Thomas C. Foster působí jako profesor anglické literatury na Michiganské univerzitě, kde vyučuje klasickou a moderní beletrii, drama, poezii, tvůrčí psaní a stylistiku. Je autorem řady knih, v češtině již vyšla publikace Jak číst romány jako profesor (2008; česky 2014). Té ovšem v angličtině předcházela kniha Jak číst literaturu jako profesor (2003), jež se dostala do žebříčku bestsellerů deníku New York Times a k dispozici ji nyní čerstvě mají také místní čtenáři.

Je psána stejným odlehčeným stylem, který se vyznačuje jistou bodrostí, familiárností (Shakespeare je pro něj „starý Will“), žoviálností i sebeironií jako dříve přeložená publikace. Autor se dokonce v závěru omlouvá čtenářům za to, že museli snášet jeho žvanění, otravné manýry a hloupé vtípky. Pokud je ovšem recipient ochotný toto vše tolerovat, může se v knize nechat čtivou formou poučit o mytických a náboženských archetypech v krásné literatuře, o metaforice mlhy či symbolice nemocí, o základních stavebních prvcích každého příběhu, o formách literární ironie nebo o tom, jak neblahé bývají osudy přítele hlavního protagonisty (Patroklos, Merkurio). Foster se přitom odvolává na známé koncepty, jako je pojem „intertextualita“, i na klasiky literární vědy, jako byli Vladimir Propp a Northrop Frye, jejichž myšlenky srozumitelně a ve zjednodušené formě vykládá a aplikuje na současnou literaturu a kulturu obecně, třeba na romány Toni Morrisonové, ale též na sérii knih a filmů o Percym Jacksonovi či seriál Simpsonovi. U nich se snaží hledat hlubší a pro některé čtenáře možná překvapivé kulturní souvislosti, například odkazy k antickým mýtům nebo k Bibli, byť jen v parodickém modu. (Na christologické aluze poukazuje také ve známé novele Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye, jež jsou ovšem kompetentnějšímu publiku známy.) S oblibou také pátrá po skrytých (zhusta sociologických) významech v erotických scénách či v postavách fiktivních upírů, nebo komplementárně k tomu objevuje sex (či široce pojímané upírství) ve výjevech, které tak na první pohled nemusí působit.

Autor se rovněž obsáhle věnuje symbolickému významu zdánlivě prostých činností či literních motivů. Foster sice přiznává, že například pokrm je v literárním díle někdy „jen obyčejné jídlo a hodování ve společnosti druhých je jen hodování ve společnosti druhých“. Mnohem častěji ale podle něj tento motiv nese obecnější sémantiku: „Kdykoli lidé společně jedí nebo pijí, jedná se o akt přijímání. Vždy za to sklidím několik mírně pohoršených pohledů, neboť pro mnohé čtenáře má přijímání jen jeden jediný význam. Jakkoli je však tento význam důležitý, není jediný. A když už jsme u toho, křesťanství nemá na tento úkon žádný patent. Téměř každé náboženství vyvinulo nějaký liturgický nebo společenský rituál, při němž se věřící sejdou a dělí se o jídlo. Proto musím vysvětlovat, že tak jako styk nemusí být vždycky jen pohlavní (nebo alespoň v minulosti nemusel), ne všechny akty přijímání jsou nutně posvátné. Po pravdě řečeno, literární verze aktu přijímání mohou svět interpretovat mnoha rozdílnými způsoby… V reálném světě znamená společné lámání chleba akt sdílení a smíru, protože když lámete chleba, nemůžete současně někomu lámat vaz. Na večeři obvykle zveme své přátele, leda bychom chtěli zapůsobit na své nepřátele nebo zaměstnavatele. Lidi, s nimiž budeme lámat chléb, si pečlivě vybíráme. Nemusíme například přijmout pozvání na večeři od někoho, na kom nám nezáleží. Akt jedení je tak osobní, že jej skutečně chceme prožívat jen s lidmi, s nimiž se cítíme příjemně.“ Podobně například déšť, ať už očišťující, nebo ničivý, není v literárním textu „nikdy pouhou sprchou“; i u něj autor – stejně jako u všelidské potřeby potravy – zdůrazňuje demokratičnost sněhu či deště, které padají na všechny. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy někteří jedou na voze a „sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše“. Což je ovšem dovětek recenzenta, protože autor nejenže pochopitelně nezná Čelakovského, ale s výjimkou klasiků antiky, Bible nebo Franze Kafky nezmiňuje ani téměř žádné jiné literáty než ty anglosaské. Svůj výklad tak opírá o relativně omezený korpus literárních textů, k nimž se v různých kontextech vrací.

V tom je jeho přístup trochu selektivní, ale plně odpovídá jeho profesnímu zaměření. Naopak jeho postoj k (již) vybraným textům je navýsost demokratický a otevřený: všechny podle něj – od chvíle, kdy pračlověk Snorg vyprávěl Ongkovi o mastodontovi, který vyvázl z pasti – společně vytvářejí jediný příběh o tom, „co to znamená být člověkem“. Do tohoto univerza podle něj samozřejmě patří i díla popkulturní, nad nimiž se nijak nepohoršuje (až na výjimky, jako je dle něj „pochybný hit“ Buffy, přemožitelka upírů). V tomto příběhu zdůrazňuje spíše jeho optimistické aspekty a pozitivně vzhlíží i k budoucnosti samotné literatury. Ta podle něj roste a expanduje, a pokud někdo tvrdí opak, je to podle autora jen znakem toho, že se jí dostatečně nevěnuje. Ještě pořád totiž vyprávějí příběhy: nové i staré s novými rysy. „Už jen proto se chce člověku ráno vstát – aby zjistil, co se následně stane,“ dodává autor.

Kniha tak může čtenářským „laikům“ pomoci k hlubší a kompetentnější četbě, znalce pak svým optimistickým vyzněním třeba povzbudí k dobrodružným výpravám do dalších fikčních světů – i když to pravděpodobně budou jen varianty toho, co už četli jinde.