Pokud byl do češtiny přeložen autorský komiks, který vytvořila žena, obvykle měl autobiografické prvky. Buď šlo o čistou autobiografii, jako v případě toho nejslavnějšího, totiž Persepolis Marjane Satrapiové, či třeba Rodinného ústavu Alison Bechdelové, jindy se příběhem dívek nebo žen ze současnosti autobiografické prvky prolínaly méně nápadně, jako v komiksech Hluboké rány Rutu Modanové či Gemma Boveryová od Posy Simmondsové. Úspěšný komiksový román Rainy Telgemeierové Úsměv (získal cenu Willa Eisnera a umístil se v několika výročních anketách) na ně navazuje, ale v něčem je přece trochu jiný. Zatímco totiž Satrapiová, Bechdelová a další se obracely převážně ke svým vrstevnicím (neboli ženám za hranicí dospělosti), Úsměv ocení především vrstevnice hrdinky komiksu, tedy Rainy v předpubertálním a pubertálním věku.

Podstatné je samozřejmě i to, že Telgemeierové dílo mohou se zájmem číst i rodiče náctiletých dívek či obecně dospělí a neurazí je to, nebude to na ně působit infantilně, jako třeba francouzská série Pupíky, která se také věnuje zmatkům pubertálních dívek, ale činí to přece jen trochu podbízivěji, s výraznější nadsázkou a explicitními vtípky.

Kouzlo Úsměvu tkví právě převážně v tom, že takzvaně „netlačí na pilu“. Jistěže skvěle využívá zkratku a nadsázku, ale tón vyprávění je sympaticky civilní, podobně jako kresba, která by asi mohla být tištěna třeba ve Čtyřlístku, ale zároveň se vyhýbá kýčovitým nebo karikaturním rysům. Autorka neokázale, s humorem a nadhledem, ale zároveň dostatečně intenzivně zachycuje trápení dívky, která si někdy ve dvanácti letech ošklivě vyrazí zuby a další roky se potácí po ordinacích různých zubních specialistů, kteří se její chrup snaží dát znovu do pořádku – a nejde to zrovna hladce se všemi těmi zubními sádrami, tahy a rovnátky. Raina je přitom ve věku, kdy je vzhled vším: trápení v ordinacích se tak střídá s pocity trapnosti, když ukáže spolužákům bizarně zapadlé řezáky či malou vypadávající protézu. Čtenář je vnímá jako tragikomické pasáže a byl to nepochybně autorčin záměr, celek komiksového románu však nabízí i hlubší emoci – soucítění s někým, kdo byl z pozice průměrného odsunut do pozice postiženého. Vše se ještě komplikuje počínajícími pubertálními láskami: nejprve opětovanou, ovšem ke klukovi z nižšího ročníku, pak platonickou zamilovaností do školní basketbalové hvězdy.

Úsměv zprvu vycházel na pokračování na komiksovém webu a některé pasáže jsou zřetelně epizodické, s uzavřenou drobnou pointou, opět obvykle truchlohumornou. Formát komiksového románu to kupodivu nenarušuje, naopak to pomáhá hladšímu plynutí příběhu, který jinak nemá žádný dramatický oblouk. Ten je vlastně - opět docela nenápadně - naznačen v závěru: zatímco se převážnou většinu stránek Raina (zábavně) stresuje ze svých patálií se zuby, ze svého vzhledu a ze svých marných snah zaujmout vyvoleného kluka a kamarádky její stres stupňují různými zdánlivě nevinnými vtípky a poznámkami, v závěru se ukáže, že jakmile se Raina skamarádí s jinou skupinkou vrstevníků, přestává být kvůli svému vzhledu předmětem všeobecného veselí. Neboli zjistí, že pokles sebevědomí nemůže připisovat svým zubům, ale spíše „kamarádkám“, které rády využijí příležitost zavtipkovat na cizí účet. Nemá to formu šikany nebo se takové interpretaci Telgemeierová alespoň důsledně vyhýbá, nicméně to poselství se zdá být jasné: máš-li trable a tvé kamarádky místo aby pomáhaly, raději je využívají ke vtipkování či rovnou posměškům, je načase dát takovým vale, bez ohledu na to, že se to vše zdá být jen nevinné kočkování. Pokud pubertální čtenářky tento vzkaz dešifrují a zachovají se podle něj, bude na středních školách jistě o několik úsměvů víc. S rovnátky i bez nich.