Je to šťastná souhra: spolu s blížící se premiérou Spielbergovy filmové adaptace Tintinových dobrodružství zkompletovalo nakladatelství Albatros celou původní komiksovou řadu. Včetně dvou titulů pro zaryté komiksové fanoušky: Tintin v zemi Sovětů a Tintin a Alf-Art. Prvně jmenované dílo je premiérovým dobrodružstvím jednoho z nejslavnějších komiksových hrdinů historie, které ale nese mnoho znaků začínajícího autora a také doby vzniku, druhé naopak Tintinovy příběhy uzavírá, ovšem jen jako neukončené torzo, které zůstalo ve fázi neúplného scénáře a mnoha skic.

Obě alba jsou neobyčejně cenná pro poučenější čtenáře komiksu, Tintin a Alf-Art pak především pro potenciální tvůrce, protože zde objeví, jak rozsáhlé přípravy vzniku onoho zdánlivě nekomplikovaného komiksu předcházejí. A to jde jen o přípravy technického rázu (tedy kresby, řazení oken na stránku, rytmus vyprávění apod.), přípravy scenáristické ze sešitu tolik patrné nejsou – přitom belgický kreslíř a scenárista Hergé (1907–1983) proslul jako jeden z prvních komiksových tvůrců, který si v zájmu věrohodnosti dělal pečlivé rešerše o prostředích, do nichž příběhy svého hrdiny zasazoval. Ze tří téměř hotových prvních stránek komiksu zároveň vyplývá, že Hergého styl, ona oceňovaná ligne claire neboli čistá linka, zdaleka nebyla výsledkem jednoho rázného tahu tužkou, že naopak dala dost práce.

Příběh samotný se točí kolem obchodu s uměním, který hodlá ovládnout jeden pohádkově bohatý arabský šejk. Někteří znalci moderního umění mizejí nebo jsou nalezeni mrtví, do všeho se přimotá guru jakési sekty a za vším je zřejmě rozvětvený gang padělatelů. Bohužel ani scénář není dokončený, takže čtenář se může kochat peripetiemi příběhu, parodováním vážnosti moderního umění i metod duchovních vůdců, kteří zaplavili západní Evropu v sedmdesátých letech. A také vtípky překladatelky Kateřiny Vinšové, která šejkovo město přeloží jako Wasízdás, šejkovi dá jméno al-Kulajda a řezníkovi Flaxa.

Konfrontace scénáře Tintin a Alf-Art s Tintinem v zemi Sovětů je zároveň názornou ukázkou toho, jak daleko se Hergé dostal za padesát let tvorby. Tintin v zemi Sovětů je možná nejslavnějším dobrodružstvím Hergého hrdiny, ale zároveň tím nejméně čteným. Sám Hergé příliš nestál o jeho další publikování (poprvé vycházelo na pokračování v roce 1930), jde o jediný příběh, který se nedočkal barevného přepracování. K jeho obnovenému vydání došlo v původní černobílé podobě až v roce 1981, dva roky před Hergého smrtí, pod tlakem velkého počtu pirátských vydání. Hergé se příliš nechtěl hlásit k ostře antisovětskému ladění komiksu: později to omlouval zaměřením listu Le XXe Siecle, v jehož příloze pro děti Tintin poprvé vyšel. List totiž vydával katolický abbé a kromě antikomunistického rázu se tu značné oblibě těšil například Benito Mussolini.

Po letech, která plně odkryla hrůzy ruského (nikoliv jen) stalinistického komunismu, se však ukazuje, že Hergé byl při psaní Tintinova prvního dobrodružství mnohem blíže tehdejší ruské realitě, než si možná sám uvědomoval. Tintin, již v prvním příběhu slavný reportér (samozřejmě listu Le XXe Siecle), se vydává napsat reportáž ze Sovětského svazu, a protože sovětská propaganda se obává, že by odhalil, jak tíživé poměry v zemi panují, nasadí na něj armádu agentů tajné služby, kteří se jej marně snaží zlikvidovat. Hergé přitom nejenže (jistěže ve zkratce a nadsázce) vystihl prošpiclovanost komunistického režimu, ale také to, jak sovětská propaganda úspěšně vytvářela dojem skvěle fungujícího systému, někdy i za cenu obětí v řadách vlastních obyvatel (třeba když SSSR vyvážel potraviny, zatímco v zemi jich byl nedostatek).

Podoba a styl komiksu – a nejde jen o nevykreslenou Hergého ruku – je samozřejmě naivní a trochu dětinská. Chvíli z Čeky naskakuje husí kůže, obratem je to groteska. Akce střídá akci, dějí se věci pohádkově nepravděpodobné, v mezerách mezi okny (tedy mimo obraz) se toho „stane“ příliš mnoho. Děj je jako z laciných dobových krváků, jeho kolísavé tempo odpovídá původnímu seriálovému vydávání. Podobně vypadá ještě i Tintin v Kongu, následující Tintinův příběh (ostatně také vydaný Albatrosem teprve letos), který se sice již dočkal barevného přepracování, formát seriálové (a tudíž převážně epizodní) grotesky pro děti si však stále zachovává. Oba dva komiksy představují svědectví doby, kdy vznikly – takto vypadal tehdejší komiks. A jako takové dávají vyniknout následujícím pokračováním Tintinových dobrodružství, které o desítky let předběhly dobu.

Přinejmenším od Faraónových doutníků (1934) totiž Tintinovy příběhy začínají získávat pevnější, téměř románovou strukturu, více se přibližují realitě a překotná akce ustupuje propracovanější logice děje. Po válce pak autor precizoval ligne claire, kterou postupně překreslil všechny seriály (až na Tintina v zemi Sovětů) do podoby, v níž vycházejí dodnes, a stále si nacházejí nové čtenáře – v říší komiksu jev zcela unikátní a obdivuhodný, zvláště ve frankofonní oblasti, kde nedostatkem komiksů nikdy netrpěli (na rozdíl od Česka, kde podobné postavení jako Tintin mají Rychlé šípy – byť se zdá, že Foglarovy příběhy za poslední léta velmi zestárly). Tintin v zemi Sovětů ani Tintin a Alf-Art pro tyto komiksové začátečníky nejsou. Ale až si přečtou všech 21 ostatních sešitů, které péčí Albatrosu vyšly, nepochybně se o první a poslední Tintinův příběh začnou zajímat.