Nulorožec není navzdory syžetu detektivka. Nelze jej odbýt ani označením za postmoderní hříčku, ani za konspirační zprávu o momentálním stavu boje mezi Neptunisty a Plutonisty, dvěma entitami soupeřícími o nadvládu nad světem. A i když v knize hraje roli také tajný deník Johanna Wolfganga Goetha a interpretace obrazů Jana Preislera, nejde ani o příručku pro milce slovesného, respektive výtvarného umění. Nulorožec je směsice všech výše uvedených žánrů, a to směsice natolik podařená a zábavná, že ji čtenář odkládá jen nerad či z donucení.

Dlouho jsem přemítal nad tím, jaký pojem by Stančíkovu knihu nejlépe charakterizoval. Po vyloučení jiných alternativ mi nakonec zůstala poťouchlost coby princip hravosti autora, který během čtení přechází i na čtenáře. Ten potom radostně a dychtivě postupuje příběhem, jehož vnějším motivem je vyšetřování úhynu dvanácti samic nosorožců. Samotářský inspektor Libor Lavabo je jako ústřední postava sympatický nejen svým projevem a rozhledem, který jej řadí mezi polyhistory, ale i mírou lidské zkaženosti a cynismu, jenž mu umožňuje přímočaře postupovat ve vyšetřování okolností a důvodu smrti zvířat. Nutno dodat, že s Lavabovým cynismem korespondují i poněkud naturalisticky laděná líčení jeho sexuálního života či pracovních povinností:

„Vidíš?“ Pernatec mi ukázal dva otvory, proražené z obou stran do spánkových kostí. „To jsou dvě nejslabší místa celého krania. Jakmile teplota stoupne nad pět set stupňů Celsia, tělní tekutiny se začnou vařit tak prudce, že lebka pukne a do stran z ní vystříknou proudy bublajícího mozku.“ (s. 52)

Po dočtení Nulorožce mi na mysl vytanuly komedie, které na náměty Miloše Macourka natočili Oldřich Lipský či Václav Vorlíček. Možná ztřeštěné, chcete-li crazy, ale přesto duchaplné a především vtipné, což není ani sprosté slovo, ani nic degradujícího.

Nulorožec je prostě zábavný a pro čtenáře, který přistoupí na pravidla hry, což – uznávám – nemusí být každý, se stává procházka krajinou příběhu i obohacujícím zážitkem, ať již kvůli Preislerovým obrazům, které si dost možná ze zájmu dohledá, nebo kvůli nutkání sám se vydat na výšlap na Komorní hůrku, která hraje v příběhu roli nikoliv nepodstatnou.

Identifikaci s Lavabem usnadňuje i užitá ich-forma, díky níž si čtenář plnými doušky užívá detektivovo osobité glosování dění či nazírání na osoby a překážky, které jsou mu stavěny do cesty. Hranice odrazů reality a čisté imaginace jsou v některých momentech nedohledatelné, což ale čtenáře nijak nelimituje, neboť od počátku ví, v jakém prostoru se s autorem a jím smyšlenými postavami pohybuje.

Dojedl jsem surströmming právě včas. Digestoř na stole, zahlcená náporem puchu, se zadřela. Chuť rozkvašených sleďů byla úžasná, dekadentně zamřelá a zároveň plná života, hutně živočišná a přitom svěže perlící na jazyku. Ale i na Slunci jsou skvrny. Jistou potíž jsem spatřoval ve skutečnosti, že proces fermentace pokračoval i v mém žaludku, kde to začalo povážlivě bublat.
„Jistě, zůstane to mezi námi,“ ujistil jsem Barabase a cítil, jak blednu. (s. 105)

Šestadvacet kapitol, které jsou uvozeny symbolickými citacemi z jiných děl – od Platónovy Ústavy přes Jaroslava Haška a Edgara Allana Poea po markýze de Sade –, jež vždy v určitém směru předjímají následující děj, mapuje jednak Lavabovo pátrání, jednak zároveň odhaluje praktiky zednářské lóže, jejímž členem byl již v úvodu zmiňovaný německý klasik. Sociální experimenty s prostým lidem, které Goethe zaznamenal ve svém tajném deníku a které v lóži sdružení bezskrupulózní plutokraté údajně prováděli na českém území, by nepochybně zaujaly dnešní zarputilé národovce a především lovce konspiračních teorií. Ti si však Nulorožce kvůli absenci smyslu pro humor a nulovému nadhledu naštěstí přečtou jen stěží a indoktrinace dílem jim tak nehrozí.

Jakkoliv by se z použitých ukázek mohlo jevit, že Nulorožec je dílo poněkud obhroublé, není tomu tak. Obě byly pouze vybrány tak, aby potenciální čtenáři nebyli připraveni o moment překvapení a hravý zážitek, který jim autor přichystal.