Nakladatelství Motto se poslední dobou věnuje mladým a slavným francouzským autorům. Vedle Frédérika Beigbedera, přineslo českému čtenáři například knihu mladičké Anne-Sophie Brasmeové Dýchej (2003), romány Pascala Brucknera Zloději krásy (2002) a Hořký měsíc (2003). Dále například ve Francii publikující původem Číňanku Shan Sa (Hráčka go) či ve Francii publikující původem Belgičanku Amélii Nothombovou – po Vrahově hygieně z nakladatelství Paseka (2001), nabízí Motto knihy Strach a chvění (2003) a Můj soukromý nepřítel (2004), další tituly této autorky se prý dají očekávat. Všechno autoři, kteří ve Francii patří ke komerčně úspěšné spisovatelské špičce. Je vidět, že Motto se jako i někteří další čeští nakladatelé ve výběru překladových titulů začalo řídit zejména kritériem prodejnosti knih v původním prostředí, tedy na francouzském trhu. Nutno ovšem podotknout, že francouzská sláva zdaleka není zárukou pro komerční úspěšnost knihy v Čechách. Francouzská sláva je totiž pečlivě vydobytá různými druhy mediálních kampaní, od „pojištěných“ recenzí ve všech novinách a literárních časopisech, přes plakáty, účast autora v četných televizních a rozhlasových literárních debatách apod. A jak známo, jen málokterý český nakladatel se propagaci knih věnuje s takovou vervou.

Vydání románu 99 franků Frédérika Beigbedera ve Francii provázela dobře připravená kampaň. Pomohl i poutavý námět: Octave, mladík zaměstaný jako tvůrce reklamních sloganů ve velké reklamní agentuře, nahlédne na všechnu faleš a klam své profese, rozhodne se, že o své práci a o praktikách mediálních kruhů a společenské smetánky sepíše knihu a následně se nechá vyhodit z práce. Předpokládá, že to bude spravedlivá odplata za čas strávený v prostředí, jež člověka přivede k citové vyprahlosti, depresím a drogové závislosti. Kniha se dobře prodávala (na internetu pod názvem 69 franků; mimochodem v českém vydání teď dokonce s fingovanou nálepkou 14.99 euro), kritika ji po právu ztrhala, čímž jí však zajistila o to větší reklamu (prodalo se přes 350 000 výtisků), a ani jsme nečekali dlouho, můžeme si román číst i česky.

Beigbeder (nar. 1965), populární mladý autor libující si od svého debutu v šokování čtenářstva, vydal loni ve Francii knihu s námětem katastrofické události z 11. září 2001 (a knize dal i anglický název, Windows on the world, Grasset, 377 s.). Nebyl samozřejmě jediný, kdo zmíněné téma literárně zpracoval. V jeho podání jde o holou fikci o tom, co se mohlo přihodit onoho dne v restauraci přímo v jedné z věží. Beigbeder si touto knihou polepšil reputaci povrchního pisálka, román figuroval v mnohých nominacích na literární ceny – a Goncourtova mu unikla jen o fous.

Všichni jsou free, všichni trpí depresí
Román 99 franků možná mladým a rozhořčeným mluví z duše. Předvádí „free“ přístup ke světu: k majetku (bydlet v uxusních bytech, nosit nejdražší značkové oblečení, jíst pouze ve vyhlášených restauracích…), k ženám (rozhodně se nevázat, vyjít si jedině s děvkou, v žádném případě si nepořizovat fakany, místo souložení sledovat dvě, tři dívky, jak si dopřávají potěšení samy atd.), k mezilidským vztahům (všichni jsou idioti, nikdo na mě nemá), k práci. Čtenáře asi má po dloouhém líčení odporné povrchní a pokrytecké atmosféry v kruzích zaměstanců reklamky osvěžit a vzít za srdce historka o Octavově rozchodu s Caroline, jedinou ženou, již miluje, která navíc čeká jeho dítě, ovšem přerušila s ním veškeré styky. Caroline se posléze spustí s Octavovým nadřízeným, Patrickem, což ale Octavovi zůstane utajeno. Čtenář se ale ten dobrý drb za čerstva dozví. Beigbeder pak v druhém plánu rozvíjí absurdní příběh této milostné dvojice v komunitě slavných osobností, jež dobrovolně odešly ze světa, ovšem jen na oko. Caroline s Patrickem také spáchají fingovanou sebevraždu, aby se do společnosti vyvolených mohli nepozorovaně dostat. Žijí teď na opuštěném ostrově v naprosto idealistické scenérii, doslova jak v krásném snu. Nicméně brzy se jim právě tahle idylka začne zajídat.

Beigbederova potřeba poučovat čtenáře o obecně známých faktech (reklama vnucuje lidem věci, které vůbec nepotřebují) může ale i popuzovat, podobně například i časté citace nejrůznějších významných osobností, jejichž samoúčelnost je nabíledni. Vysvětlení, co je mnichovská dohoda, výčty slavných spisovatelů a zpěváků, kteří spáchali sebevraždu, poznámky jako ze čtenářského deníku osvíceného maturanta (Céline, Orwell, Pascal, Bergson) – pokud tohle všechno servíruje Beigbeder pro vystižení charakteru hlavní postavy, klobouk dolů. Zůstává však jisté podezření, že spíše než ústy Octavovými tu Beigbeder mluví sám za sebe. Chvílemi čtenář vskutku váhá, zda má v rukou román, anebo spíš amatérskou příručku sociologické analýzy společnosti či ekologického hnutí. Knihu ve Francii chválili také za to, že bez obalu mluví o drogách – pravda, vypravěč má problémy s nadměrným užíváním kokainu, ale v Beigbederově podání nepříliš věrohodné.

Český překlad jistě dostojí kvalitě předlohy, v jistém směru je odvážným počinem, neboť nabízel pár ošemetných problémů. Nicméně vykazuje některé nedostatky, nedotažená řešení, stylistické prohřešky. Gallicismy: „pak to bylo několik tvých přátel, kteří…“ (str. 54), „Pod zvýšenou ochranou senegalské armády představuje turistický komplex v Saly patnáct hotelů“ (str. 105), „Slyšel jsem o tom mluvit“ (str. 110), „Byl to Blaise Pascal, který řekl“ (str. 153), „nosit svetr kolem ramen“ (str. 119), „to nejsem já, kdo se stará o mou dceru“ (str. 204). Do této kategorie patří i nadbytečné přejímání osobních zájmen: „svoji vzpouru uklízí do přihrádky“ (str. 112), protože si do svého gin-toniku dal moc ledových kostek“ (str. 107), „pod svými umělými kůžemi jsou topmodelky z kovu“ (str. 165).

Velkým oříškem pro překlad bylo převedení reklamních sloganů, jež jednak opěvují výrobky, jejichž název Čechovi zpravidla nic neříká, jednak se v originále většinou rýmují či skrývají nějaký stylistický vtip. Překlad zůstává na půl cestě (ale často těžko hledat jiné řešení!), snaží se slovo od slova převádět obsah, někde se pokouší zachovat alespoň rým, nicméně konotace většinou úplně chybějí, navíc slogany s francouzskými názvy výrobků znějí směšně: „Salope, parfém který budete nenávidět“ (str. 66), „Chléb, víno, boursin“ (str. 62).

Řešení však by nebylo těžké například pro slovní hříčky založené na latinských výrazech, kdyby si však překladatelka všimla, že si autor s rčením, jež se ve francouzštině dostalo do kategorie snobských klišé, hraje: „grosso merdo“ (str. 139) tak nepoučenému Čechovi neřekne nic, podobně francouzská smeč na italské rčení „tutto ira bene“ (str. 149). Nevidím důvod, proč přejímat slovo „abribus“ (str. 39), možná po vzoru ve větě sousedícího „bilboard“? Pokud není čtenář dobrým francouzštinářem, neocení jistě ani Beigbederovy hříčky se jmény, jež v překladu zůstávají nezměněny, čímž ale zůstává zastřen smysl několika proměn jednoho příjmení: paní Wardová se stává paní Wardmachinovou (str. 157), posléze dokonce Wardmonculovou (str. 159).

Nevím, zda 99 franků za těch 199 Kč stojí (u Kosmasu za 169!), ale pokud cestujete vlakem někam daleko, chcete si rozšířit obzory a nebráníte se chvástavému poučování, jděte do toho! Osvěží vás pár lechtivých scén, ulehčí vám pocit, že se zhnuseným názorem na společnost nejste sami. Všechno je dočasné a všechno se kupuje, tvrdí Beigbeder.