Povídky psané pod vlivem extáze
Beigbeder, Frédéric: Povídky psané pod vlivem extáze

Povídky psané pod vlivem extáze

Pokud by si někdo myslel, že název sbírky Povídky psané pod vlivem extáze je jen tahákem na čtenáře a že v knize o drogách nepadne ani zmínka, je na omylu. Extáze je totiž ústředním motivem a hnacím motorem všech (velkých) příběhů, které tato útlá knížka Frédérica Beigbedera obsahuje.

„Je to nazelenalý kulatý prášek. Stál sto padesát franků. Je zabalený ve velmi luxusním miniaturním plastovém čtverečku. Tak se prášek rozpustí v puse a ne v ruce. Než jsem ho zapil lokem koly, na poslední chvíli jsem zaváhal: není možné zjistit, co je uvnitř.“ Tak začíná jedna z povídek ze sbírky Povídky psané pod vlivem extáze, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Fra. Pokud si někdo myslel, že název je jen tahákem na čtenáře a že v knize o drogách nepadne ani zmínka, je na omylu. Extáze je totiž ústředním motivem a hnacím motorem všech (velkých) příběhů, které tato útlá knížka Frédérica Beigbedera obsahuje.

Frédéric Beigbeder je francouzský spisovatel, literární kritik a televizní moderátor. Vystudoval mediální komunikaci a marketing. Prošel mimo jiné i prestižní pařížskou školou zvanou Science Po, kde založil avantgardní studentský spolek, díky němuž se již za studií několikrát objevil na televizní obrazovce. Pracoval pro různé bulvární časopisy a reklamní agentury. Svůj první román vydal v roce 1990, když mu bylo pětadvacet. O devět let později se k francouzským čtenářům dostávají také Nouvelles sous l’ecstasy.

Beigbederovo dílo, či alespoň jeho část, je ve Francii řazena k tzv. littérature trash. Nikde se však bohužel nedá nalézt uspokojivá definice tohoto žánru. Podle některých je „trash“ i Rabelais. Markýz de Sade je „super trash“, Proust pak „šílený trash“ a „trash“ jsou i autoři jako Apollinaire, Burroughs či Bukowski. Literatura trash má šokovat, aby bavila. Má autora zbavit splínu a pomoci vyjádřit jeho nejdivočejší fantasmata. Nejčastějšími tématy jsou drogy a sex (čím více, tím lépe), prostituce, násilí...

Přesně takové jsou i Povídky pod vlivem extáze.

Autor velmi výstižně popisuje charaktery z jednotlivých sociálních vrstev a jejich osudy. Pro vulgární slovo nejde daleko a vše říká zcela přímo, bez vytáček. Přidá nějaký explicitní popis sexuálních praktik a zakončí to absurdním závěrem. Vše s naprostou lehkostí, byť samotné téma by se mohlo většině z nás zdát jako dost těžko stravitelné. Beigbederovi není nic svaté. S hlavou vzpřímenou se dokáže pustit i do tak zbožšťovaných osobností, jako jsou Lady Diana či Největší francouzský spisovatel.

Povídek je v knize celkem čtrnáct. V úvodu nalezneme upozornění, kde autor vysvětluje, co to extáze je, odkud se vzala a jaké má účinky. Zmiňuje také, jaký je její dopad: „Extáze je nejen ilegální, ale poškozuje také mozek, o čemž svědčí tato sbírka textů, které byly napsány pod jejím vlivem.“ Následují samotné povídky, vesměs poměrně krátkého rozsahu. Podle stránek popsaného papíru ovšem nemůžeme povídky posuzovat. Každá z nich je naprosto jiná a něčím výjimečná, byť vypravěčem i hlavním protagonistou je ve všech z nich sám Beigbeder. Co se mění, je prostor a čas a zároveň žánr a forma. Jednou nalezneme deníkový záznam bohatého člověka, jenž v úkrytu čeká, až si pro něj přijdou revolucionáři (Rukopis nalezený v Saint-Germain-des-Prés), jindy se jedná o vzpomínkové vyprávění s časovým odstupem. Úvodní povídka Spleen na letišti Roissy-Charles-de-Gaule je zajímavá tím, že neobsahuje jedinou oznamovací větu. Celá sestává z otázek, které si klade člověk pod vlivem drog cestou na letiště s dívkou, kterou právě potkal, a nějak má pocit, že to může být ta pravá. Den, kdy jsem se líbil holkám naopak vypráví příběh nepříliš pohledného muže, který se přes noc stane idolem dívčích srdcí. Bohužel jen vlivem shody vnějších okolností.

Povedený je i samotný převod do češtiny. Překladatelské duo se chopilo obtížného úkolu – originál je psaný velmi autentickým jazykem se silným zastoupením argotických a slangových výrazů a bylo jistě více než obtížné stanovit si hranici tak, aby výsledný text neztratil na poutavosti, a zároveň nebyl už příliš vulgární a oplzlý, byť právě to je základním předpokladem k tomu, abychom o knize mohli hovořit jako o literatuře trash.

„Extáze si dává draze zaplatit za svých pár minut chemické slasti. Pustí vás do lepšího světa, do společnosti, kde se všichni drží za ruce, kde už člověk není sám. […] Dovolí vám to všechno zahlédnout a pak, najednou, bez varování, vám zabouchne dveře před nosem.“

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. AnnaErik Lukavských, Fra, Praha, 2012, 106 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku: