Pokud by vám někdo vážně tvrdil, že nezná knihy legendárních cestovatelů H + Z, tedy inženýrů Hanzelky a Zikmunda, pocházel by nejspíš z jiné planety. Zemí, kde se cestopisy obou autorů nevydávaly, byste moc nenalezli. Ano, může se stát, že se vám spletou podoby a jména obou mužů, ale že byste o nich slyšeli vůbec poprvé v životě, to je skoro nemožné.

Novinář a spisovatel František Emmert je znám čtenářům díky svým knihám s historickou tematikou. Za všechny jmenujme Holocaust. Muzeum v knize (Computer Press 2007), 1918. Vznik ČSR (Computer Press 2011) či Peklo na východní frontě 1941–1945 (CPress 2013). Ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, konkrétně s pracovníky Archivu H + Z, a samozřejmě také s Miroslavem Zikmundem samotným, vydal knihu, která – byť se to zdá být neuvěřitelné – přináší většinou nové, nikdy nepublikované snímky z cest obou autorů. Vypadalo to, že všechno, co se o dvojici H + Z dalo vydat, bylo vydáno. Ostatně i sám Miroslav Zikmund vyjádřil v jednom z novinových rozhovorů údiv nad fotkami, které se vynořily z přítmí archivu. Přesto se Františku Emmertovi za přispění znalců i pana Zikmunda podařilo vybrat mnoho a mnoho desítek menších i velkoformátových fotografií z jejich cest i soukromého života.

Snímky, ve většině případů černobílé (nechybí však ani barevné), jsou doplněny vysvětlivkami nebo příběhem, který se s nimi váže. A právě tady se objevuje zásadní „problém“ té knihy, který si H + Z uvědomovali u všech svých předchozích titulů. Ta kniha je návyková. Vezme si váš čas a vaše oči a přiměje vás snít tak jako u dobrodružných knih nebo vlastních fotografií z cest a dětství. Budete melancholičtí a dovolíte si stát vedle Hanzelky a Zikmunda kdesi u pyramid, v peruánských horách nebo v nekonečných vrstvách bahna v bývalém Sovětském svazu. Svět, který kdysi projeli a zaznamenali tak pečlivě jako málokdo jiný, na mnoha místech už neexistuje. Koloniální državy jsou ty tam a mnohé ze zemí změnily mnohokrát své vládce i typ zřízení. Díváte se do poloviny dvacátého, ale v jistém ohledu ještě hluboko do devatenáctého století s jeho zvyky a nenapodobitelným charakterem. Pečlivě technicky i umělecky zaznamenaná realita se před vašima očima stává tak trochu pohádkou. Hanzelka se Zikmundem v ní mají role cestovatelských průkopníků, vědců, fotografů, antropologů i docela obyčejných zvídavých kluků, kteří si splnili svůj sen. Svým způsobem jsou to jedineční cestovatelé: podobným způsobem se dnes dá dobývat snad jen exoplanetární prostor v hloubi vesmíru.

Souhlasím s Miroslavem Zikmundem, jenž v několika svých interview z poslední doby konstatoval, že cestování v onom původním smyslu objevitelů a pionýrů skončilo. Máte-li peníze, můžete velmi pohodlně navštívit snad všechny země na obou polokoulích. Představa Julesa Verna o Cestě kolem světa za osmdesát dní (1873; poslední české vydání Dobrovský, 2015) není tak daleko od uskutečnění a kdoví, možná byste to stihli i dřív. Stačí mít finance, příležitost a čas.

Ve světě H + Z se však nespěchá. Není k tomu důvod. Zběsilý přejezd Afrikou nebo Jižní Amerikou vám nic nedá. Neotevře se vám to, co se otevřít má. Připadali byste si spíš jako závodníci dakarské rallye než cestovatelé do míst, kde před vámi byli jen nemnozí. Tenhle prožitek je patrný ze všech fotografií: dozvuky civilizací a kultur z doby před 1. světovou a búrskými válkami. Přesně o tomtéž psal ve své Zemi lidí, v Citadele a v dopisech Antoine de Saint-Exupéry. Kraj středověkého a někde starověkého typu, který si z nějaké moderní evropské společností nic nedělá. Vždyť kultury velké Mezopotámie jsou jednou z kolébek naší vlastní civilizace. Pokora před tímto faktem Hanzelkovi se Zikmundem nikdy nechyběla. Z fotografií je zřetelné přátelské a diplomatické chování obou aktérů. Nejsou conquistadory ani misionáři na spanilé cestě napříč kontinenty, nýbrž vyslanci a poutníky, kteří mají přátelské úmysly.

H + Z měli od samého začátku své veřejné činnosti značný vliv na své čtenáře, kteří se i po jejich příkladu rádi odvážili k něčemu velkému. Domnívám se, že ani recenzovaná práce nebude jiná a přiměje některé z vás naplánovat si něco jedinečného. Kniha si podrobně všímá různých etap života obou cestovatelů: studentských snů, příprav na cestu, cest samých, rozčarování z mnoha míst a zemí (nejvíc asi ze Sovětského svazu), jejich postoje vůči socialistickému režimu a straně i jejich životního údělu po roce 1968. Jeden z cestovatelů, Miroslav Zikmund, se stále těší dobrému fyzickému i duševnímu zdraví. Bylo by, myslím, dobré se ho ještě ptát na věci, o kterých se s ním doposud nikdo nebavil. S Jiřím Hanzelkou vedl kdysi rozmluvu Jaromír Slomek. Vyšla v r. 1999 pod názvem O toleranci: zamyšlení cestovatele na konci století. Dočkáme se podobné knihy i od Miroslava Zikmunda? Kdo se rozmluvy s žijící cestovatelskou legendou ujme?