Jiří Kajínek se letošního Světa knihy coby autor nezúčastnil, jak už dopředu avizovala a bohatě komentovala řada českých médií. Ty, které zajímá soudobá literární kultura v Česku, to ale nemuselo mrzet, protože skutečně pozoruhodných a vlivných osobností tam bylo nespočet. Zvláště zásluhou Českého literárního centra, součásti Moravské zemské knihovny v Brně, byl pak tento ročník obohacen o sekci pořadů, které z obecnějšího hlediska analyzovaly fungování literatury v naší společnosti. Ondřej Buddeus v rámci této sekce představil roční fungování Českého literárního centra a Martin Krafl vysvětloval, co nabídne Český rok kultury v Lipsku a kteří literáti budou Českou republiku reprezentovat. Postavení bohemistiky v zahraničí veřejně probírali někteří překladatelé z češtiny a shodli se, že zájem o tento obor klesá. Jeden z nich s nadsázkou konstatoval, že atraktivita studia bohemistiky se „vždycky zvedne v době, kdy se o Česku více mluví. Takže když budete mít revoluci, budeme mít víc studentů.“ 

Prostá recenze nestačí?
Jiří Trávníček debatoval s Jovankou Šotolovou, Evou Klíčovou a knižní influencerkou Lucií Zelinkovou z knihkupectví Martinus.cz na téma Kritika a marketing. Hledalo se rozlišení mezi recenzenty a kritiky, mezi nezaujatým hodnocením knih a skrytou reklamou. Eva Klíčová v této souvislosti uvedla, že časopis Host recenzuje knihy z nakladatelství Host nemilosrdně: „Svoje knihy si nejlépe popravíme sami.“ Zmíněna byla role známých osobností jako Jaroslav Dušek nebo youtuber Kovy, jejichž propagace určitých titulů má nedozírný dopad, nesrovnatelný s jakýmikoli recenzemi. (Kovy v sobotu velmi úspěšně vystoupil v aréně pro mladé publikum Humbook Stage.) Padaly i otázky, proč v České televizi nevznikl tak kvalitní pořad, jako byl Das Literarische Quartett Marcela Reicha-Ranického. Dodejme, že například podobně zaměřený Kritický klub na stanici ČRo 3 – Vltava zanikl. Nepříliš vysoký dopad televizních pořadů při jiné příležitosti doložila třeba Eva Plešková z Nakladatelství Lidové noviny: po odvysílání televizního pořadu ASAP se čísla prodejnosti nijak výrazně nezměnila, naopak udílení cen Magnesia Litera má vliv podstatný. (Největší reklama se dá knize udělat, když se kolem ní rozvine zajímavá a relativně vyhrocená polemika nebo když je zasazena do nějakého zajímavého kontextu. „Prostá recenze často nestačí,“ tvrdí Plešková.)

Další debata se týkala zmíněných literárních cen. V její anotaci se psalo, že ocenění je v Česku tolik, „až se zdá, že nějakou musí dřív nebo později dostat skoro každý autor. Co si ale vlastně kladou za cíl? Odměnit literáty, nasměrovat čtenáře ke kvalitním knihám, otevřít dveře k dalším příležitostem ve světě?“

Gamifikace a politika
Radikálně jinou formu, jak mladé čtenáře uvádět do světa literatury, představila přednáška Udělej si PokemonGo podle knihy: Gamifikace krásné literatury na chytrých telefonech aneb Jak vdechnout mobilního ducha knihám. Marcin Skrabka při ní hravou formou předvedl nejnovější trendy a na finských a polských příkladech ukázal, jak propojovat analogový a virtuální svět. Mládež podle něj baví nejen v knihách hledat odpovědi na rébusy z nějaké digitální hry, ale možná ještě víc chce sama takové hry vymýšlet – a pak k nim pozvat třeba rodiče. (Mimochodem, gamifikací se u nás zabývají už i některé veřejné knihovny, například Městská knihovna v Praze. Formou her jsou její návštěvníci například seznamováni s rozvětvenou sítí jednotlivých poboček nebo pestrého sortimentu služeb, včetně 3D tisku.) Nedá se říci, že by účinkující našli definitivní odpovědi, ale jejich debaty byly podnětné, a zvláště ta o literární kritice přilákala nebývale velké množství posluchačů.

Naopak bohužel rozhovor tří ředitelů knižních veletrhů, frankfurtského, lipského a vídeňského, si takovou pozornost nezískal. Téma knižních veletrhů coby „svátků čtení nebo společenské kultury“ je zřejmě příliš specifické. Na otázku, zda by měla Česká republika v přípravě na hostování v příštím roce něco výrazně změnit, Oliver Zille z Lipska přímo neodpověděl, pouze obecně prohlásil, že veletrh všem zemím dává prostor a záleží na nich, jak jej využijí. Tři ředitelé se rovněž dotkli souvislostí politiky a akcí, jimž šéfují. Shodli se, že jsou přirozeně i „politickou platformou“. Politickou dimenzi má už jen to, které země byly hlavními hosty. „Představovali jsme například Čínu, katalánskou kulturu, to jsou země, kde politický podtext okamžitě cítíte,“ řekl Jürgen Boos z frankfurtského veletrhu. Problémů s extremisticky zaměřenými nakladatelstvími prý ale mají málo: mezi tisíci vydavateli to mohou být tři či čtyři.

Ruku v ruce s tím, jak se názorově polarizuje svět, se ale dá počítat s tím, že na veletrzích bude přibývat vypjatých momentů. A to i u nás. V sobotu na Světu knihy došlo k menšímu incidentu. Aktivista Martin Uhlíř protestoval na stánku nakladatelství Olympie proti tomu, že tam byly vystaveny Foglarovy knihy a publikace pojednávající o Miloši Zemanovi příliš blízko sebe, i když odrážejí odlišné hodnoty. Následně proti němu nevybíravě zasáhla ochranka a celou situaci pak diplomaticky urovnával ředitel veletrhu Radovan Auer.

Právě ten se v červnu zúčastní setkání ředitelů významných světových knižních veletrhů. Hlavním bodem programu bude projednávání jakési etické charty, která by do budoucna mohla podobným excesům a vyjadřování extrémistických názorů předcházet. Auer tam bude prezentovat i Kajínkovu veletržní kauzu, a ač je ve světě více populárních vrahů, možná to bude specifický český příspěvek k dané problematice.