Jakou roli hraje v přírodě vnější zjev jednotlivých organismů? A jak se dají vysvětlit četné mimetické jevy, tedy podobnost mezi živočichy či rostlinami nezapříčiněná příbuzností ani konvergentním vývojem? Stojí za jejich vznikem vždy pouze selekční tlak predátorů?

Touto tematikou se u nás dlouhodobě a soustavně zabývá biolog a filozof Stanislav Komárek (*1958). Své poznatky zatím nejobsáhleji shrnul v publikaci Mimikry a příbuzné jevy: dějiny poznávání a výkladu vnějšího vzhledu živých organismů. Čtenáře v ní seznamuje s mnoha až bizarními příklady tohoto jevu: se známými vosičkami (pestřenkami), které připomínají jedovaté vosy, s květy napodobujícími včelí samičku či s rostlinami, jež imitují exkrementy a hnisající rány. Jindy naopak hmyz formuje své tělo do podoby květu nebo větvičky včetně pupenů a jizev po odpadlých listech. V dalších případech želvy jazykem imitují červa, mláďata pěvců napodobují housenky a housenky zase hlavu či tělo plaza. Pozoruhodné jsou i situace, kdy se živočichové či rostliny vnějškově připodobňují ke kapkám rosy nebo kamenům, což „činí“ například jistá ptačí vejce nebo některé sukulenty.

Komárek připomíná, že nerealistické napodobeniny jsou v přírodě, ale i u lidí často úspěšnější než skutečně existující předobraz: ptáci upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést, ale ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány proto, že jsou kýženou nadnormativní atrapou běžného mláděte s širokým žlutým jícnem; mláďata racků stříbřitých při orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v přírodních podmínkách vůbec nevyskytují. (Na mechanismu těchto „nadnormálních spouštěčů“ je založena také účinnost reklamy.) Autor připomíná i některé další analogie ve světě lidí, například maskování vojáků a vojenských objektů či výrobu potahovaných tablet, kdy se pod „slupkou“ bonbonu skrývá hořký medikament.

Činorodá vůle tesaříků, lidí i hub
Komárek v knize skutečně důkladně, hutně – a s nemalými nároky na čtenáře – rozebírá historii bádání v této oblasti i jednotlivé koncepce různých typů mimesis (batesovské, müllerovské, peckhamovské, wasmannovské, parciální). Stejně jako ve svých starších knihách připomíná, jak dobové teorie souvisely s celkovým „duchem doby“. Mluví v tomto smyslu o archeologické práci a o potřebě vynaložit úsilí a vynést na světlo texty, které nespravedlivě upadly do „bažin zapomnění“. Darwinistický pohled označuje za nedostatečný; proti koncepci přírodního výběru prosazuje tezi, že živé organismy „disponují něčím, co je srovnatelné s lidskou vůlí, intencionalitou a kreativitou, byť na nevědomé úrovni“. Podle něj by ostatně bylo s podivem, kdyby tyto lidské vlastnosti kdysi v paleolitu z čista jasna „spadly z oblohy“ – mnohem spíše pouze emergovaly z nevědomé úrovně na vědomou a patří nedílně k živým organismům vůbec. Dokud budeme ornamenty na maorských štítech chápat jako plod svobody lidského ducha a vzory na motýlích křídlech jako výsledek slepých biochemických reakcí, nevymanili jsme se z neblahého karteziánského dualismu.

Živý organismus má podle Komárka zjevně „svobodu“ mimetickou adaptaci vytvořit či nevytvořit, jen tak lze vysvětlit „zálibu“ určitých skupin, třeba brouků tesaříků, v napodobování jiných – při ryze náhodném mutačně-selekčním vzniku by musela být frekvence napodobování u všech skupin zhruba podobná. Jako další příklad vůle k tvoření mu slouží (vyšší) houby, jejichž plodnice „vykazují obrovskou tvarovou škálu, nikterak nepodmíněnou funkcí plodnic“. Tvorba nápadných plodnic přitom není k šíření výtrusů nutná, právě tak jako vnější tvarovost hub nevyplývá z jejich vnitřní anatomické struktury (na rozdíl třeba od členovců či obratlovců), jsou to jakési „kreace ve volném stylu“ z vody a mykochitinu. Celá ta barevná škála, se všemi možnými dalšími variacemi, stejně jako škála nejrozmanitějších vůní, které houby produkují a jejichž prvoplánový „účel“ je nezřetelný, budí podle Komárka výrazný dojem, jako by se zde barevnost živé přírody (a do určité míry i tvarovost a vůně) přehrávala jaksi „nanečisto“ či v „samoúčelném volnoběhu“.

Podobné koncepce před Komárkem v různých formách rozvíjeli například všestranný sociolog, filozof a literární kritik Roger Callois (1913–1978) nebo spisovatel a uznávaný znalec motýlů Vladimir Nabokov (1899–1977). Ten soudil, že většina přírodních vzorů vzniká spontánně, buďto náhodou, nebo vlivem jakési „záměrné bytosti se smyslem pro humor“. S autorovými tezemi nemusíme souhlasit; v rámci současného převládajícího paradigmatu jde jistě o názor menšinový. Komárek se jako obvykle snaží oponovat mainstreamu. V případě této publikace – na rozdíl od některých jiných svých děl – argumentuje věcně a erudovaně, píše totiž o tématu, které dobře zná a rozumí mu. To, že se snaží oživovat dnes přehlížené teorie, je bezesporu velmi záslužné: aktuální vědecké poznání se totiž rychle mění (i když z hlediska laika spíše v drobnostech) a v mnoha oblastech se přepisují učebnice. Nikdy nemůžeme vyloučit, že zaprášená kniha od zapomenutého badatele bude inspirovat nekonvenčního vědce k novým objevům, které opět změní či posunou dobové paradigma. Starší přístupy mohou být podnětné právě při hledání alternativních vysvětlení záhad přírody, o níž nikdy nebudeme vědět všechno.