Hans Christian Andersen (1805–1875) je bezpochyby nejznámější dánský autor všech dob a také jeden z deseti světově nejpřekládanějších autorů vůbec. Avšak málokdo dnes tuší, že odkazy jeho textů, ať už vědomě, či nevědomě, vytvářejí určitý kánon a prostupují do mnoha děl, kde to primárně nečekáme. Vzpomeňme na postavu pastýřky či cínových vojáčků v Příběhu hraček z dílny Disney & Pixar nebo na román Dánská občanská válka 2018–2024 neotřelého dánského prozaika Caspara Collinga Nielsena, jehož kapitola o loupaných rajčatech vychází z andersenovského žánru pohádek o věcech, dánsky tingseventyr. V roce 2005 v domácím Dánsku postupně časopisecky vycházely – v rámci projektu H. C. Anderledes (jedná se o slovní hříčku ve významu Hans Christian jinak) – variace na andersenovské pohádky z pera současných prozaiků, jako jsou například Jan Søndergaard či Pia Juulová. Všichni zřejmě vědí, že disneyovská Ariela je variací na Andersenovu Malou mořskou vílu, ovšem jak to s vílou bylo doopravdy a že Andersen pohádek a příběhů napsal na 156, se ví jen sporadicky.

Skandinavistka Helena Březinová předkládá první českou ucelenou monografii o Andersenových krátkých textech, které nejčastěji známe pod označením „pohádky“. V knize s poněkud krkolomným názvem Slavíci, mořské víly a bolavé zuby, který odkazuje ke třem stěžejním pohádkám, se nejprve vyjadřuje ke kvalitě českých překladů a posléze přechází k zakotvení Andersenových děl do dobového kontextu. Dále na základě analýzy vybraných příběhů poukazuje na ponaučení, která z pohádek oproti žánrovému očekávání spíš neplynou, než plynou, a na roli vypravěče, který z textu vystupuje, komentuje ho, a nabourává tak iluzi pohádkové idyly. Autorka se zabývá i rolí jazyka, z něhož vyplývá, že postavičky si ani přes společnou řeč nerozumí. Monografii potom uzavírá vlastním překladem tří pohádek, jež se doposud nedočkaly moderního zpracování, a mimo jiné na nich dokládá i svůj nesporný překladatelský um.

Andersen zbavený stereotypů
Pro čtenáře, který se s Andersenem v různých knižních podobách potkává už od dětství, jsou mnohé autorčiny závěry poměrně překvapivé. Březinová vytrhuje Andersenovy texty ze škatulky bezelstných, byť trochu drsných příběhů pro malé čtenáře, v níž má většina laického publika pohádky zařazené. Hned první potíž totiž spočívá v českých překladech (či spíše adaptacích), které už od počátku posunovaly Andersenovo dílo zcela jinam, než kam v originálním znění patří. České překlady se často snažily Andersenův jazyk uhlazovat, poetizovat a dodávat vyprávění na „pohádkovosti“, která však nebyla autorovým primárním záměrem. Helena Březinová proto upozorňuje na to, jak je v případě Andersena důležité vybírat si kvalitní překlady. Mezi ně patří obdivuhodné překlady Gustava Pallase z let 1914–1916, dále dvousvazkový výbor z roku 1953 nazvaný H. Ch. Andersen. Pohádky a povídky v překladu týmu skandinavistů a pak novodobé překlady Františka Fröhlicha (Pohádky Hanse Christiana Andersena, Reader´s Digest výběr, Praha 2006; Při nejzazším moři, Elg 2016).

Další stereotyp, který Březinová vyvrací, je dětské cílové publikum. Ukazuje, že Andersen se svými příběhy primárně nezaměřoval na děti, pohádkové rysy se jeví jen jako kulisy pro ostrou společenskou kritiku. Zatímco ve své době byl Andersen vnímán jako autor nastavující společnosti nekompromisní zrcadlo, ve dvacátém století byly jeho texty, a to nejen v českých překladech, osekány, takže z nich zbyly jen libé rysy, které mnohdy nemají se samotným spisovatelem společného prakticky nic. V neposlední řadě Březinová čtenáře překvapí zařazením Andersena po bok existenciálních velikánů Kierkegaarda a Kafky. Poukazuje na to, že Andersen, byť formálně spadající do 19. století, předjímá jisté vývojové rysy literatury 20. století.

Poučeně i srozumitelně
Ač by se mohlo zdát, že odborný text bude přesycen nestravitelnými aluzemi a pojmy, opak je pravdou. Autorka sice píše odpovídajícím akademickým, avšak zároveň srozumitelným jazykem, všechny nové termíny vysvětluje a ani laického čtenáře nenechává na holičkách. Stejně přistupuje i k rozebíraným dílům. Znalost literárně historického kontextu Andersenovy tvorby je pochopitelně velká výhoda, nicméně ne nezbytná podmínka. Stěžejní pasáže děl, k nimž odkazuje, Březinová vždy cituje, takže její následný věcný rozbor pochopíme i bez znalosti celého původního textu. Vyústění analýz má navíc leckdy až humorný podtón. Autorka v monografii beze zbytku dokládá svou dokonalou obeznámenost s primárními i sekundárními zdroji – hlubokou znalost dánských, anglických, německých i českých pramenů.

Helena Březinová o Andersenovi publikovala již několik vědeckých článků a doufejme, že osvěta, již o tomto spisovateli dlouhodobě šíří, pomůže lépe pochopit pravou podstatu Andersenových děl. Jeho do detailu promyšlené texty psané se zdánlivou lehkostí, bez vedlejších vět, zato plné úderných citoslovcí a šokujících komentářů ze strany vypravěče, nás vytrhávají z pohádkové iluze a s pocitem rozervanosti vrhají do neutěšené reality, z níž čiší čirá skepse. Rozbor byť jediné pohádky dokládá, že jeho vyprávění jsou pro děti opravdu jen zdánlivě. Pod povrchem Andersen nastavuje zrcadlo společnosti, avšak nechce působit příliš mravokárně, proto pocity osamocení, odcizení a těžké postavení umělce ve společnosti odhaluje skrze pohádkové příběhy.

Březinové monografie je kvalitně a fundovaně zpracované dílo. Jednou z mála možných výtek je fakt, že mu poněkud chybí zakončení. Kniha tohoto formátu závěr principiálně nevyžaduje, možná by rekapitulace výsledky analýz až příliš banalizovala, ale laickému čtenáři by pomohla. Poněkud nešťastné jsou ilustrace na titulní straně, které zcela míjejí smysl pohádek, k nimž odkazují, a obálka kvůli nim působí zbytečně fragmentárně. Text je jinak příjemně oživen dobovými ilustracemi z dánských či českých vydání a zdařilou obrazovou přílohou nastiňující i Andersenovy jiné umělecké sklony, jako byly např. vystřihovánky či koláže.

Andersen byl vpravdě renesanční člověk, který projevoval nesporný talent i v mnoha jiných uměleckých žánrech, připomeňme ještě alespoň výtvarné umění a herectví. Nezbývá než doufat, že i tyto stránky jeho osobnosti budou českému čtenáři brzy přiblíženy. Dánský velikán, o nějž se spíš otírají, než opírají, nová a nová (pohádková) ztvárnění, si všestrannou pozornost skutečně zaslouží.