Na jaře 2014 proběhla v Italském kulturním institutu v Praze prezentace překladů Vančurova Rozmarného léta a Jirotkova Saturnina do italštiny. V jednom případě šlo o text vytažený ze šuplíku po více než dvaceti letech, ve druhém o upravené vydání překladu z roku 2006. Jak přišly takové knihy na svět? Komu jsou vlastně určeny? Co znají italští čtenáři z české literatury a jaké to je adaptovat pro ně Vančurův a Jirotkův humor? Tyto a ještě další otázky jsme položili překladatelům obou knih, Dariovi Massimimu a Letizii Kostnerové.

Letizia Kostnerová poprvé přišla do Prahy v revolučním roce 1989. Tehdejší atmosféra ji prý strhla natolik, že se rozhodla zde žít. Je autorkou překladů děl P. Kohouta, J. Topola, J. Škvoreckého či A. Lustiga. V současnosti vyučuje italský jazyk na Italském kulturním institutu v Praze.

Dario Massimi se překladem české literatury zabývá již více než 30 let. Jeho prvním počinem na tomto poli byl překlad Seifertových vzpomínek, poté se věnoval J. Nerudovi, J. Haškovi, F. Kafkovi i B. Hrabalovi.

Kde se vzaly? Tu se vzaly
Vydání překladů české literatury do méně „mainstreamových“ jazyků bývají zajímavou událostí. V tomto případě přišlo nakladatelství Karolinum tak říkajíc k hotovému. Obě díla již totiž byla přeložena a čekala jen na vydání. Co se týče Saturnina, mělo původně jít o pouhou reedici překladu, který vyšel roku 2006. Letizia Kostnerová se ale rozhodla provést několik drobných zásahů, takže Karolinum publikovalo knihu jako 2., upravené vydání.

Zato kniha Un’ estate capricciosa spatřila světlo světa po dlouhé době zrání v překladatelově archivu. Podle jeho slov jde o dosti dlouhou historii, která začala před 25 lety. Massimiho zájem o Rozmarné léto vlastně nepřímo podnítil Jaroslav Seifert. Ten Vančurovi věnoval jednu kapitolu ve své vzpomínkové knize, která byla Massimiho prvním překladatelským počinem z češtiny do italštiny.

„Vančura se mi hodně líbil a moc mě zaujal jeho životní osud a jeho role v dějinách české literatury. Asi koncem osmdesátých let minulého století jsem nabídl překlad jednomu italskému vydavateli. Jeho přitom na Vančuru a na Rozmarné léto upozornil už předtím Milan Kundera. Tak jsme podepsali smlouvu, já jsem dodal překlad a po měsíci mi řekli, že text se jim nelíbí a že pro jejich čtenáře není vhodný. Tak zůstal přes dvacet let v šuplíku – až do chvíle, kdy projevilo zájem nakladatelství Karolinum, které už vydalo úspěšný anglický překlad stejného textu,“ svěřuje se Massimi. Iniciátorem tohoto zájmu byl přitom jeho dlouholetý přítel, český překladatel z italštiny a francouzštiny Jiří Pelán. To on nakladatelství s návrhem na vydání díla oslovil.

Adresát (ne)zastižen
Naskýtá se otázka, kdo je vlastně potencionálním čtenářem takových děl. Do italské distribuce, a tedy na italský knižní trh se totiž podle vysvětlení Letizie Kostnerové nikdy nedostala. „Pokud vím, koupilo si je ze zájmu hodně Čechů a věnovalo je třeba kamarádům Italům.“ Saturnina v italštině si tedy podle překladatelky tohoto titulu pořídí spíše ten, kdo už o jeho existenci ví a jde najisto, a to jsou povětšinou Češi. A není jich málo, vždyť první vydání se zcela rozprodalo. Co se týče návštěvníků Prahy z řad obyvatel Apeninského poloostrova, ti prý většinou ani netuší, že jsou u nás české knihy v italštině k dostání, a nijak zvlášť se po nich nepoohlížejí. „A když už, pak je zaujme spíše Kafka,“ podotýká Letizia Kostnerová.

Dario Massimi je v tomto směru optimističtější a věří, že italského turistu zaujatého českou kulturou by Vančura oslovit mohl. Navíc připomíná, že „jsme v době internetu, trh má už globální charakter, což musí platit také pro kulturu, a v tomto smyslu jsou potencionální adresáti všude, kde lidé mluví a čtou italsky“. Nesmíme zapomenout ani na stále se zužující, avšak nadále existující okruh studentů českého jazyka a literatury na univerzitách v Itálii. Právě ti by podle Massimiho mohli mít profesionální zájem o překlad tak obtížného textu, jakým je Rozmarné léto. „Myslím, že pro ostatní by ten román mohl znít trochu exoticky,“ dodává.

Současná Itálie vskutku není zemí velkých čtenářů. Oba překladatelé se shodují na tom, že tamní lidé českou literaturu téměř neznají. Výjimku u těch sečtělejších tvoří Milan Kundera a především pak Bohumil Hrabal. Co se týče Kafky, toho mají Italové, podle Letizie Kostnerové, spojeného spíše s Prahou: překladatelka si nemyslí, že by ho ztotožňovali s českou literaturou.

Tento způsob humoru…
Vraťme se ale k oběma překladům jako takovým. U Saturnina, jak je nasnadě, je hlavní funkce textu humoristická. „Kde se čtenář originálu směje, měl by se čtenář překladu alespoň pousmát, a to nebylo vždy jednoduché,“ vzpomíná na svou práci Kostnerová. Jako řešení volila někdy hru se synonymy, jindy výrazové zesilování… Často ovšem narážela na skutečnost, že italský smysl pro humor se od toho našeho výrazně odlišuje. „Kulturně jde o jiný druh smíchu,“ říká. Ten italský je podle ní spíše surrealistický, sebeironický, bláznivý, někdy sarkastický až trochu zlý. V Saturninovi jde o střídmý a jednoduchý humor, který se uhlazeně drží v rámci jasně daných morálních mantinelů. Vzorem pro něj je anglická humoristická literatura a především její představitel Jerome Klapka Jerome, z jehož překladů do italštiny čerpala překladatelka inspiraci. Četba Jeroma jí sice pomohla nasát potřebnou atmosféru, nicméně podotýká, že také anglický humor je pro Italy dosti vzdálený, takže práce mnohdy nebyla jednoduchá.

S neméně obtížným úkolem se musel potýkat překladatel Rozmarného léta, v němž je jazykový humor pro změnu založen na archaizujících prostředcích a až pedantsky vysokém akademickém stylu. Dario Massimi nenašel v italské literatuře minulého století nic podobného, i když, jak připomíná, v Itálii měli a mají početné jazykové experimentátory. Italština je však podle jeho slov natolik bohatý jazyk, že mu poskytla dostatek vhodných řešení. Zdrojem nápadů a „rozmarné“ nálady se pro něj pak stala filmová podoba díla, které si velice cení. „Film Jiřího Menzela je první český film, který jsem viděl, ještě v Praze na začátku osmdesátých let. Pokud vím, v Itálii se nikdy neobjevil, ani v kinech, ani v televizi. Osobně režiséra Menzela miluju: myslím, že všechny jeho filmy jsou mistrovská díla.“

Louskání překladatelských oříšků
„Každý překlad je cvičení rovnováhy mezi kulturním světem autora a světem čtenáře,“ říká Dario Massimi. Oba překladatelé se nakonec se specifiky původních textů vyrovnali více než zdařile. Massimi pojal obtížnost textu, který může být některými vnímán dokonce jako nepřeložitelný, jako výzvu. Rozhodl se, že dokáže, že to není pravda. „Když si člověk stanoví cíl něco prokázat, stane se práce velmi zajímavou. Ostatně o Hrabalovi se také říkalo, že se nedá přeložit. V tomto případě bylo ještě zajímavější, že skutečným protagonistou celého příběhu je slovo, jazyk: celý román je hra na poli jazyka a s jazykem.“

Také Saturnin skýtá nejedno překladatelsky problematické místo. Kromě slovních hříček a dalších jazykových kotrmelců jde samozřejmě o příznačná přísloví tety Kateřiny, na nichž je dokonce založena téměř celá jedna kapitola. Překladatelce se většinou podařilo najít italský ekvivalent, v některých případech ale musela přísloví přepsat – s vědomím, že jde o velký zásah do díla. „Je to zrada pro dobro knihy,“ vysvětluje.

Zajímavostí je, že se oba překladatelé dostali během práce do situací, které je vedly k rozhodnutím nahradit citáty z notoricky známých českých básní srovnatelnými úryvky veršů z italského prostředí. V případě Rozmarného léta šlo o Svatopluka Čecha a Massimi si vypomohl italským básníkem Giovannim Pascolim. Saturnin se zase v jednom místě táže Kateřiny, jestli pana Milouše „k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti“. Kostnerová z narážky na Erbena zdařile „vybruslila“ citátem ze známé básně Giacoma Leopardiho La quiete dopo la tempesta.

Komu se nelení, tomu se zelení
Výdělek věru nebývá u podobných edičních projektů hlavním záměrem. O to více je nutno ocenit, že nadále vznikají a že jim to nijak neubírá na kvalitě. Nezbývá tedy, než složit hold oběma překladatelům i nakladatelství a vyslovit přání, aby v tomto duchu pokračovali i nadále. A na závěr slovy Daria Massimiho: „Možná nebude mít tento překlad tisíce a tisíce čtenářů, nebudou se ho prodávat tisíce a tisíce výtisků, ale přece jen je důležité, že tady je, protože to znamená, že v nějaké italské knihovně bude, a až jednoho dne někdo dostane chuť nebo ho popadne zvědavost a přečte si ji, najde alespoň malou stopou velkého českého autora v italské kultuře.“

Zdeněk Jirotka: Saturnin. Přel. Letizia Kostner. Karolinum, Praha, 2013, 200 s.