Dlouhá trať je pro spisovatelku a překladatelku Viktorii Hanišovou už čtvrtým beletristickým dílem, na poli povídkové tvorby je však tento soubor její premiérou. Zároveň by do budoucna mohlo jít o jakýsi předěl. Přestože volnou trilogii autorčiných textů o selhávajícím rodičovství předloni uzavřel román Rekonstrukce, sedm povídek sdružených v nejnovější knize se jej rovněž tematicky dotýká. Dobře zvládnutý sevřenější formát a rozvíjení motivů některých povídek však představují slibný úkrok novým směrem.

Už úvodním citátem z Camusova Mýtu o Sisyfovi dává Hanišová čtenáři na srozuměnou, že hlavním tématem její nejnovější knihy bude sebevražda. Právě tou navazuje na vlastní román Rekonstrukce, v němž dospívající dívka s několikaletým odstupem pátrá po motivacích své matky, která spáchala nejen sebevraždu, ale i vraždu. Největší podobnost s románem je patrná v povídce Vrátíš se?, která jednak pracuje s otázkou viny, jednak se opírá i o téma nefunkčního rodičovství. Stejně jako v Rekonstrukci ani zde není hrdinka pod tíhou kruté události v dětství schopná navázat zdravé vztahy v dospělosti. Literární zpracování tématu sebevraždy nicméně není jen doménou Viktorie Hanišové. Půl roku před Dlouhou tratí vyšel i druhý román Lucie Faulerové Smrtholka, kde sama hrdinka sice nezapře sebedestruktivní sklony, její fascinace sebevraždou však pramení z osobní zkušenosti s odchodem blízkého člověka. Faulerová tak s pomocí jediné vyprávějící postavy důkladně ohledává nejenom nebezpečné šrámy na konkrétní duši, ale i celkovou proměnu dynamiky vztahů v bezprostředním okolí zemřelého. Hanišová se taktéž věnuje obojímu – jak postavám zpochybňujícím smysluplnost vlastního života, tak jejich blízkým. Přesvědčivější je nicméně většinou v textech, kde hlavní postava onu existenciální krizi sama prožívá.

Obecně povídky nabízejí plejádu příčin, které člověka mohou dohnat ke krajnímu řešení, od nepřekonatelné viny přes pocit opuštěnosti, nesnesitelné fyzické utrpení a drogovou závislost až po příliš pozdě odhalený demonstrativní akt. Ponor do duše temnotou zmítané postavy nabízí hned první povídka, jež dala jméno celému souboru a jejíž hlavní hrdinkou je fanatická běžkyně. Při představě životní běžecké trati jako přímky složené z jednotlivých závodů, které se rozprostírají od narození po neznámou cílovou rovinku, je hrdince její vlastní snažení k smíchu. Přesto běží dál a dál, až přestává cítit vlastní tělo. Podobně sugestivně působí předposlední povídka, v níž hrdinku paralyzuje díra pro neexistující výtah. Černá hluboká nicota je tu zřejmě metaforou smrti, hrdinku vábí i odpuzuje zároveň a připomíná Nietzscheho varování, že toho, kdo hledí do propasti, propast pohltí. Nejdelší text souboru potom představuje povídka s názvem Zbytečný člověk, paradoxně prošpikovaná svérázným humorem. Její hrdina trpí snad všemi diagnózami, které si lze představit. Zcela zásadním motivem je tu nefunkční tělo, jež ale vzdor všem předpokladům, a dokonce i přes četné pokusy svého vlastníka o opak, žije dál. Proti zmíněným textům stojí povídky jako Manažerka nebo Pozůstalost, kde se hrdinové naopak vyrovnávají s odchodem někoho jiného. Jsou ale spíš postavené na jediném nosném nápadu, či možná přesněji pointě, a vzhledem k tématu spíše kloužou po povrchu.

Hanišová se při ohledávání svého klíčového tématu logicky dotýká i mnohých dalších. Sourozenecký vztah v poslední povídce celkem sympaticky ozvláštňuje momentem sdílené zkušenosti mezi překladatelkou a spisovatelem. Nicméně alkoholismus, drogová závislost, kariéra žen v korporátu a nakonec i dětské utrpení (které sice v literatuře spolehlivě budí emoce, ale poslední dobou u některých autorů vyvolává dojem samoúčelnosti) působí trochu stereotypně. To ovšem neplatí pro nenápadnou otázku po oprávněnosti zachraňovat lidský život za každou cenu a po sobectví skrytém v takovém rozhodnutí.

Každá z povídek Dlouhé trati stojí na pevných základech určitého nápadu, motivu či směřování k předem promyšlené pointě. A přestože mají všechny postavy společnou (třebaže každý svou vlastní) existenciální krizi, jsou dostatečně různorodé a svébytné. Viktorie Hanišová se stále soustřeďuje na věcné detaily ze všedního života svých postav, ale formát povídky ji nutí pracovat s každodenností úsporněji, což nakonec textům svědčí. Pravidelný čtenář Viktorie Hanišové teď může být ještě zvědavější, kam se její autorská cesta bude ubírat dál. Nebeletristický počin Beton a hlína, který v rámci hostovské edice Klimax vyšel letos na jaře, ukazuje, že autorčin repertoár se zdaleka nemusí opírat jen o matky a dcery.