Nakladatelství Dauphin přineslo na knižní pulty nové vydání prózy Větrník Karla Matěje Čapka Choda, autora tradičně zařazovaného k českým naturalistům. Tento „autoanalyticko-syntetický“ román, jak zní podtitul knihy, vznikl na přelomu roku 1921–1922. Čapek zde poodkrývá vznik literárního díla a formou parodie se vyrovnává s nepochopením své tvorby některými jejími kritiky, jmenovitě F. X. Šaldou a J. Vodákem.

Román sestává ze sedmi dopisů adresovaných fiktivní dámě, jejíž neexistence je prozrazena hned v první kapitole knihy („Vy sama, předobře víte, že ráčíte být pouhou mou fikcí, a že tudíž pospas veřejnosti nemá pro Vás žádného nebezpečí“). Prolínají se tu tři roviny. V první, epistolární, rovině vystupuje pisatel – spisovatel a pravděpodobně alter-ego Čapka Choda – a zmíněná adresátka. Ve druhé rovině nechává spisovatel tuto dámu nahlédnout do své tvůrčí dílny a vydává se hledat námět pro budoucí dílo v terénu. Třetí rovinu tvoří příběh vznikající pod autorovým perem a spisovatel se v ní přiznává k nedostatku fantazie: rozhodne-li se tvořit, napočítá do sta nebo ujde sto kroků se zavřenýma očima a to, co pak uvidí, se mu stane syžetem.

Spisovatel je ochoten urazit i delší vzdálenosti, chce-li najít vhodný námět pro svůj umělecký počin. Líčí příhodu, v níž se mu na cestě vlakem naskytne pohled na městečko s opuštěným větrným mlýnem. Ihned se za tímto motivem vrhá a na příští zastávce z vlaku vystupuje. Cestou k městečku přemítá, jak před čtenářem utajit místo děje. S ironickým tónem odhaluje realistickou a naturalistickou metodu tvorby spočívající v pravdivém zachycení skutečnosti na jedné straně a záměrném zahlazování nápadných shod mezi skutečným a románovým světem na straně druhé: „v jednotlivostech je totiž pravda všecko, ale dohromady nic […]. Všechno se událo, jenže jak již řečeno, jindy a jinde. Čím méně pak ve tvé vlastní hlavě, tím lépe pro tebe, činíš-li si nárok na to, abys byl zván dokonalým naturalistou.“

Když spisovatel dorazí k mlýnu, setkává se zde s ševcem, jediným obyvatelem zpustlé budovy, vyprávějícím o tom, jak kasárny postavené naproti mlýnu „vzaly vítr větrníku z křídel“ a zničily jeho dědečkovi – poslednímu mlynáři v rodině – živobytí. V mysli autora inspirovaného tímto vyprávěním se začne odvíjet příběh spravedlivé pomsty starého mlynáře. Ten nenáviděné kasárny podpálí, a když spatří, jak se dá „vějíř mlýna v majestátní chod prvním ranním vánkem“, vítězoslavně vykřikne: „A přece se točí.“ Spisovatel se zpočátku raduje, že „tak často naříkanému pesimismu, zasadil ránu smrtelnou“. V dalších úvahách však dochází k tomu, že kritici na něm tak jako tak nenechají niť suchou: „Tak se mi náhle zdá, že výkřik ‚A přece se točí!‘ pronesl už někdo dříve než můj mlynář a že nepřipadl-li by na to J. R. Hradecký při svém notorickém nedostatku erudice, jistě by mi to nedaroval ‚p. jv.‘!“ (tj. J. Vodák).

Spisovateli nezbývá, než obsadit román o větrníku jinými postavami. Hlavní hrdinkou nově vznikajícího příběhu se stane dívka s nádherným hlasem, krásnou tváří, avšak znetvořeným tělem, která žije v onom utajovaném městečku. Vypravěč ji pojmenuje podle své první lásky Kačenky Špuntíkové a propůjčí jí také Kačenčinu dobrotivou duši. Inspiraci pro hlavního „reka“ nachází zcela náhodně při lázeňském pobytu v Karlových Varech. Vypravěč pozoruje neznámého podivína s šeredným obličejem, ponořeného do četby amerického tisku, a dává mu jméno Josef Pulpít. V ten okamžik se prostřednictvím asociací rodí příběh tohoto „hrdiny“: Josef Pulpít narozený ve větrném mlýně zabil před lety svého soka v lásce a uprchl do Ameriky, odkud se nakonec vrací coby varietní umělec do rodné Bodrce (jaká škoda, že se vypravěč „prořekl“ a neuchoval jadrné jméno městečka v tajnosti). Zde se setkává s Kačenkou Špuntíkovou – a osudy „chlapíka s hlavou opice“ a „křivé dívky s hlavou anděla“ se protnou. Vypravěč se přitom dušuje, že setkání těchto bizarních až groteskních postav nebylo jeho záměrem, nýbrž je dílem náhody. Čtenář si však nemůže být nikdy zcela jist, kdy spisovatel myslí své vyprávění vážně, a kdy je naopak bere na lehkou váhu. V závěru vypravěč naznačí několik možných rozuzlení, aniž si odpustí uštěpačnou poznámku na adresu literární kritiky: „historie může mít tolik konců, kolik řemínků budou čítati důtky, jimiž budu za ni bit“. Jak je patrné, hlavním Čapkovým cílem není zachytit děj příběhu v jeho celistvosti, ale do jisté míry zesměšnit samotný tvůrčí proces na příkladě vlastního díla. Účelem autorova sdělení je také vysmát se klišé soudobé kritiky. Ta se totiž za každou cenu snaží zařadit text příslušného spisovatele do té správné škatulky.

Větrník představuje na svou dobu text nezvyklého tvaru, jakýsi román v románu, jehož epická složka je přerušována ironicky laděnými zcizujícími efekty. Pozoruhodné je i Čapkovo experimentování s jazykem, např. tvoření originálních slovních tvarů, záměrné užívání archaických přechodníkových konstrukcí či kladení knižních a hovorových výrazů do těsné blízkosti, čímž text připomíná rané prózy Vladislava Vančury.

Čapkův sebereflexivní a antiiluzivní text, který vznikl v období autorova tvůrčího vrcholu, v mnohém předjímá postmoderní prózu, reagující na ustrnulost popisného realismu a naturalismu. Autor zde originálním a neotřelým způsobem komentuje některé postoje soudobé literární kritiky. Originální je ostatně i jeho ironický přístup k vlastní tvůrčí metodě. Seznámení s tímto dlouhodobě nedoceněným Čapkovým dílem může proto změnit pohled nejednoho čtenáře na tvorbu takzvaného českého naturalisty.