Byvší literární podivín Petr Stančík se ve své tvorbě v posledních letech zmírnil a zkáznil a nese to skvělé výsledky. Vedle kriticky i čtenářsky úspěšného Mlýnu na mumie se to týká především jeho série pro nejmenší čtenáře, kterou začal předloni knihou Jezevec Chrujda točí film. Titulnímu hrdinovi pak připravil sérii neobvyklých dobrodružství, jejichž třetím volným pokračováním je aktuální kniha Jezevec Chrujda našel velkou lásečku.

Stejně jako v předchozích knihách, kde Chrujda filmoval a vynalézal, i zde se antropomorfizovaný jezevec chová velmi lidsky a tentokrát se zamiluje. Nesmělý nápadník však má soka, elegantního tchoře Smradolfa. Naštěstí při výpravě do tajemné jeskyně tchoř projeví svou lehkovážnost a zbabělost, zatímco Chrujda sebe i svou milovanou neotřelým způsobem zachrání před upírskými cucíři: namísto vlastní krve jim nabídne koblihy plněné jahodovou marmeládou, které strašidelným tvorům natolik zachutnají, že se vzdají vysávání krve. A Chrujda tak milované lasičce Aničce zaimponuje nejen tím, že „má vzkvétající živnost“, ale i pohotovostí a statečností, s jakou vyřešil hrozivě vyhlížející situaci.

Jistěže k tomu přispěla právě Chrujdova zodpovědnost a rozmysl: zatímco Smradolf se do jeskyně frajersky vydal jen tak, Chrujda se dopředu vybaví ruksakem s nezbytným proviantem. Stančík tu tak idealizuje a k pohádkovému šťastnému konci dovádí onen boj o přízeň dívek, který po desetiletí marně vedou slušní, pečliví a opatrní kluci proti nezodpovědným, ale o to zábavnějším rebelům. Chrujda je typem solidního zajištěného pána s buřinkou a bříškem, oproti tomu Smradolf vyhlíží jako sňatkový podvodník, k elegantní šále a dlouhému kníru už mu schází jen nějaký ten aristokratický kabriolet.

Zápletka romantického příběhu není nikterak nová a výše zmínění slušní kluci o ní sní celé dětství i rané mládí – autor nápadníka a jeho milou postaví do nebezpečné situace, kterou Chrujda mužně vyřeší. Jednoduchý námět je samozřejmě určen především nejmenším, začínajícím čtenářům, pokud knihu budou svým potomkům číst rodiče, pobaví se zase u četných slovních hříček, které si zaslouží ocitovat: od novotvarů „cucíři čili násosňouši, zvaní též sušni“ přes neotřelé metafory („tma tak černá, že by se dala házet lopatou“, „strachy rozklepaný jako řízek“) až po nenápadné posuny zažitých úsloví: na podezřelém tchořovi „něco nevonělo“ a ve finále „za Aničkou ani nepáchl“. V tomto směru trochu zamrzí některé nedotaženosti: jednou Chrujda „hrábne rukou do ruksáčku“ a za chvíli už „mu chtějí potřást tlapkou“. Také smyčka nepřátel se obvykle spíše stahuje, než utahuje.

Série o Chrujdovi má úspěch jistě i díky ilustracím Lucie Dvořákové, jejíž malby mají sympaticky tlumenou, ale přesto dostatečně výraznou barevnost. Zvířátka jsou únosně polidštěná a civilizovaná, jejich mírně karikovaná vizáž je blízká dětským kresbám, ale zároveň suverénní a zvládnutá v nejrůznějších polohách. A k tomu ručně psané písmo, bezpatkové, ale pro malé děti i tak dostatečně dobře čitelné.

Invenční, dramatické a chytře napsané příhody jezevce Chrujdy by v poměrně hojné nabídce původních knih pro nejmenší neměly zapadnout. Jsou přístupné, nikterak výlučné, mají potenciál oslovit čtenáře všech úrovní. Teď jen aby je v knihkupectvích nezavalila všechna ta křiklavě rozkošná okatá mláďátka.