Archeologové nemohou věřit tomu, že zpod stromů se vynořují nové a nové pyramidy. Mezoamerika by mohla být Řeckem Nového kontinentu. Mayské umění, přikrčené jako jaguár v bažinách, způsobí, že archeologové zakoušejí největší zážitek svého života. Jacques Soustelle stejně jako Sylvannus J. Morley nebo Erich Thompson, Edward Seler, Alfonso Caso, Alberto Ruz Lhuillier po spatření Teotihuacánu a Monte Albánu už nebudou tím, čím bývali. Mexičané jsou náhle hodni obdivu, velká mayská civilizace jim dodává na významu a přitažlivosti, které dříve neměli. Dědicové takovýchto mistrů určitě jsou umělci, jaké svět očekává. Mexické nástěnné malířství oslní mnohé, a když se objeví Tři velikáni, jejich hnutí je bouřlivě přijímáno a kritici vyhlásí novou renesanci světového umění v Mexiku, neboli Pupku Měsíce. Evropští a severoameričtí umělci chtějí malovat po boku mistra Rivery. Jean Charlot a Pablo O´Higgins jsou jejich skromní pomocníci. Sestry Greenwoodovy, Grace a Marion, jsou prvními ženami, které vylezou na malířské lešení a učiní tak právě na jakémsi tržišti. Spisovatelé D. H. Lawrence, Hart Crane, fotografové Henri Cartier-Bresson, Paul Strand, Edward Weston a jeho žákyně Tina Modotti, Sergej Ejzenštejn a Tissé, jeho kameraman, všichni jsou u vytržení, a Bouře nad Mexikem je pozemský ráj. Nejenže Mexická revoluce z roku 1910 předešla revoluci ruskou, ale José Vasconcelos dokonce hovoří o vzniku nové rasy v naší zemi: rasy kosmické. V Mexiku se formuje nový člověk, budoucnost světa se vytváří na našem kontinentě, mísení krve dvou kultur bude neporazitelné, energie soustředěná v naší krajině je tatáž jako energie neuronů v mezoamerickém mozku: vulkanická. Kreolský Odysseus Josého Vasconcelose jej připodobňuje k Řekům, třebaže Juan Soriano tvrdí, že když už číst Odyssea, pak raději toho Homérova. Nadšení nebere konce. Nikdo z návštěvníků nebude moci neuznat naši velikost, která nespočívá jen v minulosti, ale tryská ze všech projevů lidové kultury. Mexiko je velkým tržištěm, které spolu s ředkvemi a mrkví nabízí barvy a zážitky, jež dokážou cizince pobláznit.

Mexičtější než Frida Kahlo

Ukazuje se, že María Izquierdo je mexičtější než Frida Kahlo, protože není folklorní, ale proniká až k podstatě. Její poetický duch sahá dál, než jsou šály reboza a papírové vystřihovánky. Jen když vzroste počet jejích krámků, vytratí se trochu svěžesti strnulých pouťových koníků, kteří jsou hotový zázrak.

Maluje zátiší, polévkové mísy, sirény, venkovany, dětské domečky tak opravdovské, červené ubrusy, autoportréty, neteře a skutečnou nádheru: Živé zátiší s rybou huachinango.

Papírové loutky zvané Juanita

Edward Weston a Tina Modotti s požitkem, téměř uctivě, fotografují důmyslné hračky na poutích a tržištích; William Spratling podněcuje stříbrnictví v Taxcu, Jorge Enciso rozjíždí kovářské řemeslo, Dr. Atl vydává knihu Lidové umění v Mexiku. Slavnosti svatých patronů v různých vesnicích, tradice, keramika z Patambanu a Metepecu, černé hliněné nádoby z Oaxacy, vlna z Chiconcuacu, židle z tržiště podobné židlím à la Van Gogh, papírové loutky se jménem Juanita, třásně z Aguascalientes zaplavují domy. Ženy, dříve pofrancouzštělé, si nyní oblékají rebozo, jemuž se prokazuje stejná úcta jako španělské mantile. Co je „mexické“, je in.

Báječné huachinango

María Izquierdo, ponořená do tohoto víru uznání, naplňuje své nitro mízou, fantazií, lyrismem, vděkem této jedinečné zemi, která přitahuje pozornost intelektuálů celého světa. Pro ženy se radost ze života stává estetickým potěšením. María maluje ovoce, na které má chuť, a když je Manuel Álvarez Bravo vyfotografuje, hltavě se pouští do hrušek, fíků, banánů a mandarinek z mísy na ovoce, dokud jsou čerstvé. Rybu huachinango, kterou maluje, si María v poledne přichystá k obědu.

Mexiko je nejprůzračnější kraj, magická země, kde nic nepřijde nazmar a kde příroda je především obrovskou výzvou k umění. Připravují se polévky z chryzantém, čaje z bougainvillií, květy se míchají se scrambled eggs, kuře s čokoládovou omáčkou je pokrm, na jaký si troufají i jeptišky z kláštera v Pueble. Všechno je možné. Když vybuchují rakety, Edward Weston si myslí, že jsou to výstřely, a když uslyší střelbu, splete si ji s ohňostrojem venkovské fiesty. Co je to za zemi, Bože můj, co je to za zemi. Na hony vzdáleno vyspělému kapitalismu a technologiím, Mexiko je zemí, kde nic nemůže přijít vniveč ani v prostoru, ani v čase, nic nemůže zpuchřet, zchřadnout, ani zevšednět. María Izquierdo si sama šije šaty, léčí rodinu horskými bylinami, pojídá svoje vlastní dílo a jejímu žaludku to nijak neškodí.

Ulice Venezuelské republiky 34

Není nic lákavějšího než na tržišti vonící kastrol červené rýže posypané hráškem! Není nic lepšího než plněné placky tacos na rohu ulice, večery na Garibaldiho náměstí, tančírny, kde vývěska upozorňuje: „Žádáme pány, aby neodhazovali nedopalky na zem, protože dámy si mohou spálit nohy.“ Malířka se usazuje přímo v srdci města, v ulici Venezuelské republiky číslo 34, mezi vagabundy a pohvizdováním frajerů a brusičů nožů, kde se na chodnících lopotí nejtypičtější postavy města: flašinetáři a mariachi, specialisté na pořádání serenád.

Jako oltář Panny Marie Bolestné

María Izquierdová, která si dříve malovala rty do srdíčka, se nyní smiřuje se svými velkými ústy, horoucími a smutnými, s ústy, která znají setbu i sklizeň. Divošská i způsobná zároveň, nosí svoji zemi ve svém nitru. Z Jalisca, státu, který dal Mexiku Josého Clementa Orozca a Juana Rulfa, si přináší odstíny okru, teplé červeně, zlatisté žluti, barvy hustého mole, nejen černého a čokoládového, nýbrž i zeleného, bílého, světle žlutého a načervenalého. Klade je na svoji paletu a také na svoji tvář. Podle Loly Álvarez Bravo vymýšlí líčidla na bázi okru a sieny pálené a roztírá si je na tvář, kterou teď přijímá takovou, jaká je. Ostatní ženy s olmeckou hlavou ji napodobují. Statná a podsaditá, s tělem vojačky, María Izquierdo se zdobí jako oltář Panny Marie Bolestné. Plnit piñaty, vyrábět papírové draky, stavět oltáře, zařizovat krámky, klást květiny na hroby, to jsou činnosti vlastní snědým rukám a María bude tento odkaz naplňovat až do konce života. Dokonce i když už je těžce nemocná, stále znovu maluje zátiší a krámky, protože jsou součástí mexičanství připraveného na export, stejně jako copaté holčičky s nehybnýma očima, sedící na stoličkách ozdobených květinami, jak je maloval Gustavo Montoya, malíř, jenž Maríi nesahá ani po kotníky. Je jisté, že María Izquierdo okouzluje Chicany, protože v jejím díle je mnoho z příchuti venkova, kterou si s sebou vzali do USA, a její obrazy jsou návratem do minulosti a k domácím lektvarům: bylinné čaje, léčivé bylinkářství kouzelnické babičky, která vévodila jejich dětství a nikdy se nenaučila anglicky.

Xavier Villaurrutia, Roberto Montenegro, Luis Cardoza y Aragón, básník a kritik, přítel Orozcův, Manuel a Lola Álvarezovi Bravovi, Juan Soriano, Jorge Cuesta, Andrés Henestrosa, Alí Chumacero, všichni se s potěšením účastňují dýchánků u Maríe Izquierdo. Jídla rozpalují patro i touhu, omáčky a černá šťáva chobotnic omamují.