Knížek o tom, jak vnímat film, bylo už sepsáno bezpočet. Některé zahraniční vyšly i česky. Mnohdy jsou však plné odborné terminologie, takže více připomínají obtížně čitelnou učebnici než příručku určenou i pro laického zájemce. Musím proto pochválit popularizační záměr Thomase C. Fostera, jehož knihu Jak číst film nyní vydalo brněnské nakladatelství Host. Ačkoliv není název zvolen nejšťastněji: stejně se totiž nazývala už jedna před lety vydaná publikace, jejímž autorem byl James Monaco – česky vyšla v Albatrosu roku 2006.

Na začátku Foster uvádí, že diváci (čtenáři, posluchači…) se ve svém mínění obvykle pohybují v oblasti toho, jak jim dílo, s nímž se právě seznámili, „líbí“ anebo „nelíbí“, aniž by nějak zvlášť zkoumali, proč tomu tak je. Foster se pokouší vést je k hlubšímu poznání. A není to jeho první mise: už dříve vyšly i česky jeho předešlé publikace věnované literatuře: Jak číst romány jako profesor (česky 2014) a Jak číst literaturu jako profesor (česky 2016).

Jak číst film Foster rozčlenil do více než dvaceti kapitol, jejich délka se průměrně pohybuje kolem patnácti tištěných stran – rozpravy to tedy nejsou přehnaně dlouhé. Oceníme, že se vyhýbá nadměrnému teoretizování. Čtenáře ustavičně nutí k tomu, aby si spolu s ním vybavoval (v ideálním případě pak na videu souběžně sledoval) filmy, které zastupují jak nejnovější tvorbu (namátkou Agent bez minulosti, Americký sniper, Argo, Králova řeč), tak díla klasická, o která se opírají každé dějiny světové kinematografie (za všechny Občan Kane).

Možná ještě významnější je, že si nevybírá jen snímky takříkajíc umělecké, divácky náročné, zařazené do kánonu tzv. „klasických děl“, nýbrž přibližuje i spoustu filmů zábavných, ať již rozesmávají, děsí, nebo potěší výpravností, vizuální bohatostí či sledem nebývalých dobrodružství. Spojuje je ovšem špičkové řemeslo, jinak by stěží tolik zaujaly. Takže si počteme o proslulých diváckých hitech jako Tenkrát na západě, Casablanca, Zpívání v dešti, Dobyvatelé ztracené archy, a dokonce si připomeneme i němé grotesky (O patro výš). Foster se přitom snaží postihnout nejrůznější žánry i tematická zacílení, takže rozebírá vypravěčské postupy v melodramatech, westernech, detektivkách označovaných jako noir, muzikálech, historických (velko)filmech. Tomu odpovídá i užití živého, téměř hovorového jazyka (do češtiny dobře převedeného Lucií Chlumskou), který zahrnuje i modelové rozmluvy případných diváků.

Pojednání přitom nevychází od jednotlivých složek filmu (jako je scénář, režie, černobílý i barevný obraz, hudba a zvuk vůbec, střih, herectví atd.), ale postupuje opačně. Foster si vybírá ukázky z jednotlivých děl a na nich ukazuje, čeho všeho by si měl čtenář, potažmo divák všímat. Osvětlí třeba, jak se zjednávají sympatie nebo antipatie k jednotlivým postavám, jak se pracuje s obrazovou perspektivou, jak se dosahuje žádoucího emočního efektu, jak se tvoří a jak účinkuje dramatická stavba – je tu zapotřebí souhry veškerých složek. V případě potřeby přiblíží historický kontext, v němž se třeba rozvíjel barevný film, osvětlí, jak se vytvářely trikové efekty. Zajímavá je pasáž o proměnách v přístupu filmařů k adaptaci literárních předloh – včetně poezie či divadelních her – do filmové podoby.

Foster připomíná, že v dnešních kurzech tvůrčího psaní se zdůrazňuje zásada, aby se nic nepopisovalo, nýbrž přímo ukázalo. A hned ironicky připomíná, že Dickensovi, Tolstému nebo Cervantesovi to zjevně nikdo nesdělil, protože se takovým pravidlem neřídili. Přesto přinesli důležitá sdělení o fungování společnosti i niterných stavech jedince, třebaže dnešní čtenáři odchovaní estetikou klipů a komiksů je mohou vnímat jako nezáživné a zdlouhavé. A s filmy je to podobné. Foster mimoděk naznačuje, že umění pobavit může být někdy přínosnější než často upachtěná snaha něco za každou cenu, neřkuli „korektně“ sdělovat. Protože i takový film, který nechce nic řešit ani ohromovat nějakým „závažnem“, vlastně už tímto přístupem něco vypovídá o mentálním stavu našeho světa, případně o úrovni spotřebního zboží, jaké ustavičně chrlí továrny na sny a iluze, ať se nacházejí kdekoli.

Kniha je přeložena pečlivě, překladatelka dohledala i české názvy, pod nimiž jsou zmiňované filmy u nás známé. Avšak nejspíš je nikdy neviděla, protože občas dospívá k zavádějícím formulacím, případně přebírá i autorovy chyby, aniž by je uvedla na pravou míru. Pochopitelně jsem podrobně neověřoval každý údaj, avšak například na stranách 138–139 jsem nalezl hned dvě nepřesnosti: jednak je trochu zavádějící tvrzení, že by v mrazivé Kubrickově komedi Dr. Divnoláska divoký kovboj dopravil jadernou bombu na vlastním těle na místo určení – ve skutečnosti se na bombu obkročmo posadil jak na koně a takto s ní odletěl. Dále: už Foster se zmýlil, když německému režisérovi Werneru Herzogovi přisoudil, že nejmenovaný dokument (u nás uváděný jako Jeskyně zapomenutých snů) zasvětil jeskynním malbám v Lascaux. Ve skutečnosti natáčel jinde, v takzvané Chauvetově jeskyni poblíž Vallon-Pont-d’Arc, v tehdy čerstvě objevené „galerii“ pravěkého umění, jež zůstala pro veřejnost uzavřena.

Ale právě na zmíněných stránkách se můžeme seznámit s důležitým postřehem Wernera Herzoga o magii filmu, který dokáže zhmotnit cokoli. Už před osmi desetiletími nabídl jeden americký film půvabný záběr, v němž Fred Astaire tančí spolu se svými stíny vrhanými na stěnu: v jeden okamžik se tanečník zastaví, zatímco stíny tančí dále, jako by byly nadány vlastním životem. Možná právě tento výjev lze považovat za esenci filmového média. Vždyť filmy, původně zaznamenávané na filmovém pásu, probouzely iluzi pohybu optickým klamem – stačí, když jednotlivé statické obrázky prosviští projektorem rychlostí (zpravidla) 24 statických obrázků za vteřinu. Film sám o sobě vlastně neexistuje, skládá se až jako vněm v divákově mysli, což znamená, že každý jej může vstřebat jinak než ostatní, a jeho náhled je tudíž výrazně subjektivní.

Škoda jen, že redakci nenapadlo sestavit rejstřík filmových titulů (když už ne tvůrců), čtenář by měl usnadněnou orientaci, kdyby chtěl opětovně vyhledat nějaký údaj, který jej zaujal. Nebo aspoň mohla být kniha vybavena záložkovou stužkou…