Beigbeder je jedním z nejznámějších a zároveň – zejména v očích kritiky – nejkontroverznějších francouzských spisovatelů současnosti. Na samém začátku tisíciletí se proslavil románem 99 franků (česky vydalo Motto v roce 2003 v překladu Markéty Demlové, ve francouzštině kniha vycházela později také pod názvy 14,99€ a 5,90€). V českém překladu jsme si mohli přečíst i některá jeho další díla, nakladatelství Motto ve spolupráci s M. Demlovou nabídlo ještě romány Windows on the World (2004) a Láska trvá tři roky (2005), s odstupem pak nakladatelství Fra uvedlo v překladu A. a E. Lukavských Povídky psané pod vlivem extáze (2012). Již ve Windows on the World (francouzsky vyšlo v roce 2003) se Beigbeder poprvé věnoval žánru tzv. „faction“, v němž je fiktivní příběh založený na reálných skutečnostech. Stejným způsobem zpracoval i román Oona & Salinger.

Mladý pár se poprvé setkal ve slavném newyorském Stork Clubu – šestnáctiletá Oona, dcera slavného spisovatele (Eugene O’Neill byl americký dramatik, v roce 1936 obdržel Nobelovu cenu za literaturu), tu byla středem pozornosti, o pět let starší Jerry nepatřil ani mezi pravidelné návštěvníky klubu, ani mezi newyorskou smetánku. Rozvinul se mezi nimi nevinný románek, který skončil Salingerovým dobrovolným odchodem do armády a Ooniným odjezdem do Los Angeles, kde se zanedlouho poté seznámila s Charliem Chaplinem, jehož si nakonec také vzala. Příběhem se prolíná množství dopisů, z nichž valnou většinu adresuje Salinger z fronty právě Ooně. Tyto dopisy sice opravdu existují, avšak ve skutečnosti mají zcela jinou podobu a nejsou vůbec přístupné veřejnosti.

V knize je uváděno množství autentických dat, jmen a velmi přesných charakteristik, proto by čtenáře snadno mohla dovést k přesvědčení, že se jedná o biografii. Přistupovat k ní (pouze) tímto způsobem by však bylo, jak se již na příkladu dopisů jasně ukazuje, zcela mylné. Více než celistvý, objektivní portrét Oony O’Neill a J. D. Salingera zajímá autora rozporuplnost období 40. let v New Yorku a také to, jaký vliv měly mladická láska a druhá světová válka na Salingerovu celoživotní tvorbu. Jakoby mimochodem z textu vystupuje neuvěřitelné množství postav americké literární i filmové scény a také amerických „it-girls“: to prostředí Beigbeder popisuje tak věrně, až máme chvílemi pocit, že nás halí kouř z jejich cigaret.

V románové iluzi ale nikdy nezůstaneme dlouho, a to nejen zásluhou kontrastního střídání válečných hrůz a newyorského idylického života vyšší společnosti. Beigbeder příběh pravidelně boří nečekanými vstupy a komentáři – dobrým příkladem je úryvek, ve kterém čtenáře dokonce nutí přerušit četbu: „A nyní nás čeká zuřivě moderní zážitek. Společně přímo zde, milý čtenáři, vytvoříme Youtube román. Vysvětlím vám, jak postupovat: dojděte si pro svůj počítač nebo iPad nebo kterýkoli jiný krám. Jděte na Youtube a naťukejte Oona O’Neill. Vyhledávač vám vyhodí černobílý obrázek Oony se šátkem na hlavě. […] Když stisknete ,play‘, můžete Ooně O’Neill vdechnout život. Ooně je tady šestnáct let a právě přistála v Hollywoodu.“ (s. 120)

Jedním z dalších autorových vstupů je také výčet všech známých párů, které spojuje velký věkový rozdíl. Toto téma rozvíjí na základě vztahu Oony a Chaplina, jemuž věnuje poměrně velkou pozornost: dělilo je od sebe celých 36 let. V závěru knihy ostatně autor ústy vypravěče přidává také kapitolu o tom, jak se seznámil se svou (o 25 let mladší) ženou. Oproti celému textu působí tento závěrečný popis až příliš idylicky, přeexponovaně; můžeme nicméně uvažovat, zda právě tato poslední kapitola není určitým klíčem k celé knize, a tedy jestli, jak je Beigbederovým zvykem, není román svým způsobem také autobiografický.

Román Oona & Salinger lze chápat z různých pohledů. Všechny se ale nakonec shodují v jednom: Beigbeder v něm vysekl hlubokou poklonu svému oblíbenému autorovi, americkým umělcům a hlavně Ooně.

„Měla jen jedinou chybu: dokonalost. Nebýt jí, byla by dokonalá“ (s. 91, citován Truman Capote).