Až po dlouhých pěti letech se komiksová série Hilda britského kreslíře a scenáristy Luka Pearsona dočkala nového pokračování. Ale o pokračování vlastně nejde, první díl zřejmě nové podsérie Hilda a Větvík nazvaný Prší, prší, jen se leje, se vrací před většinu dosud publikovaných příběhů modrovlasé holčičky – a také je určen o něco mladším čtenářům.

Nejprve je nutná rychlá rekapitulace, protože od prvního zjevení odvážné malé Hildy se z jejích příběhů stal svébytný popkulturní fenomén. Pearson nejprve v roce 2010 (to mu nebylo ještě ani třiadvacet) publikoval krátký příběh Hilda a troll (v originále Hildafolk) s neohroženou hrdinkou, která se bezstarostně pohybuje v lese plném nadpřirozených bytostí, přičemž některé chodí k ní domů bez ohlášení na návštěvu. Následovala série dalších pěti příběhů, které postupně vyšly souborně ve čtyřech svazcích, přičemž ten poslední byl natolik rozsáhlý, že musel být rozložen do dvou knih Hilda a kamenný les a Hilda a král hory. Protože série měla úspěch u kritiky i u čtenářů a získala hned několik komiksových cen, zájem projevila televizní stanice Netflix – od roku 2018 už jsou k vidění tři série s celkem 34 půlhodinovými epizodami a jedním celovečerním filmem. Aby toho nebylo málo, tak několik dílů z druhé série bylo přepsáno do knižní podoby, převážně Stephenem Daviesem (který kupodivu nenapsal ani jeden scénář), ilustrátoři byli také jiní než Pearson, který byl zřejmě zaneprázdněn prací na filmu a seriálu.

Letos se nicméně Pearson ke komiksu vrátil, a to krátkou knížkou, která patrně naznačuje vznik nové série Hilda a Větvík. Příběh s názvem Prší, prší, jen se leje má výraznější barvy než předchozí komiksy o Hildě, o chloupek menší formát, přehlednější řazení větších komiksových oken a celkově jednodušší (nikoliv však triviální) příběh. A Větvík, domácí mazlíček připomínající psa (ve skutečnosti se jedná o liškolouška) a věrný pomocník při Hildiných eskapácách, tu mluví.

Větvík ostatně není k Hildě do názvu série připsán jen tak, v prvním příběhu hraje zásadnější roli než jeho lidská kamarádka. I proto, že se oba při úprku před deštěm schovají v jeskyni, kde už se skrývají jiná zvířata. A objeví se i jedno velmi nadpřirozené – obří had, který se s Větvíkem skamarádí, nicméně ani tak nezačne být méně hrozivý a nebezpečný. Větvík samozřejmě nemluví s Hildou, ale hovoří se zvířaty a s hadem. Obecně tu panuje trochu nepoměr, protože zvířata Hildě rozumějí, zatímco ona jim ne. Na rozdíl od hlavní série, kde komunikovaly jen nadpřirozené bytosti obdařené inteligencí srovnatelnou s lidskou, tu tentokrát máme i mluvící a myslící zvířata, podobně jako v jiných komiksech pro nejmenší.

Sympatický je také návrat do divočiny: příběh je zasazen do doby, kdy ještě Hilda s maminkou žije v opuštěném domku v údolí, v bezprostředním dosahu hor a lesů a také v každodenním kontaktu s různými neobvyklými bytostmi. Čtenáři série přitom vědí, že už od třetího příběhu se Hilda s mámou poté, co jim domek nechtěně rozšlápl obr, odstěhovaly do města, kde se odehrávala všechna jejich následující dobrodružství. A byla to trochu škoda – město sice nabídlo jiné prostředí a mnoho nových postav, nicméně ona kouzelná atmosféra těsného sepětí s přírodou materiální i nadpřirozenou odplynula. Pokud se nyní nová série do divočiny vrátí, bude to jen dobře a jednodušším příběhům pro nejmenší čtenáře to rozhodně prospěje.

Neboli je skvělé, že je Hilda zpátky v komiksu, byť v mírně infantilnějším pojetí. Předchozí vývoj šel podobným směrem jako série o Harrym Potterovi: od pohádek pro děti k temnějším, místy až hororově laděným příběhům pro starší. Ale zdá se, že Pearson chce tento trend zastavit a vrátit se zpátky na začátek. A je jedno, jestli na to přišel sám, nebo mu to poradily nějaké průzkumy globální televizní stanice. Pokud si tedy jeho příběhy uchovají svůj jemný humor a sepětí se strašidelným i přívětivým severským folklorem.