Mannovi jsou – spolu s paměťmi Můj život – jedna ze dvou knih Marcela Reicha-Ranického, před rokem zesnulého „papeže“ a doyena německé literární kritiky, jež byly přeloženy do češtiny. Přesněji ovšem obsah knihy vystihuje podtitul (odpovídající původnímu německému názvu) Thomas Mann a jeho rodina, neboť těžiště díla spočívá ve zkoumání osobnosti a ve zřetelně menší míře také literární tvorby tohoto nejslavnějšího Manna.

Thomas Mann

Kniha obsahuje pětadvacet samostatných esejistických textů, napsaných mezi lety 1966 až 1996, z nichž třináct se zaměřuje výhradně a některé další pak částečně právě na Thomase Manna. Většina článků je inspirována poprvé vydanými deníky (v deseti svazcích), poznámkami a korespondencí, menšina pak i beletristickými a esejistickými díly. Vzhledem k tomu, že obzvláště deníky, z vůle Thomase Manna zachované a určené k případné posmrtné publikaci, se otázek tvorby a umění dotýkají jen okrajově a jsou věnovány především pocitům, náladám a denním úkonům (včetně těch zcela banálních), není divu, že i Marcel Reich-Ranicki klade důraz na spisovatelovo soukromí. Snaží se přitom pojmenovat některé charakteristické povahové vlastnosti Thomase Manna, přičemž zvláštní pozornost věnuje jeho sexuálním vznětům.

Pro čtenáře, jenž je dobře obeznámen s prózami, jako jsou Buddenbrookovi, Tonio Kröger a zejména Smrt v Benátkách, nebude potvrzení homoerotické orientace jejich autora až tak velkým překvapením. Slova Reicha-Ranického o „homoerotických sklonech Thomase Manna, které vyšly zřetelně najevo až v těchto denících“ (str. 261), jsou tudíž poněkud přehnaná. Už ve jmenovaných prózách je přece postřehnutelné, že podobně jako jejich hrdinové i spisovatel mohl k osobám stejného pohlaví cítit touhu (podle Reicha-Ranického „pubertální“ a „estetickou“), ale obával se jí a vzpíral se přetavit ji do fyzického kontaktu, či dokonce trvalejšího vztahu. Deníky Thomase Manna přinášejí několik konkrétních jmen a okolností, za nichž se spisovatel do mladých chlapců platonicky zamiloval, z hlediska subtilnosti a barvitosti popisu citových zmatků, nadějí a trýzní však zaostávají za beletristickým ztvárněním a rozvinutím v Smrti v Benátkách či Toniu Krögerovi. Homoerotické motivy, byť často jen sublimované a naznačené, jsou v prózách Thomase Manna velice podstatné, a proto se nelze divit snaze „stopovat“ i reálné předobrazy literárních postav. Mnohem problematičtější jsou pokusy Reicha-Ranického o postižení spisovatelovy psychologie, ústící až v jakési psychologické „kádrování“. Píše-li se v knize, že si Thomas Mann v korespondenci se svým vydavatelem Bermannem Fischerem puntičkářsky, malicherně a nedůtklivě střežil své finanční zájmy, nejenže by se dalo jistě totéž říci o spoustě dalších autorů, ale mohlo by se argumentovat i jinak: byl opatrný, aby jej nakladatel nebral „na hůl“. Pokud pak Reich-Ranicki uvádí, že spisovatel „přecitlivělý byl jako primadona a marnivý jako tenorista, byl vztahovačný a samolibý, chladný, bezohledný a někdy dokonce krutý“ (str. 15), jde nejen o tvrzení paušální, příliš kategorické, ale do značné míry též irelevantní. Thomase Manna si přece nevážíme jako vzor ctností, nýbrž jako velkého slovesného tvůrce. S největší pravděpodobností byl – podobně jako jiní spisovatelé, umělci a lidé obecně – opravdu chtivý uznání a slávy, miloval pochvalné recenze svých knih (a třeba dokonce, jak tvrdí Reich-Ranicki, pověřoval konkrétní známé, aby je psali) a „diskrétní sebeinscenace byla základem jeho existence“ (str. 23), avšak dokázal se chovat také velkoryse a uměl pomoci druhým. Svědčí o tom nejen vztah k mnohým kolegům v německé protifašistické emigraci, ale už i akce na pomoc a osobní návštěvy u ruských porevolučních emigrantů (Lva Šestova, Dmitrije Merežkovského, Ivana Šmeljova, Ivana Bunina) v Paříži. O tom se však od Reicha-Ranického nic nedovíme.

Kritik se prostě za každou cenu snaží dokázat, že Thomas Mann jako „geniální“ spisovatel, jehož mnohé knihy jsou „dokonalé“, měl též velké povahové nedostatky. V tomto trochu nadbytečném „zlidšťujícím“ úsilí bohužel Reich-Ranicki občas podává fakta jednostranně. Vyčítá-li například Thomasi Mannovi, že s výjimkou Gerharta Hauptmanna o žádném spisovatelském současníkovi podrobněji nepsal, lze to vysvětlit skutečností, že jako čtenář se slavný autor vracel hlavně ke klasice 19. století (Goethe, Schiller, Kleist, Fontane, Lev Tolstoj aj.), tedy k četbě, která jej formovala v mládí.

Také spekulace, že mnohé pochvalné recenze Thomase Manna byly motivovány úslužností či sázkou na reciprocitu, mohou sice být částečně pravdivé, avšak důkazem neupřímnosti chvály románu Hlava Heinricha Manna či Milenců ve snách Leonharda Franka rozhodně nemůže být, že je Reich-Ranicki považuje za špatné romány. Nepříznivé zmínky o tvorbě některých kolegů v denících Thomase Manna považuje kritik jaksi automaticky za věrohodnější než publikovanou chválu týchž autorů. To je ovšem přinejmenším sporné: tento nesoulad můžeme vysvětlit i okamžitými návaly žárlivosti na „konkurenci“, od níž se Thomas Mann dokázal na veřejném fóru oprostit. Některé publikované recenze svou frázovitostí a nadneseností sice mohou vzbuzovat dojem neupřímnosti, avšak jiné byly nepochybným projevem pisatelova obdivu. Mohli bychom totiž připomenout, že Thomas Mann nadšeně chválil často i autory, u kterých byla pravděpodobnost jejich „revanšování“ minimální. Třeba Knut Hamsun byl literární veličinou, nepotřeboval něčí „službičky“ a neoplácel je; Robert Musil, kterého Thomas Mann podporoval, jím pohrdal a považoval ho za „velkospisovatele“; Franz Kafka už byl mrtvý a Ivan Šmeljov, jehož románu z ruské občanské války Slunce mrtvých Mann vysekl hlubokou poklonu, byl mezinárodně natolik neznámý, že těžko mohl mnohem slavnějšímu kolegovi jakkoli veřejně prospět.

Heinrich Mann

Heinrichu Mannovi jsou v knize Reicha-Ranického věnovány dva eseje. Stručně se zabývají jeho literárním dílem, politickými názory a zejména vztahy s bratrem Thomasem. Charakteristické jsou už jejich názvy: „Loučení nikoli bez zármutku“ a „Král a vzdorokrál“. První naznačuje, že se s představou Heinricha Manna jako významného a dnes aktuálního spisovatele musíme rozloučit, druhý se týká údajné snahy některých intelektuálů dosadit jej na místo jeho bratra, kterého neměli rádi.

Reich-Ranicki si nezřídka v textu vlastně protiřečí. Na jedné straně Heinrichu Mannovi neustále předhazuje nedostatek vkusu, nedbalost, uspěchanost, populární, kolportážní a sentimentální prvky v jeho próze, na straně druhé jej označuje za „neúspěšného autora“, neboť prodej jeho knih „vázl“. Příčiny komerčního neúspěchu řady Heinrichových knih – např. ve srovnání s bratrovými Buddenbrooky – je zajisté možné hledat, o literární kvalitě titulů nám však neříkají nic. Ostatně ve chvíli, kdy – u Poddaného – Reich-Ranicki musí Heinrichu Mannovi přiznat ohromný prodejní úspěch, vypořádává se s tím zjednodušeně tak, že byl těsně poválečnou „politickou záležitostí“. Reich-Ranicki se postupně zastavuje u většiny románů Heinricha Manna – a zpravidla v několika apriorních větách je s nimi hotov. Třeba román Honba za láskou prý „dokáže zaujmout právě tak málo, jako zaujal nebo zajímal kohokoli v době svého prvního vydání“, figurují v něm „pseudopostavy“ a „je od začátku až do konce jediným vykolejením“ (str. 142). Kritik se podivuje, jak „těžko lze pochopit, že proslulí literární historici plýtvali na rozboru takového díla svou vzdělaností“ (str. 143). Reich-Ranicki ovšem argumentuje pouze citací několika erotických pasáží z knihy a Thomasovým dopisem bratru, plným – podle Reicha-Ranického – „bezradnosti, ošklivosti a odporu“. Přitom tyto pocity jsou dostatečně vysvětlitelné Thomasovým míněním o „nudné nestoudnosti erotiky“ v bratrových knihách, de facto rozdílem mezi dílem eroticky explicitním a tvorbou, v níž je erotika potlačovaná, nedosažitelná, objevuje se v náznaku či je sublimovaná (třeba do říše hudby).

Ani dva nejznámější romány Heinricha Manna Profesor Neřád a Poddaný si podle Reicha-Ranického milost nezaslouží. Přiznává jim sice několik zdařilých momentů (zejména v expozici obou děl), nicméně první má prý odbytý závěr a v druhém převládá „bezbřehá rozkoš z karikatury“, často neovládaná nenávist a extrémní jednostrannost. I kdybychom s tímto názorem souhlasili, můžeme přísnému kritikovi připomenout „rozkoš z karikatury“ ve Swiftových Gulliverových cestách, Rabelaisově Gargantuovi a Pantagruelovi či Canettiho Zaslepení, nenávistné a jednostranné stránky v Dostojevského Běsech, Strindbergovi, D. H. Lawrenceovi apod. S pozdním románem Heinricha Manna Lidice se Reich-Ranicki vypořádává tím, že „román nemá s historickými událostmi téměř nic společného“ (str. 159), že u něj bratr Thomas – podle deníkového záznamu – trpěl, Ludwig Renn jej shledal špatným a že vyšel jen v zastrčeném komunistickém nakladatelství v Mexiku. Kritik sice cituje, ale přitom nebere v úvahu výslovné upozornění Heinricha Manna, že dílo je výtvorem fantazie, při němž „materiální skutečnost byla od začátku odsunuta stranou...“ S odstupem let však můžeme Lidice posuzovat jinak než Reich-Ranicki: jako odvážný – byť třeba nikoli zcela povedený – pokus o uchopení fenoménu nacismu v jeho grotesknosti a směšnosti, analýzu, provedenou s odhlédnutím od konkrétních faktů. Heinrich Mann tak svým způsobem o několik desetiletí až celé půlstoletí předešel své následníky J. R. Picka a jeho Spolek pro ochranu zvířat, romány Potom Melvina Julese Bukieta a Nácek a holič Edgara Hilsenratha, jakož i filmy Roberta Benigniho Život je krásný a Radu Mihaileana Vlak života. Na jednom místě knihy sice Reich-Ranicki připouští, že román Heinricha Manna Bohyně je próza, „která neměla s epikou Buddenbrookových nic společného“ (str. 167), obecně však není schopen pochopit odlišný typus próz bratří Mannů. Heinrich Mann byl nejen celoživotní frankofil, ale ve francouzské literatuře také nacházel inspiraci pro své psaní, včetně osobité kombinace realismu a romantismu a využívání motivů tzv. triviální četby. V jeho románech najdeme vliv Guye de Maupassanta (román V zemi hojnosti je osobitá variace Miláčka), Stendhala, Balzaca (ostatně oba spisovatelé byli také občas obviňováni z literární „nedbalosti“), ale také dobrodružných a romaneskních syžetů s nepravděpodobnými a vykonstruovanými zápletkami jako u Victora Huga, Eugèna Suea a otce i syna Dumasů. Právě román Bohyně, obdivovaný např. Gottfriedem Bennem (čemuž se Reich-Ranicki podivuje), je bez vědomí tohoto příbuzenství a atmosféry manýrismu a „barbarského“ vkusu (včetně kultu aristokracie), typického pro dobu fin de siécle, jen obtížně představitelný. Ostatně i důraz Heinricha Manna na otevřené zobrazení sexuality (spolu s Frankem Wedekindem byl v Německu v tomto směru literárním průkopníkem) a na dialogovou složku románu je spíše původu francouzského než domácího. Není důvod smlčovat slabá místa v řadě spisovatelových románů, jde však o odpovídající zasazení do kontextu a posuzování v jeho rámci.

Soudcem díla Heinricha Manna rozhodně nemůže být jen Marcel Reich-Ranicki a Thomas Mann. Ten navíc rozhodně neměl tak jednoznačně záporný vztah k bratrovu psaní, jak se nám kritik na základě některých citátů z Thomasových deníků snaží vsugerovat. Nasvědčuje tomu nejen nápis „velkému bratru“ na věnci při pohřbu Heinricha Manna, Thomasova velice uznalá slova o bratrově posmrtně vydaném románu Svět přijímá, jež jistě nebyla vyřčena jen ze slušnosti, ale i občasné pokusy přiblížit se jeho literární tematice i stylu (hlavně v románu Královská výsost). Oprávněnější jsou výtky, které adresuje Marcel Reich-Ranicki Heinrichu Mannovi pro jeho politickou zaslepenost a neprozíravost, jež se projevovala zejména od třicátých let. (Předtím, za první světové války – na rozdíl od svého bratra – pochopil Heinrich takřka ihned hrůzu, nesmyslnost a imperialistický charakter tohoto střetnutí ambiciózních mocností.) Nekritický vztah k Sovětskému svazu, Stalinovi (ale na druhé straně třeba i k Bismarckovi), přesvědčení, že v Sovětském svazu bylo odstraněno „veškeré pronásledování ras, náboženství, myšlenek“, činí z řady pozdních esejů Heinricha Manna (zejména pak Pohledu na epochu) dnes už překonané jen obtížně akceptovatelné čtení. Současně však nelze nevidět, že iluze o Sovětském svazu, přesvědčení o nutnosti socialismu a „pokroku“ tehdy sdílela velká většina předních světových umělců a že ze spisovatelů prohlédli Stalina a jeho režim jen nemnozí, většinou sami bývalí levičáci (George Orwell, Arthur Koestler, Ignazio Silone, André Gide, Louis-Ferdinand Céline, Nathanael West, Frans Eemil Sillanpää a pár dalších). Dokonce ani Thomas Mann, jakkoli byl v tomto ohledu prozíravější než jeho bratr, se nezbavil některých iluzí o podstatě sovětského zřízení (jak o tom svědčí např. jeho přednáška Má doba z roku 1950).

Rodina Thomase Manna

Závěrečnou třetinu knihy Marcela Reicha-Ranického zabírají převážně eseje věnované příslušníkům rodiny Thomase Manna. Jde o obětavou manželku Katiu, rozenou Pringsheimovou, dceru Eriku, jakousi „agentku“ otcových pozdních let, syny Klause a Gola – a okrajově i ostatní děti, Moniku, Elisabeth a Michaela. Navzdory tomu, že – jak je v textu zdůrazněno – v této rodině tak či onak psali všichni, větší pozornost je věnována Klausovi a Golovi, za nimiž jedinými zůstalo rozsáhlejší a významnější literární dílo. U historika Gola, s kterým se Reich-Ranicki osobně znal, je důraz kladen na jeho svědectví o rodině a (špatný) vztah k otci.

Klaus Mann je ve dvou esejích pojednán rovnoměrně jako člověk a umělec. Reich-Ranicki poukazuje na jeho životní nestálost, neukotvenost, podléhání otcovu vlivu i na revoltu proti němu. Kromě toho si všímá Klausova obtížného vyrovnávání se s vlastní homosexualitou (navzdory její otevřené osobní i literární artikulaci) a především sklony k sebevraždě. Správně zdůrazňuje, že za Klausovou sebevraždou z roku 1949 byly spíše osobní motivy než reakce na neutěšenou světovou politickou situaci (jak se uvádělo ve starší české literatuře o tomto tématu). Co se týká literární tvorby, oceňuje Reich-Ranicki spisovatelův talent a jednotlivá dobrá místa v prózách (byť se vůbec nezmiňuje o vyzrálé prvotině Zbožný tanec, průkopnicky věnované homoerotické tematice), ale současně mu vytýká nedbalost, nedostatečné soustředění na slovesnou stránku díla. V románu Mefisto, jemuž je jako jedinému v esejích věnována větší pozornost, je negativně hodnocena jistá tezovitost (zahrnující i protifašistickou tendenci) a modelovost, karikaturnost a pokleslost syžetu i výraziva. Současně ale Reich-Ranicki přiznává, že herec Hendrik Höfgen (ke kterému sloužil jako model někdejší Klausův přítel a krátkodobý manžel Eriky Mannové Gustaf Gründgens) v románu vyzněl – možná i proti autorově záměru – nikoli jako záporná postava, kolaborant s nacistickým režimem, nýbrž jako člověk sice charakterově značně rozporuplný, avšak mimořádný. Nevelký rozsah esejů neumožnil ovšem Reichu-Ranickému podrobnější rozbor díla Klause Manna, každopádně zde ani při převládajících výhradách nenajdeme tak zkratkovité a subjektivně vyhrocené názory jako v textech věnovaných jeho strýci Heinrichovi.

Přehlédneme-li knihu Marcela Reicha-Ranického Mannovi jako celek, naskýtá se otázka po jejím cíli. Přesněji řečeno, zda si jej ujasnil a vymezil sám autor. Mnohé eseje měly v době napsání nepochybnou informační hodnotu: čtenářům se v nich sdělovala přístupnou formou řada nových či nepříliš známých faktů. Ne všechny informace si však podržely aktuálnost i dnes. Některé texty mají charakter spíše kritický, pisatel předkládá své názory a stanoviska, psychologizuje a hodnotí konkrétní díla. Leckdy však námitky vyjadřuje příliš vágně, nedostatečně argumentuje a nemá pro svá tvrzení dost dokladů, z formulací je znát jednostranná zaujatost, či dokonce předpojatost. Názor Reicha-Ranického by se přitom dal zhruba shrnout do několika vět a tezí. Thomas Mann byl geniální spisovatel, autor dokonalých děl německého písemnictví, avšak člověk často chladný, odtažitý, a to i v rodinném prostředí, malicherný a žárlivý na kolegy, celý život zápasil s nerealizovanými homoerotickými touhami. Heinrich Mann byl špatný spisovatel, tvořil příliš mnoho a nedbale – a také zaslepený primitiv v otázkách politických. Klaus Mann se celý život nevymanil ze závislosti na otci, včetně té finanční, psal lehce, ale většinou povrchně – a jeho fascinace sebevraždou nemohla dobře dopadnout.

Tyto myšlenky jsou v jednotlivých esejích obsaženy značně nerovnoměrně, a někdy se navíc opakují či jen mírně obměňují (což je dáno tím, že jednotlivé texty byly v období třiceti let publikovány nejprve časopisecky). V jiných článcích převládá referování, vztahující se k biografii či konkrétním edičním počinům, leckdy pouze dobového či marginálního významu. Celek je každopádně značně nesourodý, disparátní, chatrně strukturovaný, připomíná sborník – a jako takový je problém jej vůbec hodnotit. V knize najdeme eseje cenné, podnětné (např. „Láska není nikdy nepřirozená“ na téma románu Thomase Manna Vyvolený), ale také texty velice dílčí, příležitostné až bezvýznamné. Jako charakteristické se jeví, že dva z nich („Hlas svého pána“, týkající se biografie Thomase Manna od Petera de Mendelssohna a „Co si myslíte o Thomasi Mannovi?“, věnovaný jakési pofidérní anketě mezi spisovateli) jsou zařazeny v závěru knihy.

Zbývá tedy otázka, zda může být kniha Marcela Reicha-Ranického pro českého čtenáře přínosem. Odpověď nebude jednoznačná. Některé texty jistě stojí za prostudování a konfrontaci s vlastními čtenářskými zážitky nad díly Thomase, Heinricha i Klause Manna. Možná že by však stačilo publikovat je samostatně v nějakém literárním časopise. Rozpačitého dojmu z knihy jako celku bychom tak byli ušetřeni.

Každopádně soubor esejů Marcela Reicha-Ranického Mannovi nemůže nahradit biografii či monografii o Thomasi Mannovi (o Heinrichovi a Klausovi ani nemluvě). Vzhledem k tomu, že v českém jazyce dosud žádná nevyšla, třeba by se některý nakladatel mohl o odstranění tohoto edičního bílého místa pokusit. I kdyby se nenašel český germanista, který by se úkolu ujal, v zahraniční, zejména německé mannovské literatuře existují dobré tituly, ze kterých by se dalo vybírat.