Proč lidé píší knihy? Protože existuje smrt
Alžírskému spisovateli Kamelu Daoudovi vyšel letos v srpnu druhý román. Po jeho prvním velkém literárním debutu, románu Meursault, přešetření, se čtenáři po kratší odmlce dočkali textu, v němž autor prostřednictvím hlavní postavy sdílí své úvahy na téma role jazyka a literatury v rámci lidského údělu.
Kamel Daoud, alžírský intelektuál a bývalý šéfredaktor deníku Quotidien d’Oran, vstoupil do literárního světa v roce 2013 svým prvním románem Meursault, contre-enquête (č. Meursault, přešetření, v překladu Alexandry Pflimpflové vydalo nakladatelství Euromedia – Odeon roku 2015), za který se dočkal tzv. Goncourtovy ceny za první román. Do povědomí veřejnosti se zapsal rovněž díky svým polemicky laděným rubrikám v různých alžírských i světových médiích, včetně známého článku, v němž se zamýšlí nad hromadnými sexuálními útoky v německých městech během silvestrovské noci 2015 („Cologne, lieu de fantasmes“, Le Monde, 31. prosince 2016). Zhruba rok před touto událostí proti němu alžírský salafistický imám vyhlásil fatwu za jeho odvážnou kritiku islámské ideologie a jejího dopadu na společnost arabských zemí. V minulém roce autor zavítal i do Prahy, kam byl pozván jako host Festivalu spisovatelů. Román Zabor, ou Les psaumes (Zabúr neboli Žalmy) vychází poté, co Kamel Daoud v únoru téhož roku oznámil, že končí s žurnalistikou a bude se naplno věnovat literatuře.
Jde o fiktivní (a do jisté míry nepochybně i autorův vlastní, autobiografický) příběh, jehož vypravěčem je mladý muž vyznačující se zvláštním nadáním. Zabúr, který po smrti matky, zapuzené svým mužem a Zabúrovým otcem, žije spolu s tetou Hadžar v ospalé atmosféře alžírského venkova a jeho předsudků, tráví noci horečným psaním, jehož jediným tématem je právě rodná vesnice a její obyvatelé. Toto psaní má moc oddalovat smrt, a danému člověku je tak po jeho dobu na zemi přiznána výjimečná „lhůta“. Zatímco se však vesnice postupně plní starci, vegetuje Zabúr v téměř dokonalé samotě na okraji jejího společenství, bez ženy a přátel, vysmívaný a obávaný zároveň.
Čtenáři se v průběhu poněkud mlhavého a roztříštěného, zato však silně lyrizovaného vyprávění postupně vyjevuje vypravěčův charakter, jeho dětství a dospívání. Dozvídá se například o stigmatu, které jeho neduživé tělo odlišuje od těl jiných muslimů, a to, že byl jako malý chlapec zmítán prudkými záchvaty připomínajícími epilepsii. Ty jej doprovázely až do jeho setkání s francouzským jazykem, „zapomenutým“ ve vsi bývalými kolóny v podobě několika starých knih, jež dospívajícímu chlapci pomohly utéct před každodenní šedí. Naléhavou potřebu po přesném a na míru šitém jazyce – takovém, který by mu umožnil uskutečnit jeho již tušené spasitelské poslání – shrnuje takto:
„Pokud budu na všechny pamatovat, nikdo nezemře; abych si však pamatoval, je mi zapotřebí síly jazyka přesného, bohatého jako včelí roj, rekonstruovaného za pomocí těla a dechu, znovu objevovaného slovo po slovu, s trpělivostí badatele, zahnaného až k hranicím přesnosti. (...) Z tohoto nejasně smyslného období života mi utkvěla především první předtucha mého hledání: potřeboval jsem dokonalý, mocný jazyk, jazyk, který by byl schopen (...) uspořádat svět, dát smysl vzrušení, které již prostupovalo mým tělem, a k tomu všemu mě uchránit před otcem a jeho historkami.“
Ono setkání mladík následně líčí jako skutečné, téměř mystické prozření nejen na rovině intelektuální, ale i té tělesné a citové, jako celkovou syntézu jeho dospívajícího já. Právě otázka jazyka představuje jedno z klíčových témat románu, a to jak ve velmi obecném, tak ve specificky alžírském pojetí. Na jedné straně stojí performativní pojetí jazyka tak, jak jej definoval britský filozof a lingvista John Austin, tedy jazyka schopného nejen okolní svět pojmenovávat, ale přímo do něj zasahovat a měnit jej – „(...) velmi brzy jsem pochopil, že existuje spojitost mezi naší schopností formulace a pojmenovanými věcmi“ –, tolik charakteristické pro civilizace vyrůstající ze třech náboženství Knihy („Bůh řekl: ,Budiž světlo,‘ a bylo světlo“). Na straně druhé pak stojí schizofrenní jazyková situace zemí Maghrebu, včetně její nepřeklenutelné propasti mezi standardní arabštinou, institucionálním jazykem v terminologii Michela Foucaulta, a v běžném životě užívaným, přesto však institucemi záměrně přehlíženým dialektem:
„Připadalo mi divné, že jazyk vesnice nemá jméno, zatímco v jazyce školy vznikají knihy, básně a písně. Jazyk Hadžar byl prožíván a skrýván jako ženské tělo nebo jako sex, zatímco jazyk školy jsme museli násilím či s pečlivostí vpisovat – tak jako jméno na obal sešitu – pod každý oblázek, strom, čápa nebo minaret.“
Jazyková identita je v Zabúrově a autorově podání úzce provázána s otázkami touhy, sexuality, práv žen a svobody jednotlivce v islámské společnosti, a není proto náhodou, že je kniha rozdělena do tří sekcí pojmenovaných Tělo, Jazyk a Extáze. Výše zmíněná svrchovanost jazyka nad realitou („Na počátku bylo Slovo“) je ale pouze jeden ze záplavy společných rysů tří monoteistických náboženství, na které román s větší či menší explicitností poukazuje. Ve skutečnosti se jedná o celou hru paralel a aluzí: samo jméno Zabúr odkazuje v islámské tradici na Knihu žalmů židovského krále Davida (pro muslimy Dáwud), avšak původním protagonistovým jménem je jméno Ismael, v monoteistické tradici syn Abraháma a jeho otrokyně Hagar (pro muslimy Hadžar (!)), od něhož odvozují svůj původ Arabové. Stejně jako legendární Ismael byl i Zabúr zapuzen svým otcem na naléhání žárlivé nevlastní matky…
Paradoxně ale právě tento otec, vážený a všemi ve vesnici ctěný patriarcha, umírá a Zabúrovo psaní je, stejně jako u jiných vesničanů, jediným možným prostředkem k oddálení jeho smrti: bude žít po tu dobu, kdy o něm jeho syn bude psát. Zabúr tak stojí před dilematem: dokáže v sobě zmobilizovat dostatek solidarity a touhy po usmíření a přemoci tak volání po pomstě? Neboť i přesto, že jej k obyvatelům vesnice pojí pohrdání Nietzscheho „posledního člověka“, vyvolává v něm jeho dar zároveň až překvapivý a takřka bezmezný soucit:
„Zmocňoval se mne z toho vztek, ale často mnou procházela vlna lítosti a upřímného soucitu k tomu miniaturnímu a ospalému vesmíru vesnice a jejích osad, neuvědomujícímu si svůj úděl němého a ke světu hluchého dítěte, bez knih, které by jej mohly uchránit od zapomnění, bez jiného jazyka než toho mého, vršícího své iluze a své životy tam v malé rozsedlině mezi mořem v dáli a kopcem, jenž uzavíral obzor jako hrobní kámen. Uvědomovali si tito lidé, že je zachraňuji nejen od smrti, ale i od bezvýznamnosti a zapomnění?“
Román však čtenáři připomíná, že i jazyk má svá viditelná omezení, zoufale zúžené pole působnosti v rámci chaosu světa a tragičnosti lidského údělu („svět je tragédií, obětovaným beranem, a já jsem jeho hlasem“). Jakékoli jeho nasazení při pokusech o zkrocení tohoto chaosu, jakákoli iluze řádu jednou provždy nastoleného pomocí jazyka pak nevyhnutelně končí týmž podvodem jako ve všech svatých knihách, které samy nakonec nejsou ničím jiným než křikem osamění.