Dvakrát jedinečná. Lupe Marínová a mexičtí intelektuálové
Mexická spisovatelka a novinářka Elena Poniatowska po celý život literárně zpracovává biografie významných mexických kulturních osobností, zejména žen. Její nejnovější kniha Dos veces única (Dvakrát jedinečná) je věnovaná Lupe Marínové, osudové ženě dvou protichůdných představitelů porevoluční mexické kultury – malíře Diega Rivery a básníka Jorgeho Cuesty. Je to však především kniha o Mexiku.
Mexická spisovatelka a novinářka Elena Poniatowska ani ve svých čtyřiaosmdesáti letech neztrácí energii a chuť psát a rozvíjet žánr, u jehož zrodu stála a který vešel do literárního povědomí jako „crónica“ neboli literatura svědectví. Jde o žánr rozkročený mezi novinářské řemeslo a spisovatelství. Poniatowska literárně zpracovává biografie významných mexických kulturních osobností, zejména žen; její schopnost postihnout ta nejhlubší zákoutí lidské duše a vynést na světlo často již zapomenuté postavy v celé jejich komplexnosti jako by s léty ještě vyzrála.
Publikace Tinísima (1992) o fotografce Tině Modottiové byla možná zbytečně rozvleklá (600 stran) a zahlcená podrobnostmi a románu El tren pasa primero (Vlak má přednost, 2006) kritici vytýkali nedostatečnou psychologickou propracovanost protagonistů, avšak s knihou o surrealistické malířce Leonoře Carringtonové Leonora (2011) autorka nabrala druhý dech. To dosvědčuje i její poslední kniha Dos veces única (Dvakrát jedinečná, 2015) věnovaná Lupe Marínové, osudové ženě dvou protichůdných představitelů porevoluční mexické kultury – malíře Diega Rivery a literárního kritika, básníka a chemika Jorgeho Cuesty.
Napsat však, že kniha je o Lupe Marínové, by bylo zavádějící. Je to především kniha o Mexiku po mexické revoluci, o kulturním a společenském kvasu té doby, o diskusích týkajících se dalšího směřování země, o velkých nadějích a víře v budoucí spravedlivý společenský vývoj. Bylo to období, které formovalo i životní postoje a profesní směřování samotné Eleny Poniatowské (narodila se ve Francii, v Mexiku žije od roku 1942). Snad proto se k němu ve svých dílech tak často vrací. Je ovšem možné, že dalším důvodem je rozčarování a smutek z toho, jaké Mexiko mohlo být, kdyby se porevoluční ideály naplnily. Autorka v nejednom interview uvádí, že je z dnešního Mexika zklamaná.
Ústřední postavou propojující kulturní události a jednotlivé osobnosti je María Guadalupe Marínová Preciadová známá jako Lupe Marínová (1895–1983). Femme fatale, instinktivní žena, která neobyčejným zjevem – vysoká postava, obrovské ruce, zelené oči, tmavá pleť; Diego Rivera jí říkal Prieta mula, Černá mula – poutala pozornost bohémy v Mexiku i Paříži. Byla múzou mnoha básníků a malířů, jimž stávala modelkou. Vyvěrala z ní jakási vulkanická síla, stejně jako z Mexika té doby. Zaujímala důležité místo v životě Diega Rivery až do jeho smrti v roce 1957, navzdory jeho sňatku s Fridou Kahlo a posléze Emmou Hurtado i mnoha jeho milostným dobrodružstvím. Po rozvodu s Diegem se provdala za básníka a uznávaného literárního kritika Jorgeho Cuestu a nepřímo stála za jeho sebevraždou. Nedostalo se jí vzdělání, ale díky přirozené inteligenci dokázala vstřebat a analyzovat intelektuální debaty mezi umělci. Uměla je i bezprostředně komentovat, nebrala si servítky a často trefila do černého. Byla-li přesvědčená o své pravdě, nešetřila energií a psala do kulturních časopisů jeden pamflet za druhým. Napsala též román La única (Jedinečná, 1938), v němž je sama protagonistkou a kde na žádném z umělců ze svého okolí nenechala suchou nit. Vášnivě četla, například Dostojevského a Tolstého, citlivě vnímala výtvarné umění. Byla nedílnou součástí života mnoha umělců a výjimečným svědkem jejich tvůrčích postupů (kromě vlastních manželů to byli například sochař Juan Soriano a básníci a prozaici Xavier Villaurrutia, Octavio Paz a Carlos Fuentes). Obávaná a egocentrická žena, vyhlášená kuchařka a obdivovatelka pařížské módy a elegance, šperků a luxusu, byla též špatnou matkou, strohostí a neurvalostí poznamenala vnitřní život obou dcer, které měla s Diegem Riverou. Z jejich vnoučat je známý Juan Rafael Coronel Rivera, sochař a kurátor.
Diego Rivera, bouřlivák, politicky angažovaný člověk, muž rozmáchlých gest a milovník žen, byl vždy středem pozornosti jak mezi mexickými umělci, tak za svého pobytu v Paříži. Byl představitelem takzvaného estridentismu, uměleckého směru zdůrazňujícího to mexické, národní, lidové, předkolumbovské – jak ve výtvarném umění a zejména na muralech (zdech) veřejných budov, tak v poezii a próze. Jorge Cuesta byl naopak tichý, nejistý a uzavřený básník, psal filozofickou poezii (Canto a un dios mineral, Zpěv nerostnému bohu) a brilantní literární kritiky, všichni jej považovali za nejvzdělanějšího z umělecké skupiny kolem časopisu Contemporáneos (Současníci), kam patřili Xavier Villaurrutia, José Gorostiza, Carlos Pellicer či Salvador Novo. Byli jakousi opozicí vůči estridentistům, vyznávali čisté umění, psali metafyzickou poezii, vzhlíželi k Paříži a v mexické literatuře představovali takzvaný kosmopolitní směr.
Mezi oběma muži, a tím mezi dvěma uměleckými směry, stála Lupe Marínová, jediná žena, které bylo v machistické společnosti dovoleno aktivně se účastnit intelektuálních, často velmi divokých debat o umění, společenském vývoji a politice. To Elena Poniatowska dobře využila a vytvořila plastický obraz uměleckého a intelektuálního vření porevolučního Mexika. Krátkými, energickými a výstižnými větami se jí podařilo vypovědět mnoho o jeho aktérech i jejich nitrech.
Poniatowska zde používá postupy, které uplatnila už dříve při psaní biografických knih jako například Ztřeštěná sedma (Las siete cabritas, 2000, česky 2004). Vycházela z novinových rozhovorů, jež v průběhu let jako novinářka vedla s mnoha mexickými osobnostmi, a ze svědectví, které jí poskytli dcery a vnuci Lupe Marínové (ti se ostatně v tisku o knize vyjádřili velice pochvalně). Publikace obsahuje též třístránkový seznam knižních pramenů. Všechna fakta pak autorka převedla do uměleckého jazyka. Třeba zobrazení mexických tržišť, kam Lupe Marínová s oblibou chodila nakupovat ovoce a zeleninu, přináší nejen strohý popis druhů, ale zprostředkovává i vůně, barvy a sluchové vjemy. Španělština Eleny Poniatowske navíc čtenáře nenechává na pochybách, že knihu napsala mexická autorka. Vše, co o ní kdysi napsal její mexický kolega a přítel Sergio Pitol, lze vztáhnout i k této nedávno vydané knize: „U ní se pojí všechny hodnoty – elegance, hudba slov, schopnost dát zvuk jazyku, jenž je s ničím nesrovnatelný, schopnost převést do jazyka svou vizi…“ Poniatowska se cítí být víc novinářkou než spisovatelkou, svým zatím posledním dílem však prokázala, že Cervantesova cena jí v roce 2013 byla udělena právem.