„Vybral jsem si jeho jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli, kdy jsem byl zvolen římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem péče o to, co je slabé, a také příkladem radostně a autenticky prožívané integrální ekologie. Je svatým patronem všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Miloval a byl milován pro svoji radost, velkorysou oddanost a pro svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení se pro společnost a vnitřní pokoj… Jeho svědectví nám také ukazuje, že integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidské. Pokaždé když František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem a zapojil do své chvály každého tvora způsobem, jaký známe, když se zamilujeme do nějaké osoby. Komunikoval s veškerým stvořením a kázal dokonce květům, ‚které vybízel, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem‘. Jeho reakce byla něčím více než intelektuálním oceněním nebo ekonomickou vypočítavostí, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. Jeho učedník svatý Bonaventura o něm vyprávěl, že ‚když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou‘. Tímto přesvědčením nelze pohrdat jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Přistupujeme-li k přírodě a k životnímu prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, nemluvíme-li ve svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, budou naše postoje podobné postojům vládce, spotřebitele anebo pouhého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A naopak, pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak se spontánně rodí střídmost a péče. Chudoba a střídmost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády.“

Není těžké uhodnout, kdo je autorem těchto řádků. Papež František jimi chválí světce, po kterém nejenže v pokoře přijal svoje nové jméno, ale hlavně se jím nadále inspiruje, což dokazuje ve svých projevech a textech. A zdaleka není sám.

Františci

Svatý František k sobě stovky let po své smrti stále připoutává pozornost spisovatelů, historiků i myslitelů, a to zdaleka ne jen těch vyznávajících jeho náboženství. Příznivce měl velmi různorodé. Kupříkladu Mussolini jej označil za “nejsvětějšího mezi Italy a nejitalštějšího mezi světci“. I Františkův životopis zpracovalo mnoho autorů značně odlišných přístupů a stylů: Felix Timmermans, Dmitrij Merežkovskij, Zofia Kossak-Szszucka, Riccardo Bacchelli, Nikos Kazantzakis, Luise Rinserová nebo Julien Green. Z novějších biografií stojí za zmínku originální počin nedávno zesnulého českého filozofa Zdeňka Neubauera O svatém Františku aneb zrození ducha novověku (Malvern, 2006) a kniha Svatý František z Assisi historika Jacquesa Le Goffa (1999, česky Vyšehrad, 2004).

Kupříkladu Felix Timmermans je v knize z roku 1932, jež vyšla slovensky jako Brat František (Franziskus): Román (Serafínsky svet, Kremnica, 1943), silně ovlivněn středověkými legendami a jeho pojetí je podle některých až sladce romantické. Luise Rinserová naopak svého hrdinu (Bruder Feuer, Bratr oheň, 1975) přiblížila modernímu světu a jeho společenství představila jako cosi mezi hnutím hippies a esoterickou sektou. Neubauerův František se také výrazně odchyluje od oficiální církevní verze: jeho úcta k přírodě je osvětlena mimo jiné tím, že se v mládí možná účastnil pradávných křesťanských kultů; františkánskou spiritualitu český filozof připodobňuje k té buddhistické či obecně orientální, takže se prý poutníka v Assisi „snadno zmocní pocit“, že se octl spíše ve Lhase či v Benáresu. Pro Zdeňka Neubauera byl František otcem novověku, jehož histrionskou spiritualitu předznamenával.

Naopak Le Goff zdůrazňoval Františkovu příslušnost ke středověké společnosti: pokud byl moderní, pak proto, že moderní byla i jeho doba, nevyrostl jako kouzelný strom uprostřed pouště, nýbrž byl produktem místa a dané chvíle. Vzestup františkánů dává historik také do souvislosti s hlubšími změnami v chápání významnosti jednotlivých hříchů: větší důraz začal být kladen na lakomství spjaté s pokrokem peněžního hospodářství a do pozadí začala ustupovat pýcha – nejvýznamnější neřest feudální doby. František se podle Le Goffa odlišoval hlavně tím, že odmítal princip vylučování, které v tehdejším světě převládalo, ať už se týkalo židů, heretiků či homosexuálů, v protikladu k této tendenci připomínal přítomnost Boží v každém stvoření. Proti světu, v němž žil, se přitom často bouřil silněji, než jak říkají legendy: jeho kázání v městě Bevagna nebylo určeno malým „krásným ptáčkům“ z často tradovaného idylického výjevu, ale agresivním opeřencům s velkými zobáky, kteří měli zaútočit na duchovní zneužívající svou moc.

Ani smítko pohanství

Větší část cizojazyčných knih o sv. Františku od výše zmíněných autorů česky nevyšla, jedna však je právě vydána už ve druhém, modernějším českém překladu. Jde dílo St. Francis of Assisi z roku 1923 od Gilberta K. Chestertona (1874–1936). Tento anglický konvertita zpracoval životopisy dvou katolických světců, kromě Františka ještě Tomáše Akvinského. Tomismus vyzvedával jako „filozofii zdravého rozumu“, kterou považoval za protiklad pomýleného vývoje celé novověké filozofie; a také u Františka oceňoval, že „vždy visel na rozumu jediným neviditelným a nezničitelným vlasem“. Chesterton knihu využil k tomu, aby si v ní vyřídil účty se soudobou žurnalistikou, s interprety, kteří nebrali Františkovy zázraky dostatečně vážně, a s „barbary z Berlína“. A také aby dal průchod čemusi, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat mírnou formou xenofobie, když s odporem mluví o „cizí nadvládě z Afriky“ a „nihilistických vizích pocházejících z Asie“, jako by neevropská místa původu už sama o sobě vypovídala o zhoubnosti oněch vlivů.

To, jak František vnímal přírodu, Chesterton vysvětluje z hlediska dlouhodobých změn v dějinách mentality. Vrací se až k antické civilizaci, jejíž hlavní vinou podle něj bylo zbožštění přírody, nutným následkem (a lékem) pak byla staletí křesťanského pokání. Konec tohoto nutného procesu očišťování přinesl právě František: díky němu květiny a hvězdy získaly zpět svou prvotní nevinnost. Očista od pohanství tak byla konečně dokonána. – Při bližším pohledu se ukazuje, že Chestertonův pohled byl zjednodušující, vztah Řeků a Římanů k přírodě byl rozhodně mnohovrstevnatější, jak později ukázali například Pierre Hadot a Eric Robertson Dodds.

V některých částech textu se autor nechává unést vlastní rétorikou a oslnivostí svých paradoxů. Naštěstí ne vždy; kupříkladu jeho líčení Františkovy askeze jako čehosi srovnatelného s vášní a potěšením si dodnes zachovalo přesvědčivost: „Hltal půst, jako člověk hltá jídlo. Vrhal se za chudobou, jako se lidé vrhají na kopání zlata.“ V podobném duchu nedávno v knize Obrana masochismu (A Defense of Masochism, 1998, česky Volvox Globator, Praha, 2016) literární vědkyně Anita Phillipsová konstatovala, že v masochismu jde o vystupňování životní intenzity v celé její drsnosti. Proto masochistu srovnává se středověkým mnichem. Oba si podle autorky uvědomují důležitost integrace bolesti a strádání do své životní zkušenosti a nechtějí si něco takového upírat. Oba objevili cestu, jak zájem o smrtelnost či negativnost proměnit v užitečnou sadu klíčů pro život. To je ovšem souvislost, která by samotného Chestertona zřejmě příliš nepotěšila.

Zcela jistě lze Chestertonovu drobnou knihu o Františku z Assisi chápat jako jeden z důležitých dokumentů k poznání myšlenkových základů, z nichž vycházejí autorovy romány, a hlavně mnohem slavnější detektivní příběhy. Když autor kritizuje pozdější Františkovy skeptické obdivovatele Ernesta Renana a Matthewa Arnolda, kteří se prý ani nepokoušeli pochopit, co přesahovalo jejich duchovní obzor, můžeme to vzdáleně přirovnat k situaci spisovatelových domácích komunistických příznivců, již v meziválečném období rovněž dávali jeho katolické vyznání jaksi „do závorky“ a přehlíželi jej.

V menší míře snad může spisek přispět i k pochopení středověkého světce. Ostatně před nedávnou dobou se opět začalo mluvit o možném Chestertonově blahořečení, takže v budoucnu by tak mohl být v oficiální katolické duchovní hierarchii vyzdvižen na tutéž rovinu jako hrdina jeho knihy. Což o žádném z dalších autorů Františkových biografií prohlásit nemůžeme. Někteří ale vyjadřují obavu, že by to mohlo snížit zájem o jeho literární tvorbu, protože kdo by prý chtěl číst detektivky sepsané svatým Chestertonem. Osudy beatifikačního procesu jsou ovšem nejisté. Známo je nicméně to, že spisovatel má ve Vatikánu velkého příznivce, který byl členem výboru Chesterton Society a podporoval chestertonovskou konferenci v Buenos Aires. Samotného papeže Františka.