Každý z nás žije svůj vlastní příběh. Přesto se rádi, děti i dospělí, často obracíme k příběhům druhých. Hledáme v nich inspiraci, radost a ponaučení. A ani u dětské literatury nesejde příliš na tom, jedná-li se o dobrodružství z kraje 21. století, nebo o trampoty mládeže z poloviny století dvacátého. Tam, kde jazyk příběhu příliš nezestárl (vzpomeňte např. na Káju Maříka či foglarovky), žijí dál legendární postavy dětských společenství a part bez ohledu na to, jestli se narodily před padesáti, nebo osmdesáti lety. Dobrý příběh nezevšední a nenudí, i kdyby se v něm nakrásně objevilo pár archaismů a slovesných koncovek -ti.

Ani kniha spisovatele, dramatika a lékaře Františka Langera (1888‒1965) Bratrstvo bílého klíče dosud nezestárla. A totéž platí o ilustracích Ondřeje Sekory, které příběh doprovázejí a dávají mu další narativní rozměr. Od roku 1934, kdy tento román vyšel poprvé, už uplynula řada let, ale prožitky party kluků v městské čtvrti na dohled polí a kousek od Vinohrad jsou stále živé. Jsou živé, protože v sobě ukrývají tajemství, naději a sny a touhy objevitelů. Recenzovaná kniha nyní vyšla v 10. vydání. V této konkrétní podobě jde však o vydání první. Albatros zařadil Langerův román do nové edice, nazvané Knihovna pro děti 21. století, která si vytkla za cíl vydávat nadčasové knihy z oblasti dětské literatury. Vedle Bratrstva najdete v této edici například Poláčkovu klasiku Bylo nás pět nebo knihu Edith Nesbitové Pět dětí a skřítek.

Kniha o 170 stranách je určena spíš pokročilému dětskému čtenáři anebo ke společnému čtení rodičů s dětmi. Každou z devíti kapitol přečte i pomalejší čtenář na jedno nadechnutí. Co kapitola, to krok k poznání pravidel a zážitků bratrstva několika kluků. Už sám název každé kapitoly napovídá, do čeho se kluci tentokrát pustí. Posuďte sami: Bratrstvo se vydává za reportáží nebo Bratrstvo předvádí film. Langer, tak jako ostatně snad celá čapkovská generace, prodchl svůj příběh etickými zásadami. Žádná z nich však v příběhu netrčí jako osten nebo učitelské napomenutí. Už se nedozvíme, zda se František Langer inspiroval svým vlastním dětstvím, nebo jestli vytvořil tak trochu ideální, pomalu se rozrůstající společenství povahově různých kluků. Bratrstvo bílého klíče má v sobě něco z Foglarových Rychlých šípů a Steklačových legendárních příběhů Bořík & spol., Aleš & spol. a dalších. Jaroslav Kubát zvaný Jarka se trochu podobá správňáckým Foglarovým hochům, vydávajícím se za dobrodružstvím do Stínadel. Zároveň mu však nechybí humor a živost Steklačova Boříka a jeho kamarádů.

Kluci žijí v sociální realitě první republiky, kterou Langer popisuje bez předsudků a iluzí černobílých filmů. Někteří z chlapců pocházejí z bohatých, jiní naopak z velmi chudých rodin. Jeden chodí do měšťanky, zatímco druhý je docela dobrým gymnaziálním studentem. Někdo má věcí dost, jiný zas málo. Starší z kluků už mají i nějaké životní (třebaže klukovské) zkušenosti a jsou oproti druhým v podstatě dospělými. Umí poradit i vést. Půdorys příběhu, umístěného na okraj Vinohrad do opuštěné továrničky a podél rozpadajících se baráků, které čekají na zboření a výstavbu činžáků, dokresluje čas, v němž zasvěcenci bratrstva žijí. Není bez zajímavosti, že na vojenského lékaře Františka Langera vzpomínal i Jan Werich, kterému pomohl z vojny, neboť si byl vědom, že Werich bude platnější na divadelním jevišti než v zákopech. Langerovo sociální cítění mělo rozličné podoby.

Z rozdílů – včetně těch sociálních – vyrůstají i samotné příběhy, které jako by čekaly na zfilmování. Jedna kapitola má název Bratrstvo bílého klíče pomáhá chudému živnostníkovi. Otec jednoho z kluků, invalida, vyrábí dřevěné pohyblivé hračky. Chlapec je vodí po ulicích na provázku a prodává je. Rodina žije bídně a tak tak vystačí. Bratrstvo, u kterého dokonale platí, že víc hlav víc ví, zorganizuje pomoc, aby se jejich kamarádovi a jeho rodině začalo dařit lépe. Scénář je jednoduchý: hračky jsou natolik dobré, spolehlivé a krásné, že bude-li takovou hračku mít jedno jediné dítě v parku, budou po ní toužit i ostatní. Chlapcům se podaří vytvořit takovou reklamní síť po pražských hřištích, že je zakrátko o hračky velký zájem. Dveře se netrhnou a otec musí přibrat k výrobě další přátele, také invalidy, aby uspokojil poptávku jednotlivců, a dokonce i hračkářských firem. Happy end. Nemyslím si, že je tenhle příběh o kolektivně vytvořeném selfmademanovi nereálný nebo přitažený za vlasy. Ukazuje, že energie přátelské pomoci může opravdu zažehnout velkou změnu a pomoci potřebným.

Na zahradě s rozpadající se tovární halou, kterou Jarkovi půjčil strýc, zažívají kluci lecjaká dobrodružství. Malý Jarka se tu chtěl úplně na začátku stát spisovatelem. Hledal klid a místo, kde by mohl tvořit. Místo toho našel partu kamarádů a zažil báječné chvíle. Zdá se mi, že by těmito příběhy nemusely pohrdnout ani děti moderní doby, které také znají všelijaká zákoutí, staveniště, zbořeniště a zanedbané plochy ve svém okolí. Možná pod vlivem četby budou muset promyslet i své vlastní vztahy ke kamarádům a to, co pro ně kamarádství a přátelství vůbec znamená. Možná také poprvé poznají jazyk, jakým se dá popisovat dobrodružství, aniž by k tomu nutně byla zapotřebí vizuální stopa filmu nebo videoher. Neobávám se, že by v době věčného on-line nebyl mezi dětmi hlad po vyprávění o jejich vrstevnících, a věřím, že jsou děti, pro něž není četba povinností, nýbrž radostí. Ostatně, postava Františka Langera, vojáka, lékaře a čapkovského pátečníka, by pro ně mohla být rovněž atraktivní. Je třeba si ale vyšetřit čas. Tohle vyprávění vám vydrží jistě několik večerů. A kdo ví, možná se některý‎‎‎ kluk či holka inspirují Jarkem a stane se z nich spisovatel.