Na Festival spisovatelů Praha přijel autor, který dal po sedmdesáti letech jméno bezejmennému Arabovi, oběti hlavního hrdiny nejslavnějšího románu Alberta Camuse Cizinec. Jeho román představuje však hlavně kritiku stavu alžírské společnosti a výpovědí o těžkém údělu člověka, který se v ní odlišuje. Kamel Daoud, před pěti lety mimo rodné Alžírsko téměř neznámý novinář a novelista, dnes nepřestává svými nesmlouvavými politickými a společenskými názory provokovat nejen své krajany, ale také intelektuály na opačném břehu Středomoří.

Emancipace alžírského jazyka a volání po svobodě ducha
Ještě než Kamel Daoud svou románovou prvotinou Meursault, přešetření vyvolal mediální pozdvižení, zejména poté, co lídr jednoho alžírského salafistického hnutí prohlásil, že autor si za své výroky zasluhuje popravu, byl Kamel Daoud známý jako šéfredaktor Oranského deníku (Le Quotidien d’Oran), nejčtenějšího francouzsky psaného deníku v zemi, kde již šestnáctým rokem publikoval sloupky a vyslovoval ostře kritické názory na současný alžírský režim, společnost a náboženství. Mnohdy tím překročil hranici toho, co je v Alžírsku společensky únosné. A to zvlášť ve dvou případech, kdy si dovolil zpochybnit dvě obzvláště společensky citlivá témata: arabskou identitu a solidaritu s Palestinou. Pro Daouda, který píše francouzsky, je arabština podle vlastních slov „kulturním dědictvím“ a „bohatstvím“, jeho mateřštinou je však „alžírština“, tedy specifický dialekt hovorové arabštiny s berberskou, francouzskou a španělskou příměsí. Ve svém manifestu za rodný jazyk píše: „Ti, kteří vám tvrdí, že alžírština jako jazyk země neexistuje, vám zkrátka říkají, že ani vy neexistujete.“ Odmítá tak spisovnou arabštinu jako „mrtvý jazyk“, vnucovaný politickou a náboženskou elitou země. Podobně se v době války v Gaze v červenci roku 2014 ve sloupku s názvem Proč nejsem „solidární“ s Palestinou vymezil proti všeobecně přijímanému postoji, že je třeba podpořit Palestince v jejich boji za svobodu na základě společné arabské a islámské identity. Pokud jde o solidaritu s kolonizovanou zemí a spravedlnost, je palestinská věc podle spisovatele záležitostí celého světa. Neváhá se za ni postavit. Nikoli však na základě etnickém či náboženském. Zcela očekávatelně takovými postoji způsobil rozruch ve státních médiích a od mnohých nacionalistických a nábožensky založených Alžířanů si vysloužil označení „zrádce“, „nepřátelský agent“, „sionista“ či „nepřítel islámu“. Navzdory všem se však Daoud hrdě hlásí ke své alžírské identitě a prohlašuje, že tvořit a žít chce v Alžírsku.

Smíšené reakce na sociálních sítích a v alžírských médiích se objevily také v souvislosti s výše zmíněným románem (vyšel r. 2013 v nakl. Barzakh), který znamenal zlom v Daoudově dosavadní novinářské a povídkářské kariéře. V něm se rozhodl rozvést příběh anonymní postavy „Araba“, zastřeleného hlavním hrdinou v románu Cizinec od Alberta Camuse. To je však pouze výchozí bod literárního textu, který přináší především znepokojivou výpověď o stavu alžírské společnosti a o těžkém údělu člověka, který se v ní odlišuje. Po vydání knihy ve Francii roku 2014 se Alžířan v zemi rázem stal všeobecně známý jako autor „postkoloniálního pokračování“ slavného románu, v povědomí ale brzy vešly i jeho odvážné a kritické názory na islám, alžírskou politiku po získání nezávislosti roku 1962 i „arabské jaro“. Do francouzských médií vstoupil jako disidentská ikona, veřejnost si většinou pochvalovala jeho osvícené názory, stejně jako v podstatě smířlivé vyznění jeho románu vůči Francii.

Po spisovatelově vystoupení v populární talkshow Laurenta Ruquiera na kanále France 2 ze začátku prosince 2014 však z Alžírska přišel tvrdý úder. Vůdčí představitel státem neuznaného politického hnutí „Fronta islámské obrody“ Abdulfattáh Hamadáš prohlásil na facebookové stránce (později zrušené), že autor za své názory zasluhuje smrt. Jeho výzvu alžírskému státu k uplatnění trestu smrti pro Daouda za „odpadlictví od islámu a herezi“ následně odvysílala také státní televize an-Nahár. Podle tohoto a jiných mediálních výstupů Hamadáše jsou důvodem Daoudova odpadlictví jeho názory na islám, Korán a arabský jazyk, vyjádřené v novinových sloupcích a při vystoupeních ve francouzské televizi. Ve stejné reportáži divákům televize an-Nahár přehrála také názor na Daoudův románový debut od velké osobnosti alžírské literatury Rachida Boudjedry. Otevřeně ateistický spisovatel, jenž si ve své tvorbě rovněž nikdy nebral servítky, označil Daoudův román za velmi průměrný a jeho autora za pokrytce, protože při své obhajobě Camuse zamlčuje fakt, že autor Cizince „byl proti nezávislosti Alžírska a proti Arabům“. Daoudovo odmítání arabské identity dále odsoudil jako „hloupost“ a pouhý „komplex“.

Proti Hamadášovi byl v zemi, která se v podstatě dodnes vzpamatovává z dlouhé občanské války a stále si živě pamatuje vraždy intelektuálů rukou islamistů v 90. letech, okamžitě zahájen soudní proces. Podporu Kamelu Daoudovi vyjádřilo nakladatelství Barzakh a řada významných alžírských a francouzských osobností, včetně spisovatele Boualema Sansala, jenž se svou nekompromisní kritikou současného islámu stejně jako Daoud stal před lety trnem v oku islamistů. V březnu roku 2016 oranský soud odsoudil Abdulfattáha Hamadáše ke třem měsícům vězení nepodmíněně a pokutě 50 tisíc alžírských dinárů. Jeho výzva však zafungovala jako reklamní tahák. Román, oceněný roku 2015 francouzskou Goncourtovou cenou za první román, tak získal nálepku „kniha, nad níž byla vyhlášena fatwa“. Tuto lákavou zkratku využila i společnost Euromedia Group, která jeho překlad (Meursault, přešetření. Přel. Alexandra Pflimpflová, Euromedia – Odeon, 2015) nabídla českým čtenářům.

Z Fatwa Valley do Kolína
Kamel Daoud mezitím začal spolupracovat s řadou mezinárodních médií a vyjadřovat se k aktuálnímu dění. V názorové rubrice deníku The New York Times publikoval v listopadu roku 2015, po teroristických útocích v Paříži, komentář s názvem Saúdská Arábie – Dá’iš, který uspěl. Vyčítá v něm Západu jeho pokrytecké a krátkozraké spojenectví s královstvím Saúdské Arábie, které do světa šíří extrémně puritánské wahhábistické učení, z jehož kořenů vyrůstají džihádistické ideologie a jejich plody Západ sklízí v podobě terorismu. Toto „Fatwa Valley“, jak píše Daoud, se svým duchovenstvem a s obrovským vydavatelským průmyslem poskytuje dnešním džihádistům duchovní potravu: „Dá’iš [Islámský stát] má matku: americkou invazi do Iráku. Má ale také otce: Saúdskou Arábii a její ideologický průmysl. Jestliže západní intervence poskytla motiv zoufalým lidem v arabském světě, saúdská monarchie jim dala víru a přesvědčení.“ Téma se autora dotýká osobně – sám se podle svého vyprávění v mládí ve své rodné vesnici několik let stýkal s islamisty, než jej z jejich společnosti „osvobodila“ četba francouzské a klasické arabské literatury.

Silnou kontroverzi Daoud vyvolal později jiným komentářem, otištěným v lednu 2016 původně v italském deníku La Reppublica, kde reagoval na vlnu sexuálních útoků vůči ženám, ke kterým došlo o silvestrovské noci roku 2015 v Kolíně nad Rýnem. Na článek navazovala další stať v New York Times. Událost v ní přirovnal k případům obtěžování na káhirském náměstí Tahrír v době egyptské revoluce. Ve stati se pokusil analyzovat příčiny sexuální frustrace, která prý útočníky, „arabské migranty“, k útokům vedla. Vidí za ní sexuální tabu, které je v některých arabských zemích důsledkem „patriarchální kultury všudypřítomného konzervatismu“, posílení přísných norem islamistů a skrytého puritánství socialistických režimů, které v těchto zemích nastoupily po získání nezávislosti. To se potom odráží v patologickém vztahu mužů k ženě, která je v některých zemích arabského světa „odmítána, umlčována, zahalována, uzavírána nebo vlastněna“.

Lednový článek pobouřil 19 francouzských intelektuálů (mezi nimi mj. historikové, antropologové, politologové a sociologové), kteří Daoudovi společně adresovali na stránkách deníku Le Monde polemický článek, v němž odsoudili vytváření obrazu Arabů jako „vězňů Boha, jejichž činy jsou determinovány patologickým vztahem k sexualitě“ a vyčítali Daoudovi, že se přidává k všeobecné tendenci „spojovat sexuální násilí s rasou“ a přispívá tak k „většinové islamofobii“.

A tak přestože se za svou novinářskou činnost dočkal ocenění Jean-Luca Lagardèra pro nejlepšího novináře roku, oznámil Kamel Daoud krátce po „kolínské“ polemice, že s novinařinou končí. Mnozí si položili otázku: Znamená to, že se vzdal svého angažovaného boje? Spisovatel ujišťuje, že ne. Ukončením své dlouholeté novinářské kariéry ohlašuje jen změnu bojové taktiky – definitivní přechod k literatuře, jejíž jazyk je mu bližší.