Mezi letošními nominacemi na cenu Zlatá stuha se v kategorii „beletrie pro děti“ objevuje i kniha Petra Stančíka O díře z trychtýře z nakladatelství Argo. Titulní díra, či spíše Díra, neboť takové je i jméno hlavní hrdinky, se nevyskytuje jen v názvu. V knize je přítomna doslova hmatatelně: vede skrz obálku i všechny stránky, takže se skrze knihu můžete podívat na hvězdy, strčit do ní prst nebo ji, jak doporučují sami autoři, navléct na brčko a nechat limonádu protéct skrz.

Petr Stančík, český spisovatel a básník, proslul zejména svými romány pro dospělé: připomeňme skvělý, Magnesií Literou oceněný Mlýn na mumie nebo loňské Andělí vejce. Znaky typické pro jeho tvorbu, tedy neobvyklý jazyk a svérázný humor, lze nalézt i v aktuální próze O díře z trychtýře, která je určena primárně dětem. Nejedná se přitom o jeho první pokus na poli dětské beletrie: nakladatelství Meander v posledních letech vydává sympatickou sérii, jejímž hlavním hrdinou je jezevec Chrujda a která má už tři díly: Jezevec Chrujda točí film, Jezevec Chrujda staví nejdřív urychlovač a pak zase pomalič a Jezevec Chrujda našel velkou lásečku.

O díře z trychtýře však bohužel zanechá dojem spíše rozpačitý. Děj se po slibném úvodu, kdy je představena hlavní hrdinka, která de facto neexistuje, nikam neposouvá a nikam nesměřuje. Jednotlivé trampoty, které osamělá Díra prožívá na své cestě kuchyní ve snaze najít sobě podobné bytosti, působí nahodile a dohromady netvoří žádný souvislý děj ani dramatický oblouk. Kdyby se Díra setkávala s kuchyňským náčiním kromě závěrečného cedníku v jiném pořadí, vůbec nic by se nestalo. Ve světě Stančíkovy knížky navíc neplatí žádná pravidla a epizody často postrádají hlubší smysl. Až by se mohlo zdát, že cílem vyprávění bylo jen nashromáždit co nejvíce slovních hříček a tomu přizpůsobit všechno ostatní: příběh, postavy i ilustrace. Některé hříčky jsou sice samy o sobě povedené, ale dohromady působí jen jako nesourodá kupa součástek, ze kterých se nikdo nenamáhal sestavit funkční stroj.

Příkladem budiž scéna, v níž se Díra v zásuvce setkává s Cukrem: „Pět zrnek Cukru leželo v rohu zásuvky a všechna ta zrnka najednou bědovala, naříkala a skučela: ,Ajaj, ajajaj, to jsme ale rozsypaná, kdyby nás tak viděla naše Cukřenka, ta by nám dala do řepy.‘ ,Seberte se trochu,‘ domlouvala jim Díra, ,a prozraďte mi, kudy se jde do světa.‘ ,To my nevíme,‘ na to zrnka, ,protože nemáme všech pět pohromadě.‘ Díra přemýšlela, jak je dát dohromady, až dostala nápad. Sedla si na ruku a čekala, až prsty začaly mravenčit. Potom rukou třepala tak dlouho, dokud z ní všechen hmyz nevylezl. Mravenci kusadly Cukr kousek po kousku sesbírali a složili ho pěkně na hromádku. ,Teď už mi to zase myslí,‘ jásal Cukr.“

Slovní exhibicionismus čtenáře, obzvlášť dětského, záhy omrzí a osud Díry ho přestane zajímat. Jak se strachovat o hrdinu ve světě, kde se všechno dá vyřešit hláškou nebo vtipem? Podobně jsou na tom i bohaté, celostránkové ilustrace české výtvarnice vystupující pod přezdívkou Toy_Box. Jako kdyby ilustrátorka nedostala prostor pro realizaci vlastních nápadů a musela se podřídit slovním hříčkám, které ve výsledku jen doslovně zachycuje. Text z předchozího odstavce doprovází obrázek, na němž je všechno pěkně srovnané podle klíčových slov: pět kostek cukru, ruka, na které sedí Díra, lezoucí mravenci. Dítě tak nemůže zapojit vlastní fantazii; všechno dostane naservírované na stříbrném podnose. Mimochodem, sama Díra má ruce, oranžové kraťasy, pruhované punčochy a tenisky. Otázkou zůstává, proč podobnou výbavu nemají i ostatní vyskytující se díry a jestli se tím neztrácí kouzlo bytosti, která je tvořena jen nepřítomností ostatních předmětů.

Motiv díry vedoucí skrz knihu přitom není zcela originální a jinde ve světě z něj dokázali vytěžit mnohem víc: v roce 2012 norský ilustrátor Øyvind Torseter představil svou Hullet (česky nepřekvapivě Díra), která tu českou strčí do kapsy. Díra v Torseterově podání je funkční součástí hravého, veselého příběhu: jeden člověk ji objeví doma na stěně, chvíli se ji snaží lapit, pak ji v krabici nese ukázat vědcům. Pomocí nápaditých ilustrací se autorovi daří statickou díru, která je na každé stránce pochopitelně na stejném místě, kouzlem rozpohybovat, až se skutečně stává součástí dění na stránce: uskakuje, poletuje, nechává se nést v krabici…

O díře z trychtýře tak bohužel nenaplňuje svůj potenciál a prvotní nadšení z neobvyklého zpracování u čtenáře po několika stranách opadne.