smrt všudypřítomná. Winkler tedy představuje Genetovu temnotu jako klíč k interpretaci vlastního díla.

Není pochyb o tom, že se Josef Winkler snaží čtenáři spíše objasnit svou náklonnost k Jeanu Genetovi a své zaujetí jeho osobností a jeho tvorbou než přinášet o tomto spisovateli nové, objevné informace. Faktické zprávy o životě francouzského autora jsou spíše v menšině, avšak text je hojně protkaný citacemi z jeho díla, které kontrastují s Winklerovými úvahami. Citace se většinou dotýkají stejného tématu, nicméně jejich vytržení z kontextu působí velice účelně, jako by v knize byly jen proto, aby podtrhly autorův pocit duševního propojení s Genetem. Pro čtenáře může být lehce matoucí také rychlé a ne příliš jasné přeskakování mezi různými rovinami textu, jež představují Winklerovy komentáře a myšlenky, citáty z Genetova díla nebo citace mnohých intelektuálů týkající se tohoto francouzského spisovatele.

Čtenář Knížky chovance Jeana Geneta získá základní přehled o Genetově životě, ale o jeho literárním díle se mu dostane jen kusých informací. Ovšem zná-li texty Josefa Winklera, je tato kniha určitě vhodným způsobem, jak nahlédnout do pozadí Winklerovy tvorby, do jejích začátků. A vidět také přímo do hlavy autora, jenž se cítí být duševně spřízněn s významnou postavou francouzské literatury, kterou tamní kritika nazvala básníkem morálního rozkladu a dramatikem bordelu.