Ani ve svém posledním románě, velmi prostě nazvaném Leonora, se mexická spisovatelka Elena Poniatowska nezpronevěřila tomu, co si na počátku své spisovatelské a novinářské práce předsevzala: uchránit před zapomenutím ty umělkyně a výjimečné ženy mexické kultury, které by jinak zůstaly ve stínu svých mužských kolegů. Z její velmi početné bibliografie tvoří takové knihy významnou část. Leonora, kniha, za niž Elena Poniatowska obdržela cenu Biblioteca Breve de Novela (2011) významného španělského nakladatelství Seix Barral, pojednává o surrealistické malířce anglického původu Leonoře Carringtonové (1917–2011), která podstatnou část svého díla vytvořila právě v Mexiku. Není jistě náhoda, že tato kniha Eleny Poniatowské byla vystavena i ve španělském stánku letošního knižního veletrhu Svět knihy, kde se představují především díla hodná přeložení do jazyka hostitelské země.

Není to biografie napsaná reportážním či dokumentaristickým stylem, jak jsme u Eleny Poniatowské zvyklí. Ačkoli autorka vycházela z pečlivě posbíraných faktů, rozhovorů i osobního přátelství s Leonorou Carringtovonovu, kniha není biografií v pravém slova smyslu ani uměleckou kritikou. Jde o strhující román psaný neotřelým jazykem a plný metafor. Elena Poniatowska v něm podle mého názoru dovedla své spisovatelské umění k vrcholu. Sama autorka prohlásila, že nejde o biografii, ale o „prostý projev lásky k výjimečné bytosti“.

S Leonorou Carringtonovu ji pojilo hluboké přátelství trvající více než padesát let. Leonora Carringtonová také ilustrovala první knihu Eleny Poniatowské, povídky Lilus Kikus (1954). Obě ženy sbližoval i podobný osud Evropanek pocházejících z bohatých rodin, jejichž otcové měli jinou představu o životě svých dcer. Obě zavál osud do Mexika, které si zvolily (v případě Leonory Carringtonové poněkud nedobrovolně) za novou vlast. Obě si uchovaly podobné vzpomínky na předválečnou Evropu. Obě zavrhly předem nalinkovaný život v bavlnce a o své profesní postavení se musely tvrdě zasloužit. Zejména v tak mačistické zemi jako Mexiko to opravdu nebylo jednoduché.

Není to poprvé, co si Elena Poniatowska vybrala hrdinku, s níž sama měla mnoho společného. Stačí připomenout román v dopisech Drahý Diego, objímá tě Quiela o malířce Angelině Bielovové. Jako by autorku vedla potřeba psát o svých vlastních prožitcích prostřednictvím žen s podobným údělem.

Možná právě podobný osud a niterné porozumění vnitřnímu světu přítelkyně stojí za tím, že Eleně Poniatowské se na stránkách knihy podařilo znovu oživit postavu plnou vášně, silné vůle a odhodlání čelit všemu, co jí život přichystal. Ženu s bohatou fantazií, neobyčejným nitrem a nezkrotným duchem, schopnou překročit veškeré společenské konvence kvůli tomu, aby se stala bytostí svobodnou v životě i ve vlastní tvorbě. Ženu, jejíž život a sny se neustále střetávaly s turbulencemi 20. století: Frankova diktatura ve Španělsku, druhá světová válka s masovým vyhlazováním Židů, emigrace, zvykání na novou zemi, tvůrčí zaujetí. Ano, k prožitkům, které Leonoru Carringtonovou poznamenaly na celý život, patřil i pobyt v psychiatrické léčebně ve Španělsku, kde ji chtěli navrátit k „normálnímu“ životu velmi nevybíravými prostředky. Dostala se tam po dramatickém rozchodu s jedním ze svých životních partnerů, jímž nebyl nikdo jiný než známý surrealistický malíř Max Ernst. Pasáže z léčebny pro choromyslné patří v knize k těm nejsilnějším.

Leonořina vůle být malířkou byla tak silná, že se dokonce vzdala vztahu s otcem, který pro její touhu malovat neměl pochopení. Překonala i dojmy z pobytu v léčebně, avšak se šrámy na duši. Na svých obrazech i v povídkách se k této etapě svého života často vracela. Coby nekonvenční žena a bohémka dokázala vychovat dvě děti, které vedla k téže svobodomyslnosti, jakou sama vyznávala. Děti nikdy neplánovala, ale když se narodily, stala se matkou stejně přirozeně jako malířkou. Mezi dudlíky a plenami namalovala nejlepší obrazy, vytvořila nejpůsobivější sochařská díla a zhotovila četné scénografické práce. Mateřství v ní uvolnilo veškerou tvůrčí energii, zůstávala-li jaká ještě někde v jejím nitru uvězněná.

Po dramatickém a vpravdě románovém odchodu ze Španělska za pomoci sňatku s mexickým spisovatelem a novinářem Renatem Ledukem (1895–1986) se v roce 1942 po krátkém pobytu v New Yorku ocitá v Mexiku. Neumí jazyk, nezná zemi, v níž nakonec bude střídavě s krátkými pobyty v cizině žít až do konce života. Žije v izolaci a cestu z ní jí Renato Leduc nijak neusnadňuje. Nakonec se s ním rozvádí, i když zůstávají přátelé. Dlouho trvá, než najde okruh přátel z řad anglicky mluvících imigrantů. Nejbližší přítelkyní se jí však stává surrealistická malířka Remedios Varová (1908–1963), s níž sdílela zájem o spiritismus a okultní vědy.

Jedním ze šťastných a osudových okamžiků v Leonořině životě byla návštěva Yucatánu a Chiapasu, kde přichází do bezprostředního styku s lidovým uměním tamějších obyvatel, které je živé, plné barev a fantazie a má přirozeně blízko k jejímu surrealistickému naturelu. Leonoru domorodý svět uchvátí. Studuje knihy Chilama Balama a Popol Vuh. Setkání s domorodou mytologií oživí její zasuté vzpomínky na dětství a chůvino vyprávění o skřítcích a bájných zvířatech. Pro Národní antropologické muzeum v hlavním městě Mexika maluje nástěnný obraz Kouzelný svět Mayů. Její dosavadní výtvarný projev se mění. Teprve poznání onoho jiného Mexika, než bylo hlavní město, ji se zemí smířilo.

Prostřednictvím vývoje Leonořina vztahu k Mexiku nám Elena Poniatowska nabízí poněkud jiný pohled na život evropských imigrantů v době druhé světové války v této zemi. Je obecně známo, že tehdy Mexiko otevřelo své hranice evropským umělcům a intelektuálům, kteří se tu houfně usazovali a tvořili. I díky jim Mexiko zažívá obrovský vzestup na kulturním poli, ať už v malířství, filmu nebo literatuře. První vlnou imigrantů byli Španělé prchající před Frankovou diktaturou, druhou potom zejména evropští Židé z nejrůznějších koutů Evropy, včetně Leonořina druhého manžela, Imreho „Chiki“ Weisze, židovského fotografa z Maďarska, souputníka proslulého Roberta Capy. Mexiko se stává kosmopolitní kulturní metropolí. Jak je však vidět na složitém vnitřním přerodu Leonory Carringtonové, na rozdíl od španělsky mluvících intelektuálů a umělců se ostatní nesžívali se zemí tak přímočaře a lehce, svůj vztah k ní si museli dlouho utvářet, často se v ní stále cítili jako cizinci, kteří se shlukovali do samostatných ostrůvků podle své jazykové příslušnosti.

V románě Leonora jako by se tvůrčí zaujetí a rozmach hlavní hrdinky podepsaly i na rozletu samotné spisovatelky. Jestliže jí literární kritici po vydání románu El tren pasa primero (2007, Vlak má přednost) vytýkali nedostatečné psychologické propracování protagonistů, v tomto románě se Elena Poniatowska vcítila do své postavy dokonale. S trochou nadsázky lze říci, že knihou Leonora vytvořila surrealistické malířce jakýsi pomyslný pomník a zároveň vzdala hold avantgardám první poloviny 20. století.

Kniha je psána spontánně, Elena Poniatowska horečně chrlí své obrazy jeden za druhým. Děj dokáže strhnout natolik, že čtenář se pomalu odpoutá od přemýšlení, co ze života Leonory Carringtonové je skutečnost a co autorčina fikce. Jako by Elenu Poniatowskou při psaní tlačil čas; vědomí, že ze sebe musí co nejdříve dostat vše, co chce o své přítelkyni sdělit. Publikování románu se však Leonora Carringtonová nedočkala. Krátce před jeho vydáním ve svých 94 letech zemřela.