Dne 27. ledna 2010 se uzavřel život amerického spisovatele J. D. Salingera. Bylo mu 91 let.

Salinger se zapsal do dějin americké literatury svým jediným románem Kdo chytá v žitě. Příběh Holdena Caulfielda, šestnáctiletého kluka, kterého právě vyhodili z internátní střední školy a on se místo za rodiči vydá po Americe, sice autor původně zamýšlel pro dospělé, ale okamžitě ho za svůj přijala mladá generace teenagerů, která později stála za bouřlivými 60. léty. V literatuře však revoluce začala o desetiletí dříve: Kdo chytá v žitě vyšlo roku 1951, Nabokovova Lolita roku 1955 (v Paříži), Ginsbergova poéma Kvílení roku 1956, Kerouacovo Na cestě o rok později.

Do svého hlavního hrdiny vložil Salinger mnoho z pocitů tehdejších mladých. Bylo těsně po válce a spousta Američanů měla přímou zkušenost ze světové války. Proto chápali, že Holden se okolního světa straní, protože se bojí, že mu lidé ublíží. Rozuměli jeho strachu z dospělosti a pokrytectví, jež vyvolává. Salingerův román způsobil pozdvižení také kvůli nespisovnému jazyku vypravěče a kvůli autorově otevřenému postoji k sexu.

O oblíbenosti a významu Salingerova románu pro americkou kulturu svědčí i fakt, že se v USA každý rok prodá 250 000 výtisků. Celkem se za necelých 60 let od prvního vydání prodalo neuvěřitelných 65 milionů exemplářů. V 70. a 80. letech bylo Kdo chytá v žitě nejoblíbenější knihou v amerických knihovnách i mezi středoškolskými učiteli, zároveň však také románem, na nějž přicházelo nejvíce stížností od rodičů. Roku 1980 se knize dostalo smutné publicity, když její výtisk našla policie u Marka Chapmana, vraha Johna Lennona.

Motivy z Kdo chytá v žitě či zmínky o knize jako takové se objevily v dílech mnoha vynikajících světových spisovatelů: jen namátkou jmenujme Johna Fowlese (Sběratel), Haruki Murakamiho (Norské dřevo) či Breta Eastona Ellise (Méně než nula). I přes snahu řady režisérů a producentů však o osudech Holdena Caulfielda nikdy nevznikl žádný film.

Po skvostném románovém debutu pokračoval Salinger psaním povídek, s kterými začal už na střední škole. Celkem jich za celou jeho literární kariéru vyšlo 35 (některé z nich nikdy nevyšly knižně, takže jsou dostupné pouze v původních číslech časopisů); poslední z nich, Hapworth 16, 1924 se objevila roku 1965 a kritika se vzácně shodla na tvrzení, že jde o nejslabší Salingerův text.

Od té doby nevydal Salinger jedinou řádku. Postupně se přestal objevovat na veřejnosti, poslední interview poskytl roku 1980. Stáhl se na své venkovské sídlo ve státě New Hampshire a svět o něm slyšel pouze v souvislosti se soudními procesy, které vedl proti epigonům i členům své rodiny, kteří se rozhodli na jeho slávě přiživit.

Do českého literárního prostředí uvedli Salingera překladatelé Luba a Rudolf Pellarovi. Poprvé vyšel jejich překlad Kdo chytá v žitě roku 1960 (následovalo mnoho reedic), povídky pak v souborech Devět povídek (1971), Franny a Zooey (1987) a Vzhůru tesaři, do výše střechu zvedněte! a Seymour: Úvod (1987).