V roce 2017 získala cenu Magnesia Litera za román Jezero: kniha se od té doby překládá do cizích jazyků, zanedlouho jich bude už čtrnáct. Má bulharské kořeny, její manžel je zpěvák. Jak se žije spisovatelce s rockerem? Proč má strach setkávat se se čtenáři?

iLiteratura: Protože se známe, tak mi nedá, abych se nezeptal: jak se změnil tvůj život od té doby, cos dostala loni Literu?
Bianca Bellová: Nijak zásadně, snad kromě toho, že mě o dost víc pohlcuje literární provoz, čtení, literární festivaly, veletrhy, zahraniční cesty. Jinak jsem pořád se stejným chlapem a živím se prací.

iLiteratura: Tou je psaní?
Bianca Bellová: Kdepak, tou je překládání a tlumočení. Ale těší mě, že je psaní stále podstatnějším zdrojem mých příjmů.

iLiteratura: Jezero bylo přeloženo do pěti jazyků a chystá se dalších neuvěřitelných dvanáct překladů. To je vyloženě díky Liteře? V čem je kniha tak univerzální, že budí zájem v tolika zemích?
Bianca Bellová: To se musíš zeptat těch čtenářů a nakladatelů. Podle mě má Jezero vcelku klasický narativ, hrdina se musí vydat na cestu, aby sám o sobě něco zjistil a nakonec se vrátil tam, odkud přišel, vlastně je to úplně banální, žádné experimenty ani hluboká introspekce. Pomohla mi i Cena Evropské unie za literaturu, která podporuje překlady do ostatních evropských jazyků. Asi největší kus práce ale dělají bohemisté v zahraničí: na nich záleží, aby tamním nakladatelům doporučili, co se jim líbí. A já jsem se setkala s mnoha skutečně senzačními překladateli. 

iLiteratura: Co pro tebe vycházení v cizích zemích a často i kulturách obnáší? Nechystáš cestopis?
Bianca Bellová: Já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na cestování, je ale pravda, že už musím řadu pozvání bohužel odmítat. Je řada autorů, kteří v podstatě jen cestují mezi festivaly a autorskými pobyty, ale netuším, jak to kloubí s rodinným životem. Pro mě to není. Je ale báječné, že se člověk podívá i na místa, která měl uložena v přihrádce „výhledově“ – jako je třeba Japonsko nebo Korea – se záminkou, že tam jede podpořit vlastní knihu. Cestopis nechystám, ale cestování je rozhodně jedním z nejvýživnějších zdrojů inspirace, o tom nebudiž sporu. 

iLiteratura: Přeložená kniha je něco trochu jiného než originál. Jaký je pocit, že tvoje kniha, kus tebe, funguje v tolika cizích identitách?
Bianca Bellová: Já to nikdy neberu jako kus sebe, jakmile vyjede kniha z tiskárny, je to něco jako dítě, které matka porodí a nazdar! Už si žije vlastním životem, nejradši bych se od ní úplně odstřihla, protože mi bere energii na další věci. Ale to, jak začíná žít v jiném jazykovém a kulturním kontextu a že mě občas kontaktují čtenáři, kteří si text v překladu přečetli, aby mi sdělili, jaký na ně kniha udělala dojem, to je opravdu velmi zajímavá zkušenost. 

iLiteratura: Který překlad slova jezero ti nejvíc libozvučí? Umíš všechny nazpaměť?
Bianca Bellová: Já z jazyků, ve kterých kniha dosud vyšla, umím jen bulharsky a částečně italsky, tak se to těžko soudí. Třeba bulharština mi vlastně v tom textu fungovala autentičtěji než čeština; používala jsem hodně balkánských reálií (místo děje je neurčité a kulisy fiktivní) a ono to do toho jazyka opravdu krásně sedne. Měla jsem dokonce s Vasilem Samokovljevem, bulharským překladatelem, zábavnou debatu o tom, jak přeložit název jídla rýže s játry. Tam jsem naprosto nepokrytě použila inspiraci z bulharské kuchyně, totiž drob sarma – to je pokrm z rýže zapečené s jehněčími droby. Prosila jsem překladatele, aby v bulharštině prostě použil bulharský název jídla, že se v žádném jiném jazyce nemůže tolik přiblížit realitě toho slova. Ale on mi oponoval, že to přece v té zemi, kde se děj odehrává, nejedí. A že to tedy musí pojmenovat pilaf. Jinak se vždycky snažím nahrávat si čtení v příslušném jazyce a opravdu to zní tak, že je stejný text v každém jazyce jinou knihou, pokaždé jinak dýchá, má rozdílnou dynamiku; emoce jsou někdy hlouběji ukryté pod povrchem, řekněme ve finštině ve srovnání s arabštinou. Slyšel jsi někoho říkat „habíbí“, ve tvém textu?

Il Lago na vinětě skvělého vína
iLiteratura: Ve svém textu tedy ne. Někdy je překlad lepší než originál, a díky němu se kniha v dané zemi stane bestsellerem. Hrozí něco takového u Jezera?
Bianca Bellová: O tom dost pochybuji. Zdá se mi ale, že je to kniha, jejíž čtenářství funguje spíš na základě osobního doporučení čtenáře. Tohle se mi teď přihodilo v Itálii; Jezero vyšlo v malém turínském nakladatelství Miraggi Edizioni, které sice nemá možnosti velkých nakladatelských korporací, ale o každý titul pečuje s láskou, jakou jsem jinde nezažila. Po čtení kupříkladu ve spolupráci s knihkupcem z městečka Alba uspořádalo pro třicet čtenářů několikachodovou večeři v místních vinných sklepích, kde se kromě jídla podávalo i skvělé víno s vinětami v podobě obálky mé knihy. Někdo si prostě dal tu práci pro třicet lidí udělat takový speciální večer. Tohle nakladatelství žije ze svých loajálních čtenářů – a ti se mu dokáží odvděčit. Takže teď na Facebooku běží o Il Lago nadšená šeptanda mezi knižními blogery, knihkupci, knihovníky. Nemyslím si, že by se Jezero stalo v Itálii bestsellerem, ale určitě si tam našlo čtenáře, které hluboce zasáhlo. Stala se mi tam zajímavá věc, když jsme s překladatelkou Laurou Angeloni vybíraly úryvky na čtení, poprosila mě Laura, zda bychom mohly zařadit úryvek, kdy se hlavní hrdina poprvé setkává se svou matkou, že jí připadá tak dojemná, že u ní vždycky pláče. Mě nikdy nenapadlo z této části číst, neměla jsem ji ve zvláštní oblibě ani mi nepřipadla nijak dojemná. No a během čtení (četla herečka Elisa Galvagno) se stalo, že měli najednou slzy v očích všichni včetně mne.

iLiteratura: Někdy se zase překlad zas tak nepovede. Ověřuješ nějak kvalitu?
Bianca Bellová: Nemám jak, ale důvěřuji nakladateli a svému agentovi. Ono je v každém jazyce těch bohemistů jen pár a většinou skutečně těch špičkových – na to, aby se v zahraničí uživil překlady z češtiny, musí mít překladatel opravdu nezpochybnitelné kvality.

iLiteratura: Pobíráš ještě ten úspěch, nebo už tě spíš míjí?
Bianca Bellová: Nevím, čemu říkáš úspěch. Pro mě je asi největším přínosem to, že si moje texty nacházejí své čtenáře a něco pro ně znamenají. Snažím se psát tak, aby můj text uspokojil v první řadě mě samotnou, aby mi z dílny vyšel v nejlepší podobě, jaké jsem schopna. A věřím tomu, že když tuhle disciplínu dodržím, že si kniha svého čtenáře najde, i kdyby byl jediný na celém světě. No a když je jich víc, pánbůh zaplať. Že pak třeba dělám rozhovor do korejské televize, která ho pak zařadí mezi dvě soutěže v pojídání čehokoliv, mi připadá spíš jako bizarní legrace.

iLiteratura: Věnuješ se taky zpěvu. Co zpíváš? Píšeš texty?
Bianca Bellová: Já se právě zpěvu bohužel nevěnuji, což nicméně neznamená, že bych se občas někam nevetřela. Nějakým muzikantům se líbil můj hlas, tak mi dali party, ve kterých není poznat, že nedokážu intonovat. Což je neskutečně blbé vůči lidem, kteří zpívat umějí a zpěvu se profesionálně věnují a dřou. Texty občas píšu, dokonce jich pár bylo použito na slušné písničky.

iLiteratura: Vystupuješ před lidmi ráda? Láká tě proniknout ještě do nějakého uměleckého odvětví? 
Bianca Bellová: Odpověď bude asi podobně schizofrenní jako já sama. Založením jsem introvert a z vystupování před lidmi jsem byla vždycky nervózní. Když jsem si v živém televizním vysílání měla jít na Nové scéně Národního divadla pro Literu, málem jsem cestou na pódium omdlela. Už jsem se ale dostala do jakéhosi stavu otupění, že mi to vlastně nevadí; čím víc lidí, tím lépe a ten pocit trapnosti, kdy ze mě padají vtipy, kterým se směju jen já sama, si vlastně docela užívám. Kdo ví, kam to povede. Pole-dancing už to asi nebude, ale baví mě pracovat se svým hlasem. Namlouvat třeba přírodovědné filmy jako sir David Attenborough – to by mě určitě bavilo. 

iLiteratura: A co pro tebe znamenají autorská čtení?
Bianca Bellová: Jsou autoři, kteří se se svými čtenáři setkávají rádi a často. Osobně to úplně nevyhledávám. Jsem introvert, ráda si věci nejdřív dobře zformuluji v hlavě a pak je napíšu. Velice často se mi stává, že dostávám od čtenářů otázky, na které nedokážu odpovědět. Jak můžu několika větami říct, o čem kniha je, když jsem nad ní rok cedila krev? Každá jednovětá redukce je znehodnocení toho úsilí, bulvární banalizace. Navíc mám trochu strach se se čtenáři setkávat, abych nezjistila, co se jim líbí, a pak tomu – byť podvědomě – nezačala vycházet vstříc. 

iLiteratura: Tvůj manžel je poměrně známý hudebník, ale větší „rocková“ hvězda jsi teď asi ty. Jak to nese?
Bianca Bellová: Nemyslím si, že bych byla jakákoliv hvězda, navíc Adrian má na místní hudební scéně slušné renomé a respekt hudebních kolegů. Pro nás oba je strašně důležité, že ten druhý chápe, jak je tvorba a tvoření důležité, přestože to stojí čas a peníze – protože na ničem jiném přece nezáleží. Podporujeme se navzájem, spousta našich nápadů se rodí během dlouhých večerů, kdy si prostě povídáme a konzumujeme návykové látky. A nepochybně bychom dnes jeden bez druhého nebyli kreativně ničím. Přece jen si takhle povídáme už šestadvacet let.

Warholovských patnáct minut slávy

iLiteratura: Jak se ti teď v tom humbuku tvoří? Jak bys to srovnala s tvořením Jezera?
Bianca Bellová: To je dobrá otázka. Je to mnohem náročnější na soustředění. Laťka je vysoko, očekávání taky – má smysl to vůbec zkoušet? Když jsem psala Jezero, byl to takový zvláštní stav vytržení, rauš, na jaký jsem od té doby neměla podmínky ani čas. Ale nepanikařím, určitě to přijde. Nejspíš se na mě musí zapomenout a hlavně musím přestat dávat rozhovory. 

iLiteratura: Jak se od toho všeho odreagováváš? Psaním? A jak se odreagováváš od psaní?
Bianca Bellová: Ono to zase není nic dramatického, od čeho bych se musela odreagovávat. Naopak, je to příjemný bonus – člověk si roky píše bez nějakého zásadního zájmu čtenářů či kritiky a myslí si, že to dělá v podstatě pro sebe. Pak se najednou něco (co sám ani není schopen nějak definovat) změní a začnou chodit žádosti o rozhovory, nabídky od zahraničních nakladatelů a zájem čtenářů. Nebudu lhát, je to příjemné. A je mi jasné, že to je dočasné, tak si to užívám. No a když nepracuji nebo někde nejezdím s knížkou, tak už čas trávím výhradně jen ve společnosti blízkých lidí, rodiny a nejbližších přátel, prostě jen nasávám jejich blízkost a třeba si i povídáme. Ráda jím a vařím. Ráda si chodím sednout do parku s lahví červeného a dívat se, jak za Hradčanami zapadá slunce. Mně už vlastně ke spokojenosti stačí strašně málo. 

iLiteratura: Díváš se teď v srpnu na padající hvězdy? Co si při tom přeješ?
Bianca Bellová: No jistě. To se ale přece nesmí říkat. Co můžu říct, je, že bych si přála, aby se plus mínus 3000 jezídek z iráckého Kurdistánu, které jsou čtyři roky a ještě pořád drženy v sexuálním otroctví bojovníky Islámského státu, dostalo domů, dokázalo překonat následky traumatu – a jejich trýznitelé byli souzeni a odsouzeni za válečné zločiny. Zdá se ti nejspíš, že to s tématem rozhovoru nesouvisí, ale pro mě je to důležité téma. Připadá mi nepřijatelné, aby oběť systematického znásilňování, které se podařilo uprchnout a našla azyl v Německu, potkala tamtéž svého věznitele a pro nekonání úřadů musela uprchnout zpět do Kurdistánu. A pokud s tím budu moci něco dělat, tak to udělám, i když je můj hlas slabý a nanicovatý. 

iLiteratura: Na závěr bych se vrátil ke tvému čtenářskému deníku. Který český autor je tam nejvíc zastoupený?
Bianca Bellová: Moc ráda čtu Annu Zonovou (už by taky zase mohla něco vydat) a Michala Ajvaze. Též Patrik Ouředník mě baví, ale to se asi nepočítá, viď?

iLiteratura: A co čteš teď? 
Bianca Bellová: Zapomenuté příběhy od Mariana Kechlibara.