Tento příběh je sice (podobně jako předchozí autorčiny tituly) zakotven v konkrétních historických a kulturních souvislostech, ale autorka se zároveň jeho prostřednictvím pokouší o obecnější úvahu nad otázkou vládnutí, moci a schopnosti vmanipulovat sebe sama do bezmezné a okázale hloupé představy o vlastní neomylnosti.

Partyzán Lorenz, který bojuje v blíže nespecifikované válce za nejasné ideály, vyslechne rozhovor svých druhů o tom, že právě on by byl dobrým vůdcem. Rozhodně lepším, než je ten stávající. Neváhá dopisem informovat svou ambiciózní ženu Amortu, s jejíž pomocí naplánuje, jak co nejpohodlněji starého vůdce sesadit. Tak jako Amorta svou chladnokrevnou cílevědomostí připomíná lady Macbeth, tak je Lorenz podobně jako shakespearovský král zcela přesvědčen o osudovosti své budoucí role. Jako by pouze naplňoval to, co mu bylo nevyhnutelně předurčeno. Účel světí prostředky a porušením pravidel stanovených vidinou lepší, jakkoli nekonkrétní budoucnosti si kdokoliv říká o smrt. Přítel nepřítele je logicky také nepřítel a každý je potenciální zrádce.

Později se příběh přesouvá z kulis lesa a partyzánského ležení do každodennosti Lorenzova vládnutí nad blíže nepopsaným územím. Lorenz si neustále uvědomuje, že se musí vypořádávat s pastmi a nástrahami těch, kteří mu závidí jeho výsadní postavení. Jeho závěrečný pád však překvapivě nespočívá v krvavém převzetí moci, ale jednoduše v Lorenzově smrtelnosti. Starý a svraštělý muž, jehož největší touhou (kromě udržení moci) je uspořádat výstavu hrdliček z plastelíny a který si nepamatuje, jaké bylo včera počasí, je pouhým stínem bývalého bojovníka.

Jakkoliv Anna Zonová volbou určitých jmen (Klement, Strougal), prostředí či situací aktualizuje čtenářovy znalosti a zkušenosti z reálného světa, text na různých úrovních zdůrazňuje svou fikční podstatu a ukazuje se jako modelový, svým charakterem takřka divadelní. Zdání dramatu vytváří už samotný úvod knihy, kde se – podobně jako v písemné podobě či programu divadelních her – nachází seznam postav. Kdokoliv se v knize mihne, má v abecedním seznamu své místo, i když je jeho role zanedbatelná. Afinitu k dramatu podporuje i označení velkých kapitol příběhu jako aktů – je jich příznačně pět, stejně jako strukturních částí aristotelské tragédie. Tyto kapitoly obsahují dílčí části, dalo by se říct epizody, v jejichž v názvu vždy figuruje nějaká zrada. Zrádcovství je tak představováno v různých variantách tak dlouho, až si nejsme jisti, co to vlastně zrada je. Snad vyprázdněný výraz, pod nějž se schová mnohé?

Snaze o zobecnění příběhu je podřízeno nejen pečlivé formální uspořádání, ale také vypravěčská stylizace. Vypravěč svou všemocnost signalizuje prakticky od první věty: „Kde jinde by měl partyzán být než v lese. Hustém lese, hlubokém, jak jinak. Tak je v něm“ (s. 17). Autorská vyprávěcí situace umožňuje nazírat nejhlubší vnitřní motivace a přesvědčení postav, ale přitom je zprostředkovávat s ironií, z níž se rodí jak absurdita, tak specifický humor. Ten se nejlépe vyjevuje tam, kde se Lorenzovo sebeuctívání samo usvědčuje jako nerealistické. Například na dovolené, mimo zemi, kde vládne, Lorenz zůstává tím, kým reálně je, obtloustlým hlupákem: „Och, vůdce je ujišťován, že jeho uvolněné svaly, chybějící zadek a vypouklina břicha jsou půvabné. Jak jen je svalnatý a pevný náš vůdce. Bez jediného defektu. Dovolená se zdála být v pořádku, dokud nenarazil na omezence u baru (…). Doma by je nechal pověsit. Ale co tady?“ (s. 145) Můžeme si všimnout, že nijak okázalý a na mnoha místech černý humor zde vyvstává z jazyka samého.

Kniha Lorenz, zrady představuje rafinované podobenství, které nutí čtenáře dotvářet text vlastními silami, ale aktivizuje i jeho kulturní encyklopedii. Možná však stojí za to položit si otázku, zda by tato autorská hra nebyla účinnější na menší ploše, s druhou polovinou knihy se totiž tematický záběr dějových epizod rozbíhá do stále větší šířky, a orientace v textu je tak čím dál problematičtější.