Robert Hofrichter působí v celé řadě oborů. Je nejen zoolog, biolog a aktivní ochránce přírody, živí se také jako novinář a fotograf. V širokém záběru aktivit mu ale po celý jeho dosavadní život, a to už od raného dětství, zůstává jako středobod zájmu svět hub.

Mykolog nikdy neví o houbách dost

Svět hub představuje pro lidstvo tisíce a jedno tajemství, která jsou s postupujícími staletími odkrývána, abychom lopotně doplňovali dílek k dílku a začali alespoň tušit, jak celý ten neskutečně pestrý a bohatý obraz vypadá. Hofrichter se tímto faktem nechal inspirovat ve stylu vyprávění. Jednotlivá témata načíná, oťukává zlehka a zpovzdálí, aby se k nim na dalších stránkách podrobněji a s novými souvislostmi vrátil a nechal čtenáře žasnout, co vše je ve světě hub možné.

Vědci si s houbami dlouho nevěděli rady. Dříve byly řazeny k rostlinám, přestože neovládají fotosyntézu a potřebují jíst stejně jako živočichové. Byly považovány za chudé příbuzné a zcela se opomíjelo, že jsou na planetě nepostradatelné a život bez nich není možný. Autor líčí, jak systematické zařazení hub rozdělovalo vědecký svět a jak jsme teprve nedávno odhalili jejich evoluční význam. To houby zřejmě tvořily podmínky pro přechod rostlin a živočichů na souš. A po druhohorním dopadu meteoritu a zániku většiny rostlinných a živočišných organismů zůstaly na dlouho de facto jedinými vládci na planetě – o čemž svědčí geologické vrstvy tvořené pouze houbovými vlákny a výtrusy. Postupem času byla popsána heterotrofní podstata hub, vláknitá struktura, existence spor. Jejich svět je natolik barvitý, že mezi nimi byli objeveni i dravci, kteří jsou schopni zaútočit na měňavky či krásnoočka. Také dokonalá symbióza řasy a houby, a jak se posléze ukázalo, i kvasinky v lišejníku dokázala výzkumníkům na dlouho zamotat hlavu. Horlivost některých badatelů byla dokonce natolik bezbřehá, že případnou toxicitu druhů zkoušeli na vlastním těle. Nelehká cesta mykologického bádání nakonec přisoudila těmto fascinujícím organismům samostatnou říši a soustředěný výzkum nachází další a další pozoruhodnosti, jež nás nechávají v němém úžasu. A tato knížka je poutavě představuje. Nejedná se přitom o suchý popis, který by nás okrádal o radost z objevování a poznávání přírody.

Fantastické vlastnosti hub si získávají naši pozornost

Obecně nemáme houby moc rádi, neboť jsou slizké, jedovaté, někdy světélkují, žerou dřevo a způsobují nepříjemné a nebezpečné mykózy. Tedy, my v Čechách jsme trochu výjimkou, když v sezóně podnikáme invazi do lesů a vracíme se s plnými košíky. Ale ani tak nejsme schopni houby ocenit z jiných důvodů než kulinárních. A ony přitom spolu s rostlinami vytvářejí spletité informační sítě podobné internetu. Podporují rostliny v jejich výživě, samy jsou rostlinami vyživovány. Rostliny vědí, která houba jim prospívá a která nikoliv. S houbou vhodnou pro mykorhizu si nejprve budují vzájemnou důvěru, než dojde k jejich oboustranné hluboké vnitřní přestavbě a spojení. Jsou tu i hackeři, kteří pro trochu žvance vstoupí do komunikačního kanálu mezi rostlinou a její houbou. Houby také poskytují živiny semenům orchidejí – ta jsou tak malá, že nemají vlastní zdroje a bez pomoci by nevyklíčila.

Houby mnohokrát ukázaly, že umějí přežít a růst na území zamořeném radiací. Ty vybavené melaninem mohou také využívat záření jako zdroj energie. Najdeme je jak v horkých a suchých pouštích, tak v ledových pustinách Arktidy a Antarktidy. Zvládnou všechny extrémy, vyrovnají se i se solemi, metanem či teplotami kolem 62oC. A jak je postupně poznáváme, začínáme jejich skvělých vlastností využívat. Dokážou například zachránit půdu otrávenou deriváty ropy, kadmiem nebo rtutí, a už po roce jejich působení na takovém území najdete život. Houbové enzymy se už dlouho používají v průmyslové výrobě. Pak tu máme vyzdvihovaná i proklínaná antibiotika a v poslední době znovuobjevené medicinální houby se silným léčivým účinkem. Houby nám mohou pomoci při řešení problémů na Zemi, které jsme tak neuvážlivě způsobili. Ať už při sanaci zničené půdy, pěstování zemědělských rostlin v neúrodných oblastech, likvidaci škodlivin, ochraně před škůdci, nebo recyklaci odpadů.

Houby a lidé – partneři odnepaměti

Lidstvo by bez kvasinek, tedy hub, nikdy nepoznalo pivo ani chleba. Věděli jste, že Sumerové znali na 20 druhů piva a ležák dokonce exportovali do Egypta? A že vynález vaření piva byl možná tím impulsem, jenž přiměl naše předky k usedlému způsobu života a pěstování obilí? Houby doprovázejí lidský spirituální život, mnohé pomáhají navodit změněné stavy vědomí. Historie jejich využívání i zneužívání je dlouhá a v této publikaci se dozvíte tolik „drbů“, že se při čtení rozhodně nudit nebudete.

Svět hub není neměnný. Také do něj zasahuje globální oteplování a zapříčiňuje migraci druhů do oblastí, kde by dříve kvůli klimatu nepřežily. A když už jsme u toho cestování – houby pronikají i hluboko do vesmíru, ať už je tam člověk posílá záměrně, ve snaze zjistit, jak reagují na extrémní podmínky, nebo si cestu v podobě všudypřítomných houbových spor na vesmírných lodích vyhledávají samy a stávají se noční můrou konstruktérů. Autor v kostce ukazuje celou šíři a bohatost světa hub a zavádí nás do prostředí, která bychom si s přítomností hub těžko spojovali.

Naše kořeny jsou v zemi, ne v betonu

Stále zřetelněji se ukazuje, že vědeckým světem tolik vysmívaná představa Gaie, planety Země jako samoregulačního živého superorganismu, není rozhodně zcestná. A že ten na první pohled zjevný konkurenční boj a sobecké chování organismů mají hluboký smysl, totiž dosažení spolupráce a rovnováhy. V tomto ohledu jsme tu na Zemi partnery, rovnoprávnými s houbami, rostlinami a zvířaty. Hluboká empatie ke všemu živému nás pak činí lidmi. To je hlavním poselstvím knížky Richarda Hofrichtera, srdcem mykologa a zejména ekologa.