V roce 2015 vydalo nakladatelství Host románový debut překladatelky a lektorky cizích jazyků Viktorie Hanišové nesoucí název Anežka. Dívčí jméno zde neodkazuje ke konkrétní postavě, nýbrž funguje jako interpretační vodítko. Hlavní hrdinka Julie se po neúspěšných pokusech o mateřství rozhodne adoptovat dítě – romskou holčičku, kterou pojmenuje Agnes a jejíž původ odmítá svému okolí přiznat. Jméno Anežka pro Julii představuje symbol vysněné dcery, soubor představ o dokonalém dítěti, jenž už jen ze své podstaty nemůže být naplněn. Ačkoli s Julií vyrůstá Agnes, Anežčin obraz je stále přítomný a společně se stereotypy, jimiž se Julie nechává ovládat, prohlubuje vzájemné neporozumění a přispívá tak k rozpadu vztahu mezi matkou a dcerou.

Také nový román Viktorie Hanišové nese jednoslovný název v ženském rodě a také on se tematicky zaměřuje na narušení vazeb mezi rodičem a dítětem. Houbařka se však odehrává ve zcela jiném prostředí. Hlavní hrdinka Sára, svými blízkými přezdívaná Sisi, pochází z úplné a dobře zajištěné rodiny. V současnosti ale žije sama ve zchátralé chalupě na Šumavě. Běžného života, pod kterým si většina lidí představuje práci či pravidelný kontakt s lidmi, není schopná z důvodů odhalovaných teprve v průběhu děje. Pravidelnost v Sářině životě tvoří každodenní, skoro by se dalo říct rituální pětadvacetikilometrový pochod za sběrem hub, jejichž prodej jí spolu se sociálními dávkami poskytuje skromné prostředky k přežití.

Román otevírá smrt matky, tedy událost, která má potenciál narušit neměnnost Sářina života. Ve scéně umírající matky tří dětí je navíc předjímán pozdější motiv, totiž obraz dítěte odsunutého stranou. V tomto případě proto, že matka má pouze dvě ruce, jež lze uchopit, později ale čtenář sezná, že Sářina osobnost byla ponechána stranou už mnohem dříve a že právě to na ni mělo devastující účinky. Počínaje pohřbem se před čtenářem rozvíjejí dvě střídající se linie vyprávění. V první z nich Sára pokračuje v každodenním sběru, do něhož se začínají vkrádat úvahy o možnosti či nemožnosti návratu do „reálného“ života. Druhou, retrospektivní linii naplňují chronologicky uspořádané vzpomínky na dětství a dospívání, kde se postupně odhalují příčiny dívčiny dobrovolné izolace. Výstavba románu v tomto ohledu funguje, dobře zvládnuté vyprávění obsahuje i prvek napětí, avšak právě díky používání osvědčených a často užívaných vyprávěcích strategií není příliš těžké odhadnout, kam bude děj směřovat.

V textu silně rezonuje motiv selhávajícího rodiče, proto je namístě ještě jeden návrat k autorčině přecházející knize Anežka. Ta je vystavěna okolo obrazu matky Julie, jejíž dítě uteklo. Julie sama vypráví události po zmizení dcery, zatímco chronologické líčení minulosti zprostředkovává vypravěč. V Houbařce informace dostáváme výhradně z pohledu dcery, která je podává v první mluvnické osobě. Změna vyprávěcí strategie a hlediska autorce umožnila prozkoumat téma rodičovství z jiných pozic. Pro rodičovský pár (v Houbařce) i pro matku samoživitelku Julii (v Anežce) je však výsledek stejný – v tom, co je očekáváno od rodiče, selhávají, což jejich děti nevyhnutelně poznamenává. Zatímco v románu Anežka jsou detailně propracovány příčiny narušeného vztahu a skutečná tvář dcery čtenáři, stejně jako matce, stále trochu uniká, u Houbařky je postup opačný. Výchozím bodem je životní situace dcery – následek rodičovského selhání –, a přestože jsou všechny události popsány, pohnutky rodičů si můžeme spolu s hrdinkou jen domýšlet.

Celkem logicky se v souvislosti s Houbařkou uvádí jméno Anny Bolavé a její kniha Do tmy. Postava osamělé ženy v polorozpadlém stavení, které jako by odráželo zchátralost duše, život podřízený přírodním cyklům a sběračství jako téma i bytostná potřeba obě knihy spojují. Viktorie Hanišová navíc houbu (a zejména podhoubí) využívá jako zastřešující metaforu, což celý text, i jinak dobře vystavěný a svižně odvyprávěný, drží ještě těsněji pohromadě. Současná česká literatura obecně přeje ženským hrdinkám s roztodivnými osobními traumaty. Skoro se tedy nabízí otázka, zda do jejich společnosti Houbařka přináší něco nového. Nechť to čtenář posoudí sám; jeho rozhodování bude předcházet příjemný čtenářský zážitek.