Dánský myslitel Soren Aabye Kierkegaard zemřel v pouhých 43 letech. Přesto však za sebou zanechal více než dvacet tisíc stran textu, dílo, které se stalo jedním z milníků filosofie. Od roku 1997 spatřuje v Dánsku světlo světa největší nakladatelský a badatelský počin, jakého kdy bylo toto pětimilionové království svědkem. Centrum pro výzkum díla S. Kierkegaarda vydává v 55 luxusně vypravených svazcích kritické, a jak vědci sami říkají, definitivní vydání sebraných spisů tohoto velikána. Projekt má být uzavřen v roce 2009 a na trh má vzápětí přijít nejen elektronická verze spisů, nýbrž i jejich překlad do angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a čínštiny. Na vydání pracuje 16 stálých zaměstnanců a 17 stipendistů, mezi kterými bychom našli Američany, Němce, Bulharku, jednoho Argentince, Poláka, Číňana.

28 svazků z oněch 55 obsahuje takřka vše, co z filosofovy ruky vyšlo, zbylých 27 knih tvoří komentář. Cílem této edice je dle vydavatelů dobrat se toho "pravého Kierkegaarda", tedy Kierkegaarda očištěného od zásahů klasických filologů, kteří připravovali předchozí vydání. Ti nejenže opravovali Kierkegaardovu interpunkci, gramatiku a ortografii podle soudobé normy, ale v duchu syntetizující romantické hermeneutiky zasahovali do textu ve snaze podřídit jej domnělému autorskému záměru. Při odkrývání původního textu pomáhá dnešním badatelům mimo jiné infračervené prosvětlování textů a v případě největších zásahů provedených v 2. polovině 19. století pořadatelem Kirkegaardových spisů H.P. Barfodem je pro rozbor složení inkoustu zapotřebí dokonce elektronového mikroskopu.

Nové vydání spisů však vyvolalo i negativní reakce. Někteří kritici mají za to, že vědci zmíněnými 55 objemnými svazky budují Kierkegaardovi za hrází komentářů opravdový hřbitov (mimochodem filosofovo jméno česky skutečně znamená "hřbitov"), na nějž se za svěžím a ironickým filosofem dnešní čtenář vydá jen těžko. Zajímavé je v této souvislosti poměřit objem komentářových svazků a vlastního Kierkegaardova textu. Téměř ve všech případech "vítězí" komentáře, někdy až o 250 stran. Komentáře jsou vskutku olbřímí, což je podle jejich autorů nutno připsat na vrub faktu, že vzdělanci naší doby zdaleka nejsou tak zběhlí v bibli, dějinách nebo starší literatuře. Ovšem běžný čtenář po této četbě asi stejně nesáhne, a tak lze o nějakém pohřbení Kierkegaarda v moři komentářů dosti pochybovat. Spíše lze z charakteru komentářů usuzovat, že obzor dnešních Kierkegaardových čtenářů bude zřejmě notně omezený: najdeme tu totiž i výklad slov pederastie, dichotomie nebo reciprocita, ale i třeba evoluce a kosmopolitismus. Navíc se můžeme dozvědět, kde přesně leží jezero Esrum, což je informace asi tak převratná, jako ta, kde se nachází Lipno.

Daleko závažnější je ale otázka, zda je vůbec přínosné vydávat nejenom "díla", ale i veškeré sešitové poznámky, dedikace, útržky a nesouvislé poznámky. Jako by se vědci domnívali, že ten "pravý Kierkagaard" se skrývá nejen v díle, ale právě třeba ve všedním vzkazu nebo dedikaci. Jistě nemůže být sporu o tom, že poznámky leckdy mohou zprostředkovat fascinující proces zrodu myšlenky, ale vydávat beze zbytku vše?

B. Bredal se tak ptá, jestli Sebrané spisy spíše nedělají filosofovi medvědí službu, když údajně hřeší stejně jako zatím poslední a nejobsáhlejší Kierkegaardova monografie od J. Garffa. Tady se totiž na 740 nesmírně čtivých stranách sice o mysliteli a jeho díle dozvíme vše podstatné, nelze však přehlédnout badatelův místy až vulgárně freudovský přístup - dílo jako sublimace života, a naopak život ve vleku díla. Toto čtení se ale zásadně příčí ústřednímu pojmu Kierkegaardovi filosofie: paradoxu.

Paradox, toť v Kierkegaardově pojetí podstata křesťanské víry, vždyť nekonečný bůh a dějinný člověk jsou nesmiřitelné protiklady, a přesto se bůh stal člověkem. Tento protiklad nelze smířit tím, že jej racionálně vyložíme. Nikoli, pojmové protiklady dokáže smířit jen víra. Chceme-li tedy respektovat Kierkegaardovskou dialektiku, musíme respektovat paradox slova, které se v Ježíši stalo skutečností, nikoli automaticky předpokládat, že slovo odráží biografii a naopak. Meditovat slovo a život dle Kierkegaarda nelze, když, tak pouze jako paradox, a právě tento fakt znemožňuje číst Kierkegaardovy texty biograficky. Ovšem právě tato skutečnost, jak trefně poukazuje B. Bertungová, znamená, že je bezpředmětné rozlišovat mezi dílem a soukromými poznámkami. Podle filosofa totiž není obojí nic víc než jen "myšlení na papíře", a tudíž fikce, která má s životními skutky pramálo společného. Vydavatelé současné edice tak rozhodně proti Kierkegaardově filosofii nehřeší. Ovšem "pravého Kierkegaarda" nám věru nepřinášejí, ten leží už víc než 150 let na Asistenčním hřbitově v Kodani.

Po desetiletí se Kierkegaardovi připisoval povzdech: Examinovat, ano examinovat. Badatelé však nyní zjistili, že tiskař špatně vysázel původní reflexi: Examinovat, ano exanimovat. Náhle se tu tedy vynořuje animus - duch. Bezpochyby lze říct, že nové sebrané vydání Kierkegaardových spisů pohání právě toto motto.