Román Dvakrát jedinečná Eleny Poniatowské je již třetí do češtiny přeložené dílo této velmi oceňované mexické autorky (všechny tři dosud česky vydané knihy E. Poniatowské k nám uvedla překladatelka Anna Tkáčová). Poniatowska se často zaměřuje na osudy velkých, byť často upozaděných žen spojených s „děsivým hlavolamem“, jak v knize nazývá zemi, do níž v deseti letech z Francie emigrovala. Španělštinu se Poniatowska naučila „na ulici“. Odmalička se ráda na vše doptávala, a když později pracovala jako novinářka, při rozmlouvání se známými spisovateli, básníky nebo malíři pokládala někdy i velmi naivní otázky: významného muralisty Diega Rivery se údajně zeptala, jestli nemá mléčné zuby, protože se jí zdály malé. Při zpracovávání pořízených rozhovorů si vytvořila vlastní osobitý styl. Rozepisovala se o detailech, provázejících každou takovou rozmluvu: zajímalo ji oblečení respondenta, počasí, které hovor provázelo, nebo to, co se dělo kolem. A tak jí v novinách vyčítali, že je až moc obsáhlá a mohla by sama snadno zaplnit jedno celé vydání. Už tehdy se ukazoval, že se Poniatowska snaží dát své novinářské práci přesah – a odtud už byl jen krůček k literatuře.

U nás jako první vyšly eseje Ztřeštěná sedma (One Woman Press, 2004), věnující se sedmi významným osobnostem mexické kulturní scény, mezi nimiž se nachází i portrét světoznámé malířky Fridy Kahlo nebo autorčiny tety, básnířky Pity Amor. O něco později se k českým čtenářům dostal epistolární román Drahý Diego, objímá tě Quiela (Práh, 2007), v němž malířka Angelina Beloffová píše dopisy svému muži Diegu Riverovi, poté co ji zanechal v Paříži a vrátil se do Mexika. Dvakrát jedinečná se věnuje druhé Riverově manželce Guadalupe Marínové, avšak život této rozporuplné ženy slouží spíše jako půda pro vyprávění o proměnách Mexika od sklonku devatenáctého století až do 80. let století dvacátého. 

Jde o velmi pestrou dobu, zaujímající několik dekád, dobu „potenciálních sebevrahů“ čili cyklistů, dobu, kdy herečka Mae Westonová tvrdí, že „sexem se množí hormony“. Noříme se do světa plného barev, rozmanitých vůní, pachů, šťáv a exotických plodin na mexických trzích, kam Lupe chodí ráda nakupovat, „fasády města křičí radostí“ (s. 39), ze stránek na nás co chvíli vykoukne předkolumbovská kultura, Diego Rivera je viděn jako aztécký vládce, tlatoani, a čtenáři se nabízí i exkurz do dějin a technik výtvarného umění. Vše prostupují velká témata Poniatowské, jako je historický vývoj Mexika po revoluci v letech 1910–1917 nebo sociální kritika, a objeví se i zajímavé „momentky“: například vyhoštění velvyslance z Vatikánu za prodávání odpustků, snaha o alfabetizaci mexické společnosti v duchu „Umíš-li číst a psát, nauč to svého souseda“ (s. 261) či loutkové představení o hygieně, kde v hlavní roli vystupuje mýdlo a kartáček na zuby. Mexičané jsou „kosmická rasa“, vymezují se vůči svému sousedovi USA, Rivera říká: „My jsme civilizovaní, oni jsou barbaři“ (s. 56) – však také první tiskárna na kontinentě byla založena v roce 1539 v Mexiku, ne ve Spojených státech, kde k tomu došlo až o sto let později. Oslava Mexika a jeho jedinečnosti se ukazuje i na faktu, že ve dvacátých a třicátých letech si i sami „gringové“ pro život vybírají Mexiko. Konečně střet mezi mexickým, tedy folklorním, a cizím, například francouzským, se projevuje i u Lupe Marínové, která je velkou obdivovatelkou pařížské módy a Fridě se se svým typicky břitkým humorem vysmívá za nošení huipilu a reboza: „Fridě její ozdoby seknou jako Kristovi pás s nábojnicemi.“ (s. 130)

Snědá klisna Xochiquetzal

Ústřední postava Lupe Marínová sice vychodila tři třídy základní školy, ale jde o bystrou, pudovou ženu, nespoutanou bouři, žárlivou smršť, která z ničeho nemá strach. Umane si, že se provdá za Diega Riveru, a tak se s ní Rivera, byť komunista, ožení v kostele. Lupe je Vzácný květ, bohyně Xochiquetzal, každý den jiná, s každým dnem se obnovuje, jako Mexiko samo. Rivera říká: „Nelze žít bez Lupe, nelze žít bez Mexika.“ (s. 24) Snědá klisna, jak ji Tlouštík nazývá, je jako magnet, lidi přitahuje, ale jakmile jsou v její blízkosti, její magnetičnost je stravuje a oni od ní musí utéct pryč. To se stává i později u „stejně nabroušeného nože“, druhého manžela Lupe Marínové, básníka a člena hnutí Současníků Jorgeho Cuesty. Tento chemik ve snaze objevit věčné mládí experimentuje s drogami (marihuana, peyotl, halucinogenní houby) a vzplane k Lupe vášnivou láskou. Ta však nemůže skončit šťastně a posléze vyvrcholí v psychiatrické léčebně sekáčkem na led a provazem. Před Lupe by nejraději prchly i její dcery, k nimž si dlouho neumí jako matka najít cestu, a straní se jí dokonce i některá z jejích vnoučat. Postupně se však Lupina osobitá přítomnost z románu pozvolna vytrácí, větší prostor dostávají další generace. Lupe si ovšem vitalitu zachovává až do pozdního věku a nadále také formuje životy svých potomků.  

Stejně jako ve Ztřeštěné sedmě ani zde Poniatowska nikoho nešetří. Místy až brutální upřímnost a nestrannost vrhá většinu postav do neúprosného světla – přestože autorka nevynáší nad nikým soudy, snad o každém se dozvídáme něco nemilého, nepříjemného, lidsky zarážejícího. Mezi řádky lze vytušit i tragédii: „Jorge jí otevírá dveře, jsou to však dveře do prázdna.“ (s. 94) Lupe je vyobrazená jako špatná matka, žárlivá harpyje: mučí své nejbližší, ale nebere si servítky ani ohledně kulturních představitelů své doby, píše pamflety i román Jedinečná, v němž vypovídá o svém životě s dvěma muži protichůdných názorů, Diegem Riverou a Jorgem Cuestou. Čtenář obeznámený s knihou Ztřeštěná sedma se zde znovu setkává s Pitou Amor, dr. Atlem nebo Nahui Olin, mezi známými osobnostmi se však objeví i jednoruký Ramón María del Valle-Inclán, známý představitel Generace 98, který se do Lupe zamiluje, nebo André Breton, Gabriela Mistralová, Vladimir Majakovskij, Alejo Carpentier či Aldous Huxley.

Prožraná tapiserie

Poniatowska používá velmi propracovanou techniku vyprávění: vrací se k určité části tapiserie, aby ji s ještě větší důsledností dotkala, někde vznikne hustěji vyzdobený ornament, jinde pro českého čtenáře zůstane díra, místo prožrané od molů. Nicméně sonda do mexického intelektuálního života se autorce daří nejen díky tomu, že mnohé slavné osobnosti znala osobně (na návštěvy k její rodině chodívali mimo jiné Alfonso Reyes, Octavio Paz a Elena Garro), ale i proto, že někdy vypráví přímočaře a uvádí, co a kde Lupe slyšela, jindy využívá „okliku“ a vylíčí, co Lupe neví, co se k ní nedostalo, případně dává prostor jiným aktérům a jejich postřehům, například Lupiným dcerám nebo manželům.

Již v předmluvě autorka nezapře svou žurnalistickou profesi – velmi podrobně dokumentuje, s kterými osobnostmi blízkými Lupe Marínové vedla rozhovory, a tím dodává svému vyprávění kredibilitu. Také záplava jmen a přesných časových ukotvení knihu staví na pomyslné rozhraní mezi románem a svědectvím, je to tedy jakási „kronika“, o níž překladatelka Anna Tkáčová hovoří v doslovu českého vydání, stejně jako ve své dřívější recenzi španělské verze.

Ovšem označit text Poniatowské za pouhý výčet jmen a dat by bylo krátkozraké a zároveň nespravedlivé. Příběh je totiž plný valících se obrazů, jako při pohledu na majestátní ruce Lupe Marínové: „Ta ruka je spár i červený palmový květ, zároveň šlahoun, kořen, kohoutí pařát s ostruhami, i kmínek vinné révy, starodávná mořská lastura, větvička marihuany, hořící strom“ (s. 14), či ryze mexických výjevů: když si Lupina přítelkyně Concha dá ruce v bok, „vypadá jako džbánek na atole nebo oaxacký zvonek z černé hlíny“ (s. 62).

Text je však čtenářsky náročný. Autorka podle všeho očekává znalost mexických reálií a především osobností, proto se nijak nezdržuje vysvětlováním, knihu píše pro Mexiko a Mexičany. Častokrát se tak setkáváme s útržkovitým vyprávěním, analepsemi a prolepsemi, jako by nám někdo pustil film ve zběsile sestříhaném tempu, v němž se někdy objevují jen palcové titulky – jména, události, data; skoky v ději se odehrávají tak rychle, že je mnohdy ani nestihneme sledovat, zaměření na jednu postavu může znenadání v následujícím odstavci změnit a zaostřit na subjekt či osobnost jinou, což zejména při nepříliš soustředěném čtení vyvolává zmatek i lehkou závrať. 

Poniatowska píše, jako by házela koření do hrnce s vodou – na hladině se rozprskne a vytvoří zajímavé obrazce, v hotovém pokrmu z něj pak vzplane na tisíc chutí, ale hrozí, že se tím vším zalknete, utopíte se v tom. Závěr knihy však nabízí záchranné lano v podobě několikastránkového seznamu osobností, které se v knize objevují. Jak v románu říká Diego Rivera: aztécký malíř svedl třemi tahy načrtnout to podstatné, Poniatowska tahů používá sice více, na svém neuchopitelném, spletitém a důmyslném obrazu nicméně zdařile před čtenářem neotřele vykresluje zemi tak rozmanitou, jako je Mexiko.