Titulní stránka mexického deníku La Jornada ze dne 27.6. informuje, že jedna z nejprestižnějších literárních cen na poli hispánského písemnictví nesoucí jméno venezuelského prozaika Rómula Gallegose (1884–1969) byla za rok 2007 udělena mexické spisovatelce Eleně Poniatowske za román El tren pasa primero (Vlak má přednost). Zmíněná cena udělovaná od roku 1964 byla původně zamýšlena jako literární ocenění konkrétního prozaického díla některého z autorů Hispánské Ameriky, později však byl okruh možných adeptů rozšířen na všechny prozaiky píšící španělsky. Porota složená ze čtyř kritiků z různých španělsky mluvících zemí, doplněná vždy o posledního oceněného, uděluje cenu jednou za dva roky a slavnostní předávání se koná vždy 2. srpna, v den narození Rómula Gallegose. Jejími držiteli jsou například Peruánec Mario Vargas Llosa za román Zelený dům (1967), Mexičan Carlos Fuentes za román Terra nostra (1977), Argentinec Abel Posse za dílo Psi z ráje (1987) a v roce 1995 ji jako první Španěl obdržel Javier Marías za román Vzpomínej na mě zítra při bitvě. Letos byl tedy z 228 prozaických španělsky psaných děl z 18 zemí porotou vybrán k ocenění román E. Poniatowske Vlak má přednost.

Poté, co se spisovatelka, dozvěděla o udělení ceny, prohlásila pro noviny: „Cena je odměnou za moji novinářskou práci a také odměnou pro cech železničářů, jemuž nikdo nevěnuje pozornost. Na pracovníky železnic stát vždycky zapomínal a nikdo už nepřipomíná, že lokomotiva byla jednou z hlavních hrdinek mexické revoluce.“

Vlak má přednost je uměleckým dokumentem o celonárodní stávce mexických železničářů na přelomu 50. a 60. let 20. století, která dokázala rozhýbat a probudit z letargie celou zemi. Zároveň je uměleckou biografií Demetria Valleja (v knize jako Trinidad Pineda Chiñas), nekompromisního a neústupného představitele nezávislých odborů, který tehdy stál v čele stávky a poté si odseděl jako politický vězeň dlouhých 11 let ve vězení, z toho velkou část na samotce.

Avšak spíše než románem je rozsáhlé dílo prózou, kterou lze zařadit do žánru literatury svědectví. Elena Poniatowska je představitelkou par excellence tohoto literárního útvaru na pomezí reportáže a umělecké prózy. Dílo vzniklo až po zdlouhavé přípravě, která tkvěla v pečlivém sběru materiálu. E. Poniatowska vyhledávala svědky, účastníky i pouhé pamětníky událostí, natočila s nimi množství rozhovorů, studovala dobové materiály a vycházela i ze svých vlastních vzpomínek, protože v té době jako novinářka natáčela rozhovory s politickými vězni v obávaném vězení Lecumberri.

Jakkoli se to dnes u nás už nenosí, jakkoli se to zdá být v dnešní době nepatřičné, próza Vlak má přednost je neokázalou oslavou lidské práce těch, kdo se živí vlastníma rukama, těch, kdo dokáží cítit hrdost na své povolání, těch, kdo ctí obyčejnou chlapskou solidaritu, v níž osobní spory jdou stranou a dosažení společného cíle – vítězství ve stávce je na prvním místě. Vlak je symbolem života, naděje, neustrnulosti a rozletu, mužské síly. Postupné utlumování železniční dopravy ve prospěch rozvoje Fordova automobilového průmyslu jako by pomalu umenšovalo mužství těch, kdo s železnicí spojili svůj život a čest. Je až s podivem, jak E. Poniatowska jako žena dokázala proniknout do ryze mužského světa, do prostředí drsných mužů, typických mexických chlapáků, jejichž nejtypičtějším představitelem je právě hlavní hrdina Trinidad Pineda Chiñas. Vždyť „železničáři se chlubili svým mačismem. Ženy po nich toužily jako po námořnících, kteří měli lásku v každém přístavu.“ Na první pohled v takovém prostředí ženy nemají místo.

Nebyla by to však E. Poniatowska, aby tomuto uzavřenému, typicky mužskému světu, nevytvořila protějšek: svět žen, svět družek ve stávce, svět milenek a manželek starajících se o děti a chod domácnosti, když muži jsou na hlídkách nebo ve vězení. Ve stávce se samy emancipují, zajímají se o její průběh, nosí mužům jídlo, hlídají s nimi pracoviště proti stávkokazům. Jako by tu od dob mexické revoluce vyrostla další generace soldaderas, bezejmenných vojaček, které svými skromnými prostředky vytvářejí mužům zázemí pro zdárný průběh jejich díla.

Stejně plasticky zobrazila E. Poniatowska svět mocných: svět zkorumpovaných oficiálních odborů, svět některých médií a zejména falešné jednání vládního kabinetu, kterému není zatěžko se v tvrdých postojích vůči stávkujícím zašťiťovat hesly mexické revoluce. Jak povědomě nám mohou znít argumenty vyslovené před půl stoletím: „Nejdříve je potřeba vytvořit bohatství, které by se pak mohlo rozdělit“, stáli na svém přívrženci oficiálních odborů. ... Od železničářů se žádá vlastenecký postoj, vždyť mají výsadu přemisťovat po železnici výdobytky národa a zastávají důležitou službu při modernizaci země, jejich povinností je dovést zemi na úroveň prvního světa. Být přesný při industrializaci země, to je to pravé železničářské štěstí! Utáhněte si opasky, vaše úloha v pokroku a národní bezpečnosti je rozhodující. Zklamat uživatele železnice rovná se prodat vlast.“

Před čtenářem se tak odkrývá celá síť společenských vztahů, které dohromady vytvářejí obraz mexické společnosti v polovině 20. století. Právě v zobrazení společnosti a jejího fungování tkví hlavní přednost tohoto literárního dokumentu. O něco méně se autorce podařilo proniknout do hlubší psychologie hlavních hrdinů, což poněkud snižuje celkové vyznění díla.

Prózou Vlak má přednost E. Poniatowska znovu dokázala konzistentnost svého smýšlení, jehož výrazem je její celoživotní novinářská a spisovatelská práce: připomínat ty, na něž by historie zapomněla, ať už jde o ženy zastíněné slavnými muži (nejrůznější biografie mexických umělkyň), ať už jde o bezejmenné ženy-bojovnice mexické revoluce (dokumentární publikace Las soldaderas), ať už jde o studenty zmasakrované v roce 1968 na náměstí v Tlatelolcu (Noc v Tlatelolcu), nebo o rozhodné občany hlavního města pomáhající odklízet trosky po zemětřesení v roce 1984 (Nic, nikdo, hlasy zemětřesení), či v případě díla Vlak má přednost masy pracujících, jejichž postoj posunul Mexiko zase o něco blíže k demokracii.

Svůj občanský postoj E. Poniatowska vyjádřila i v poslední prezidentské kampani, kdy se angažovala ve prospěch levicového kandidáta Lópeze Obradora, který však nakonec nebyl zvolen. Finanční část odměny, která je součástí literární ceny Rómula Gallegose, chce věnovat svým dětem. Otevřený politický postoj E. Poniatowske totiž pro její děti nezůstal bez následků a projevil se tím, že jim byly zapovězeny některé pracovní příležitosti. V Mexiku byla právě publikována její zatím poslední kniha, deník z období prezidentských voleb Amanecer en el Zócalo (Svítání na hlavním náměstí).

Jistě se ozvou kritické hlasy, které budou hlásat, že cenu Rómula Gallegose, kterou uděluje venezuelská vláda prostřednictvím Střediska latinskoamerických studií Rómula Gallegose, dostala E. Poniatowska proto, že je ve Venezuele u moci krajně levicová vláda a próza Vlak má přednost vyhovuje její propagandistické rétorice. Na to lze odpovědět jediné: dílo E. Poniatowske je natolik bohaté a různorodé, uznávané kritikou i čtenáři, že obhajobu nepotřebuje.