Dva eseje, vytvořené původně pro L'Infini, se dvěma kratšími doplňujícími texty se zaměřují na literární estetiku díla Franze Kafky.

Autor se vydal cestou boření mýtů. Právě ty o nejznámějším spisovateli německé Prahy má na svědomí zejména Max Brod (klíčový román z roku 1926; zde vystupující postava plachého zneuznaného umělce, "světce naší doby", Garty), ačkoli svým podílem na uchování originálního díla a jeho počátečním proslavení se nesmazatelně vřadil mezi málo správných tušitelů literárních pokladů.

První esej se tedy snaží vykreslit Kafkův obraz oproštěný od všech -ismů, s nimiž byl v průběhu své dramatické recepce spojován. Odhalována je velmi osobitá estetika, svědčící o člověku silného a literárně velice důmyslně přetvořeného temperamentu.

Druhý esej upozorňuje na fatální pochybení většiny francouzských překladů. Všechny závěry se opírají o suverénní práci s textem. O co více přibývá zahraničních kafkologů, o to méně si na téma troufají čeští specialisté - je třeba ocenit Kunderův, byť rozsahem stručný, příspěvek, který je svou metodou i střízlivostí přesně tím, po čem Kafkovo dílo již dlouhá léta volá.