Alžírský autor se rozhodl přepsat Cizince! Známé dílo Alberta Camuse má nové pokračování! Zavražděný Arab z Camusova románu konečně dostal slovo! – Už jen tyto zkratkovité charakteristiky v médiích stačily, aby se první román alžírského autora Kamela Daouda vyšvihl na výsluní francouzské literární scény. Když se to okoření tím, že nad spisovatelem jistý imám na své facebookové stránce vyhlásil fatwu, potenciální publikum se ještě rozšíří. Završením cesty ke slávě pak bylo udělení slavné Prix Goncourt, jež spisovateli a jeho knize otevřela bránu k četným vydáním v zahraničí.

Útlou knížku si tak můžeme přečíst i v českém překladu, ale stačí ji vzít do ruky a stojíme před řetězem otázek, jež se text snaží nastolit, a nádavkem před okruhem dalších, které vyvolá po přenesení do českého prostředí. Už konstatování, že jde o „román Kámela Daúda“, přináší oříšek. Jde o počeštěné znění francouzské verze arabského jména, které by se v češtině mělo psát Kamál Dáwud. Nicméně francouzsky je uváděn jako Kamel Daoud a obvyklá praxe je jméno neměnit, aby odpadl problém s identifikací jednotlivých jazykových variant (vzpomeňme na čínského „nobelistu“ Gao Xingjiana, jenž sice bývá v českých textech přepisován jako Kao Sing-ťien, ale na obálkách českých knih mu zůstává jeho „světové“ jméno). Jediným vysvětlením pro přepis arabské verze jména přímo do češtiny by mohlo být to, že román původně vyšel v alžírském nakladatelství Barzakh – v roce 2013. Argument však neprojde, neboť už zde je autor uveden jako Daoud. Úspěšná verze, z níž se i překládalo, navíc byla ta francouzská, jež vyšla v nakladatelství Actes Sud roku 2014. To, co stojí na obálce českého vydání, je tedy jakýsi paskvil české transkripce výslovnosti francouzského přepisu arabského jména.

Zásadnější však je, že podobný typ knihy se ve Francii pod označení román vejde, avšak v českém pojetí žánru je to menší zrada. Text je koncipovaný jako rozhovor v baru – a první, stránkově rozsáhlejší část románu tvoří pouze rozhořčený monolog, plný útočných, chvílemi zdánlivě blábolivých otázek a různých obvinění směřujících zejména na účet Alberta Camuse. Autor tento proud řeči nechává běžet tak, aby působil co nejvěrohodněji; kdo jsou účastníci rozhovoru, se vyjeví až mnohem později.

Už „Meursault“ v názvu je vodítkem pro zamyšlení, na čem může v našem prostředí text stavět. Kolik čtenářů naláká jméno Camusova hrdiny – „člověka, který se nechce ospravedlnit“. Každopádně dobrá znalost kanonického románu francouzské literatury je pro četbu Daoudovy knihy stěžejní. Teprve pak čtenář docení, že je konfrontován s novým a jiným čtením Cizince. Příběh Camusova románu a kontext jeho rekonstrukce zde dostávají podrobný, byť neutříděný rámec dobových událostí i možných způsobů interpretace.

Z jiného úhlu

Jak bylo naznačeno, z monologu v baru – právě bar jako základní kulisa příběhu se však odvolává k jinému Camusovu dílu, románu Pád – se postupně dozvíme, že k nám promlouvá Hárun (další chyba transkripce, správně mělo být Hárún), mladší bratr Araba, kterého Meursault v Camusově Cizinci zastřelil. A o to jde. Hárun se snaží vypovědět „světoznámý“ příběh z jiného úhlu: událost vypráví zčásti očima své matky, zčásti pohledem svým. Připomíná, jak se k vraždě stavěli jeho krajané, a rozohňuje se nad tím, jak událost vlivem románového zpracování dodnes vidí celý svět zcela zkresleně.

Hárun považuje za ostudné, že „Arab“ – totiž jeho bratr Músa –, jenž byl na pláži vlastně bezdůvodně zavražděn a jehož tělo se navíc nikdy nenašlo, ve slavném románu nemá ani přesnější totožnost, dokonce ani jméno. Nejde mu do hlavy, že Meursaulta neodsoudili ani tak za vraždu jako především proto, že neplakal na matčině pohřbu.

Oba romány spojuje to, že se jejich hrdinové musí vypořádat s úlohou, jakou v jejich životě hraje právě matka, jež má v arabské kultuře zásadní postavení. Zatímco Camus, původem rovněž Alžířan, popisuje absurditu odcizení v tom, že syn se o matku nezajímal ani za jejího života, natož po její smrti, Hárun je s matkou spjat natolik, že ho její tíživá přítomnost, dnes a denně upomínající na útrpnost Músova zmizení, přivede k vraždě: zabije bílého Francouze. A jeho čin je zejména voláním po matčině pozornosti.

Na rozdíl od vraždy Meursaultovy, k níž došlo jakýmsi nepochopitelným nedopatřením, ta Hárunova jako by byla pečlivě zosnovaná. A zatímco Meursaultův čin přitom přivede vraha do vězení a k popravě, Hárunova vražda je sama o sobě vnímána jako bezvýznamná; jen upozorní na jiný, mnohem závažnější vrahův prohřešek. V jeho případě není zločin ani tak to, že vraždil, ale že vraždil ve špatnou chvíli, sám, bez rozkazu – došlo k tomu den po získání nezávislosti. Jenže jedinec, který dosud stál mimo úsilí krajanů bojujících za lepší zítřky, přece nemá právo brát spravedlnost (a tady vlastně i „dějiny“) do svých rukou! Jestliže Meursault byl vinen tím, že nevěřil v Boha a neplakal při matčině pohřbu, Hárunovi vyšetřující plukovník vyčítá, že se nezajímal o revoluci a nezúčastnil se bojů za osvobození. „Toho Francouze jsi měl zabít s námi, za války, a ne tenhle týden!“ (s. 101).

Vražda jako vražda?

Camusův i Daoudův román mají hodně společného a o to víc pak vyniknou rozdílné perspektivy. Oba se dělí do dvou hodně odlišných částí, nápadných zejména radikální změnou tónu vyprávění. Daoudův text rovněž přináší i nečekaný zvrat v ději, který dosavadní Hárunova slova úplně otočí: i zde je jím vražda. A Hárun se náhle stává stejně vinným jako ten, jehož čin nedokázal pochopit.

Stejně jako Camus, rovněž Daoud se prostřednictvím vraždy a reakce okolí na ni vrací k základním otázkám viny a oběti, k tomu, jak vymezit svobodu člověka. Zároveň Daoudův román vytahuje na světlo problematiku alžírsko-francouzských vztahů, jež se zdaleka nevyřešila tím, že země vybojovala nezávislost. Což je mimochodem další překážka „české“ četby: zatímco ve Francii základní rámec všichni znají, u nás rozdíl mezi Alžírskem roku 1942 (kdy vyšel Cizinec), roku 1962 (získání nezávislosti) či 90. let (občanská válka) tak patrný nebude. Přitom Daoudův vypravěč Hárun celou tuto dlouhou historii komentuje, i když jen v narážkách a útržkovitých připomínkách.

K nánosům minulosti a zažitým předsudkům národnostních rozbrojů je třeba přičíst ještě střet dvou kultur a náboženských vyznání. Daoud tak přestaví i slavnou Camusovu scénu, kdy Meursault coby odsouzenec na smrt ve vězení odmítne kněze. V této nové verzi příběhu se obdobná situace odehraje mezi Hárunem a imámem. Tím vynikne rozdílnost obou náboženství i jejich společný rys: absurdita. Camusův i Daoudův hrdina, každý jakoby z jiného světa, svorně nechápou, k čemu lidé tolik potřebují Boha. Hárun říká trochu jinak to, co už známe z Cizince: „Jednou se imám snažil se mnou promluvit o Bohu, říkal, že jsem starý a že bych se měl alespoň modlit jako ostatní, ale já k němu přistoupil a pokusil jsem se mu vysvětlit, že mi už nezbývá moc času a že bych ho nerad ztrácel s Bohem“ (s. 127).

V Daoudově knize ale vše zmíněné běží spíš jen jako podtext různých invektiv, připomínek, výkřiků, jež alžírský autor pro francouzského čtenáře nemusí vysvětlovat. O to víc by si asi český překlad zasloužil didaktičtější doslov. Daoud v různých rozhovorech uvádí, že tradiční postoj arabského světa k Cizinci – bere ho jako zostuzení arabské duše z výše nadutosti původního kolonizátora – je jiný než ten, s kterým přichází ve svém díle on. Mladší kolega Camuse ctí. Neodsuzuje ho, ani s ním vyhraněně nepolemizuje, jen jeho dílo rozvádí.

Je třeba připomenout, že Cizinec si své místo vydobyl mimo jiné i ve své době revoluční stylizací: jeho pověstná úsečnost zejména v první části a kontrast se stylovým nasazením té druhé, užití pro literaturu nezvyklého minulého času z něj dodnes činí text iritující nejen tematikou, ale i způsobem podání. Demonstrace toho, jak se jazyk v ústech právníka, kněze či imáma stává zbraní, je jedním z hlavních poselství Camusova i Daoudova románu: jak Meursault, tak Hárun postupně docházejí k tomu, že stačí správně užívat slova a s každou informací pak lze libovolně manipulovat.

V roce 2014 figuroval Daoud v nominacích na zmíněnou Prix Goncourt, avšak v poslední chvíli se před něj vyšvihla Lydie Salvayre. Porota nicméně autora odměnila o pár měsíců později v rámci téže ceny v jiné kategorii – za románový debut. Možná roli sehrálo i vyhlášení fatwy, i když s románem nemělo nic společného. Daoud totiž byl a je známý také jako odvážný novinář a jeho román rozhodně není jen módní projekt, který by se dal shrnout pod nálepku „antiCizinec“. Jde o rozhovor se známým románem, se slavným autorem podobného původu a vyznávajícím obdobnou potřebu angažovat se za věci své země. Goncourtovská porota ocenila to, že alžírský autor knihu nepojal jako záminku pro vyřizování si účtů s kolonizující zemí – Daoud chce vystoupit ze stereotypního střetu kolonizovaný versus kolonizující –, ale jako obohacení slavného románu o další výklad, rozšíření jeho „francouzského“ kontextu na ten „arabský“, navíc postkoloniální. Nejde proti Camusovi, ale s ním: oba volají po svobodě – svých hrdinů, svých národů, a vlastně i po svobodě tvůrčí. A v tom jsou s Camusem zajedno. Literatura totiž ani s tak závažným tématem neztrácí rozměr hravého umění, a pokud jde o „remake“, výzva je o to silnější: Daoudova kniha obsahuje mnoho aluzí i doslovných citací z Cizince a Pádu, některé detaily a motivy jsou přesazeny do arabské kultury (Meursault se nudí v neděli, Hárun v pátek)... a jen tak na okraj, dílo má ve francouzštině stejný počet znaků jako Camusův Cizinec.