Un roman français vyšel ve Francii v nakladatelství Grasset v roce 2009, téhož roku získal prestižní cenu Prix Renaudot. Autor díla Frédéric Beigbeder dnes ve Francii patří k nejznámějším spisovatelům; mnohým se vybaví především jako literát poněkud kontroverzní. Na český trh se prozatím podařilo proniknout třem z jeho románů: 99 franků (2003), Windows on the World (2004) a Láska trvá tři roky (2005), všechny vydalo nakladatelství Motto a přeložila je Markéta Demlová.

Beigbeder se narodil roku 1965. Vystudoval politologii a následně marketing a reklamu. Poté, co jako čtyřiadvacetiletý vydal svůj první román (Mémoires d´un jeune homme dérangé: název odkazuje na dílo Simone de Beauvoir, podobně se například komiks Rester normal odvolává na Michela Houellebecqa), ho zaměstnala jako reklamního textaře významná francouzská společnost. V reklamě pracoval deset let až do chvíle, kdy o tomto prostředí napsal román 99 franků, následkem čehož byl propuštěn. Literatuře se však věnovat nepřestal ‒ Un roman français je Beigbederův devátý román. Kromě toho však napsal i dva komiksy, jako literární kritik spolupracoval s několika časopisy (např. Elle, Paris Match nebo Figaro littéraire), uplatnil se také jako redaktor (vedl ediční řadu v nakladatelství Flammarion) a pravidelně se objevuje v televizi.

Jeho často skrytě autobiografické romány kritika i čtenáři přijímají rozporuplně: autorovi je vyčítána povrchnost a egocentrismus, na druhou stranu však už kniha Windows on the World, líčící poslední okamžiky fiktivních hostů restaurace World Trade Center při atentátu z 11. září 2001, byla roku 2003 oceněna cenou Prix Interallié.

Un roman français, jehož název je vyjádřením úcty k dílu Un roman russe dalšího francouzského autora Emmanuela Carrèra, začíná ve chvíli, kdy je Frédéric Beigbeder 28. ledna 2008 zatčen za konzumaci kokainu na veřejnosti a je nucen podstoupit ponižující osobní prohlídku a výslech. Z vazby vyjde až o dva dny později a při čekání na propuštění přemýšlí o své rodině: jeho bratr Charles má zrovna být jmenován rytířem čestné legie („Když jsem toho temného večera okolo čtvrté hodiny ranní ležel na betonové lavičce, situace se mi zdála jasná: Bůh věří v mého bratra, a mě opustil. Jak mohl dvě bytosti, které si byly v dětství tak blízké, potkat tak rozdílný osud?“). Autor tvrdí, že na své vlastní dětství zcela zapomněl a na prvních patnáct let života nemá žádné vzpomínky („Čas od času mě popadne strach: možná si na nic nevzpomínám, protože není na co. Moje dětství snad tvořil sled prázdných, nudných a jednotvárných dní, monotónních jako vlny valící se na pláž. Co když se ve skutečnosti pamatuju na všechno? Co když se v počátcích mého bytí prostě nestala žádná významná událost?“). Právě v tomto okamžiku se Beigbeder rozhodne podniknout cestu v čase zpět a na základě jediné vzpomínky, kdy jako sedmiletý chlapec lovil s dědečkem u moře krevety, svou minulost rekonstruovat. Výsledkem je toto autobiografické líčení – historie Beigbederovy rodiny, rodičů a prarodičů, dětství stráveného v Baskicku i brzkého rozvodu jeho rodičů –, doplněné o poznámky autora, který tehdejší dění ze své nynější pozice komentuje a vysvětluje. Na to plynule navazuje popis vlastních ztroskotaných vztahů, v příběhu hraje nezanedbatelnou roli i spisovatelova dcera. V průběhu děje celé knihy se retrospektivní vyprávění střídá s úryvky popisjícími pobyt ve vazbě.

Snad právě proto vyznívá tento román-neromán poněkud nesourodě. Kapitoly zobrazující pobyt ve vazbě působí uměle, zvlášť nepřirozená je konverzace s policistou během výslechu. K tomu přidejte typicky beigbederovské odkazování na známá literární i jiná umělecká díla ‒ nestačí jedna kniha či film, stránky románu se přímo hemží slavnými osobnostmi: Gide, Perec, Barthes, Baudelaire, Giono, Villon, Wilde a mnoho dalších, většinou i s pečlivě uvedeným dílem a rokem jeho vydání, aby i méně vzdělaný čtenář pochopil („Psaní v sobě nese nadpozemskou sílu. […] Roland Barthes À quoi sert l’écriture ?, článku z roku 1969, tvrdí, že ,psaní (…) je dovršením práce, jejíž počátky je nemožné rozeznat‘. Může tou prací být náhlý návrat zapomenuté minulosti? Proustova madlenka, sonáta, mezera mezi dlaždicemi na dvoře hotelu Guermantových, jež ho povznesly do ,tichých výšin vzpomínek‘? Ehm, netlačte na mě tak, prosím vás. Dávám přednost příkladu stejně slavnému, ale novějšímu. V roce 1975 uvedl Georges Perec větou: ,Nemám žádné vzpomínky z dětství.‘ knihu W aneb vzpomínka z dětství“). Spolu s vloženou básní tak román tak trochu nerozhodně stojí mezi literárním dílem a neredigovaným deníčkem zneuznaného intelektuála. Oproti tomu čtenáře nečekaně zasáhnou Beigbederovy kladně laděné vzpomínky na francouzské Baskicko, kde se seznámili jeho rodiče a malý Frédéric tam trávil prázdniny s milovaným dědečkem („Také jsem zkusil štěstí, ale chytil jsem jenom pár opozdivších se ráčků. Na tom však nezáleželo: měl jsem dědečka sám pro sebe a zdálo se mi, že jsem hrdina stejně jako on. Při návratu z cénitzské pláže sbíral dědeček ostružiny rostoucí podél cesty. Pro malého kluka z města, který ho držel za ruku, bylo úžasné zjistit, že příroda je jakási obří samoobsluha: oceán i stromy nabízejí plno dárků, stačí se jen natáhnout a vzít si je.“). Z těchto překvapivě svěžích stránek přímo dýchá cit. Nelze také než souhlasit s Michelem Houellebecqem, když tvrdí, že nejkrásnější pasáže knihy jsou ty, které autor věnuje své osmileté dceři Chloë, a že epilog je opravdovým vyvrcholením románu.

Un roman français je rozporuplné dílo, určitě by však nemělo uniknout naší pozornosti, ani ne tak z čistě čtenářského jako z literárního hlediska, neboť jako první Beigbederovo otevřeně autobiografické dílo vrhá nové světlo na jeho předchozí tvorbu.