Po souboru povídek s názvem Dlouhá trať (2020) a knize rozhovorů o udržitelném životě ve městě (Beton a hlína, 2021) se Viktorie Hanišová vrací ke svému klíčovému tématu vztahů mezi rodiči a jejich dětmi. Její první tři romány – Anežka (2015), Houbařka (2018) a Rekonstrukce (2019) – tvoří volnou trilogii a pojednávají o důsledcích nejrůznějších rodičovských selhání. Díky vypravěčským postupům vycházejícím z psychologické prózy se však Hanišová zpravidla dokáže vyvarovat jednostranného odsuzování a snaží se čtenářům ukázat všechny proměnné vedoucí k té které rodinné situaci. A přestože se Neděle odpoledne zdá tematicky rozvolněnější než předchozí tři románové tituly, může se směle řadit po jejich bok. Ve výsledku totiž ukazuje, kam až může vést nedostatek komunikace a předčasné pohřbívání ještě živých rodinných tajemství. 

Do příběhu nás uvádí malý Teo, jehož svět je rámován zdmi bytu, kde žije s maminkou a s tatínkem. Doma se i učí, takže nechodí do školy, a zatímco s maminkou tráví sto procent času, pracovně vytížený tatínek si na něj dělá čas převážně v sobotu, protože každé nedělní odpoledne mizí neznámo kam. Otcovy výpravy ovšem nejsou zdaleka jedinou nevyjasněnou okolností. Kromě toho, že má Teo na obličeji mateřské znaménko, totiž údajně trpí nějakou blíže nespecifikovanou poruchou a v jeho skříni zřejmě žije prazvláštní stvoření zvané Hyn, s nímž si chlapec povídá a nosí mu do skříně zbytky jídla.

Teovo bezvýhradné přijetí rodičů a jejich životního uspořádání však začíná být postupně narušováno. Jak Teo vyrůstá, sledujeme přerod naivního dítěte ve vzdorujícího teenagera, který působí přesvědčivě také díky autorčině imaginaci a jazykové invenci. Živelné vyprávění v první osobě je ozvláštňováno dětským, později pubertálním slangem a nejrůznějšími novotvary a přezdívkami, s jejichž pomocí chlapec sám sobě popisuje svět – z tatínka se tak postupně stává ocet, z maminky macatka a chlapec z náboženské skupiny, kam Teo s maminkou docházejí, se z Otroka proměňuje ve Vychcana. Právě Vychcan, jak si sám říká, je jako první Teův kamarád hybatelem děje, jeho zasvětitelem do života, kde už pravidla neurčují rodiče, a iniciátorem změn, k nimž v celé rodině dochází. Tuto roli přitom nesehraje pouze jednou, do Teova života se opakovaně vrací a přivádí ho k pochybnému, nicméně velice lukrativnímu byznysu. Ještě je tu však staré rodinné tajemství, které jako by hlavního hrdinu neustále stahovalo někam dolů. 

„Jsme tři. Tři vrcholy trojúhelníku. Máma, táta a já.“ (s. 21) Přestože Teovi jakožto vypravěči připadají celé dvě třetiny románu, v posledních dvou, zhruba sedmdesátistránkových částech se dostává i na hledisko obou rodičů. A v tom vlastně spočívá úskalí celého románu. Díky partům věnovaným oběma rodičům, kde je oproti první části výrazně stručněji vysvětleno jejich rodinné zázemí a motivace jejich důležitých rozhodnutí, do sebe zapadnou všechny kousky skládačky a tím se – pro Hanišovou už tradičně – osvětlí, že to s rodičovstvím není zdaleka tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Zároveň s tím ale román ztrácí náboj a invenci. Rozostřené postavy matky a otce z první části dostávají o mnoho zřetelnější kontury, ale také přicházejí o své původní kouzlo: „Máma. Má hrozně moc podob. Umí bejt malá holčička s dlouhejma zlatejma copama. A taky obluda s tisícem chapadel. Nebo had, kterej se mi vplíží do pokoje. A někdy zase umí předstírat, že je mrtvola.“ (s. 21)

V závěru románu se tak retrospektivně vracíme k tomu, proč rodiče byli takovými rodiči, jakými byli. Toto směřování není od začátku tak zřetelné jako v předchozích románech, protože výchozí situace se týká každodennosti malého dítěte, do jehož dospívání a zrání se proplétají různá další témata: náboženská skupina fungující na principech sekty, prodej drahých hrnců a vyhrožování důchodcům nebo nakonec i očkování. Ačkoliv se jedná o témata s bulvarizačním potenciálem, Hanišové se daří je přirozeně a logicky vplétat do příběhu, aniž by vypadaly prvoplánově. Může to být i tím, že svůj příběh zasazuje do konkrétního časového úseku, takže jednotlivé události zároveň působí tak trochu jako symptomy daného období. Potvrzuje se to v závěru Teova vyprávění, kdy docházíme do současnosti a jeho důvěřivá matka podléhá nejrůznějším konspiracím souvisejícím s pandemií.  

Viktorie Hanišová při svém psaní přiznaně vychází z postupů psychologické prózy a v aktuálním románu se nebojí ani přímých intertextových odkazů (koneckonců tajemným společníkem se jménem na pouhá tři písmena se mohl chlubit už Pan Theodor Mundstock). Proto je logické, že čtenáře co možná nejlépe seznamuje s motivacemi svých hrdinů. Při četbě jejího posledního románu se nicméně nelze neptat, zda by mu neprospělo méně vysvětlování. Tématu rodičovství to nejspíš může svědčit – popisem životních osudů jsou rodiče vyvázáni z jednoznačně škatulkovaných rolí –, ale možná se zároveň nechtěně stírá kouzlo příběhu odvyprávěného v prvních dvou třetinách. Domnívám se, že se svými vypravěčskými schopnostmi by si Hanišová mohla nějaká ta nevyjasněná místa klidně dovolit, aniž by její postavy působily černobíle. Psychologická próza totiž vlastně asi ani nepotřebuje, aby do sebe všechny informace zapadly jako přesně vyřezané dílky puzzle.