Vázané komiksy pro děti v Česku zatím spíše hledají cestu ke čtenářům. Zatímco v jiných evropských zemích, kde má komiks delší a bohatší tradici (zejména pak ve Francii), jsou série pro školní děti samozřejmé a oblíbené a mají i zavedený formát (obvykle velikost A4 a 46 celobarevných stran), u nás se jim stále nedaří. Až na výjimky Astérixe a Tintina, což jsou ovšem série, které čtou i starší čtenáři, se tu nadlouho neuchytily ani tak populární tituly jako Šmoulové, Yakari nebo Abrafaxové, nemluvě o náročnějších či přinejmenším méně podbízivých dílech Donjon, Rabínův kocour či Světla Amalu. Úspěchy slaví jedině komiksové verze oblíbených amerických televizních seriálů Simpsonovi a Kačer Donald, případně stripy o Garfieldovi či Calvin a Hobbes. Jako by o komiksech pro děti stále rozhodovali hlavně jejich rodiče, odchovaní Čtyřlístkem a Barbánkem, kteří jdou po jistotě prověřeného; a nepochybně se také zdráhají platit zdánlivě vysoké částky za něco tak pomíjivého a nevýchovného, jako je komiks.

Do tohoto nevlídného prostředí přichází Hilda. Zavedené nakladatelství Paseka se tak po několika skvělých solitérních komiksech (Ekonomix, Úsměv) pokouší vydávat sérii a vsadilo na přístupný, ale zároveň inteligentně a neotřele udělaný komiks britského kreslíře a scenáristy Luka Pearsona (nar. 1987). Hilda už slaví úspěchy nejen v Británii, ale také v dalších dvanácti zemích a chystá se podle ní animovaný seriál. Pro české vydání to bohužel nemusí nic znamenat, už tu pohořely slavnější série.

Hilda má tři přednosti, které by mohly české děti zaujmout. Na prvním místě je to samozřejmě titulní hrdinka. Hilda je nebojácná dívka odhadem devítiletá, která žije s maminkou v osamělé chalupě uprostřed norské divočiny. Právě prostředí je druhým lákadlem: v lesích, horách a kamenitých loukách se skrývá mnoho nadpřirozených bytostí, které ovšem s Hildou koexistují docela mírumilovně a samozřejmě. Její domácí mazlíček Větvík je něco mezi psem a veverkou a má parůžky, občas se k nim domů zničehonic přitoulá malý dřevěný Poleňák a beze slova si lehne ke krbu, létající Hafíci jim kolem domu táhnou každý týden. Hilda mezi těmito bytostmi vyrůstá odmala a zvykla si na ně: některé ji obtěžují, jiné nudí, dalších se bojí, ale i ten strach obvykle při bližším setkání přejde. Hilda umí být milá, zvídavá a přátelská, ale někdy také impulzivní a protivná. Vizuálně i charakterově má v sobě cosi z kamarádského dobrodruha Šňupálka i vzteklé Mii, postav z Mumínků od Tove Janssonové, s nimiž má Pearsonův komiks společnou náladu – dobráckou a mírně melancholickou, což ale neznamená, že by se v něm nic dramatického a napínavého (a taky dost humorného) nedělo.

Tu náladu posiluje Pearsonova kresba, založená na jednoduché jemné lince a protichůdných proporcích: zatímco Hilda, její maminka a třeba také Poleňák mají předimenzované oči, což zejména u Hildy slouží k rozehrání škály výrazů, bytosti budící zprvu obavy (obři i trpaslíci) mají naopak místo očí jen krátké čárky. Pearson využívá plnou škálu barev, ale všechny v jemnějších, tlumenějších odstínech, které lépe ladí se severskou krajinou, v níž je vždy přinejmenším na hřebeni hory čepice sněhu. Dohromady je to přitažlivé a chytlavé, ale nepodbízivé, lze to vřadit do tradice nenápadně poetických dobrodružství na pomezí pohádky a fantasy.

Český svazek obsahuje dva příběhy. Ten první, nazvaný Hilda a troll, je především otevírací: představuje Hildu s maminkou, Větvíka a Poleňáka, pohádkové prostředí, v němž žijí, a ráz jemně humorných dobrodružství. Druhý příběh Hilda a půlnoční obr už je propracovanější a zajímavěji zapletený: Hilda objeví, že v údolí, kde stojí jejich domek, je také ohromné město pidilidí, viditelné jen těm, kteří podepíšou příslušné pidilidské dokumenty. Když to Hilda udělá, zjistí, kolik domků je na louce kolem – a také to, že pidilidi považují její rodinu za letité nepřátele, s nimiž se konečně rozhodli vypořádat. Do toho se za nedalekou skálou schovává obr. A Hildu čeká spousta práce, aby všechno urovnala a napravila staré křivdy a nedorozumění, přičemž na konci na ni nečeká happyend, ale spíše tragikomický gag.

Není pochyb o tom, že Hilda je pro děti mezi osmým a dvanáctým rokem skvělé, inspirativní i zábavné čtení a prohlížení. Může oslovit jak čtenáře Čtyřlístku, unavené opakujícími se schématy tamějších příběhů, tak děti alternativněji laděných rodičů, kteří patří k fanouškům nakladatelství Baobab. A jistěže i rodiče. Důležité je hlavně, aby nakladatelství vydrželo a sérii neukončilo po případném prvním neúspěchu.