Staroseverská literatura, reprezentovaná především staroislandskými ságami, fascinuje čtenáře již po staletí a zdá se, že je jen tak fascinovat nepřestane. I čeští čtenáři měli ve 20. století možnost seznámit se s řadou důležitých děl této oblasti včetně Starší a Mladší Eddy, Ságy o Ynglinzích či Ságy o Grettim. Přesto mnoho jiných zůstává dosud nepřeloženo. Poslední dobou se však zájem o toto specifické dědictví evropské předkřesťanské kultury opět oživil. V roce 2011 zařadilo nakladatelství Argo do své rozsáhlé edice Mýty, pohádky a legendy titul Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku, na který ani ne o rok později navázalo vydání sbírky hrdinských básní vybraných ze staroseverských ság Eddica minora. Tato sbírka nakladatelství Herrmann & synové na první pohled zaujme svým poutavým grafickým zpracováním obálky.

Eddica minora představují soubor staroseverského básnictví zapsaného převážně ve 13. století. Sbírku, z níž české vydání vychází, sestavili na počátku 20. století němečtí badatelé Andreas Heusler a Wilhelm Ranisch. Jedná se o hrdinské básně téhož typu jako ty, které se objevují ve Starší Eddě, v základním prameni našeho poznání o staroislandské společnosti a kultuře. Básně mají stejné metrum i téma – až na mytologické básně, které se na rozdíl od Starší Eddy v Eddica minora neobjevují. Rozdíl mezi těmito dvěma díly tkví především ve způsobu a míře jejich dochování. Verše v Eddica minora jsou obvykle skrovného rozsahu, protože se dochovaly jen jako součást prozaického ságového vyprávění, tudíž z nich obvykle známe jen zlomky.

Přes tuto fragmentárnost se čtenář nemusí obávat, že by smyslu básní neporozuměl. Celou sbírku uvádí poměrně obsáhlá studie Jiřího Starého, vynikajícího odborníka na staroseverské období, a také jednotlivé celky básní jsou vždy opatřeny průvodním textem, vysvětlujícími poznámkami pod čarou a autentickými prozaickými úryvky nezbytnými pro pochopení kontextu. Čtenáři tak nic nebrání, aby se ponořil do dechberoucích dobrodružství statečných severských reků. Rázem se ocitáme v honosných síních šlechticů a na bitevních polích, spolu s hrdiny vzpomínáme, bojujeme a umíráme. Starý Seveřan vítal smrt s otevřenou náručí, posledním dechem vypočítával své hrdinské skutky a těšil se do Valhaly mezi sobě rovné. Jelikož se jednalo o vrcholný okamžik života, pojednává většina básní právě o smrti a umírání. Reflexe posledních slov zemřelého ostatně není fenomén pouze doby vikinské.

Mezi udatnými reky sbírky vyčnívá zejména Šípový Odd, jehož životní cesty byly velmi spletité a není divu, že inspirovaly neznámého autora k ságovému zpracování. Jak vyplývá z řádků výše, důležitou roli v životě starých Seveřanů hrál boj a Šípový Odd rozhodně nebyl výjimkou. Soudě dle Předsmrtné písně Šípového Odda, v níž sám hrdina rekapituluje svůj život, by se mohlo zdát, že na nic jiného než na boj neměl ani pomyšlení. Sem tam se však (stejně jako v ostatních básních) mihnou i další aspekty, které jsou sice bitvami a dalšími hrdinskými skutky zatlačovány do pozadí, jistě ale hrály svou roli. Jde především o lásku, přátelství, návštěvu cizích zemí, erotiku, humor, magické rituály a náboženství. Díky všem těmto aspektům máme jedinečnou možnost proniknout hlouběji do mentality starých Seveřanů a obecně lépe poznat dobu předkřesťanskou. I z tohoto pohledu představují Eddica minora a ostatní staroseverská díla jedinečný a nejen literární pramen.

Fascinujícím pokladem sbírky a dokladem jedinečným literárních schopností starých Seveřanů je Bitevní píseň z části o Ragnaru Lođbrókovi a jeho potomcích. Báseň se odehrává na dvou rovinách – líčí nelítostnou bitvu a zároveň popisuje tkaní valkýr, bájných ženských bytostí, které podle severské mytologie rozhodují o smrti a životě bojujících mužů. V básni valkýry z těl mrtvých bojovníků vytvářejí plátno, přičemž celé tkaní je popisováno velmi naturalisticky a detailně:

Navážou látku lidskými střevy,
zatíží hlavami hrdých mužů;
brda jsou kopí zbrocená krví,
kovem je pobito pohybné brdo,
hlazené šípy slouží co háčky;
válečné plátno přirážejí meče. (s. 156–157, v knize opatřeno vysvětlivkami)

Jak je patrné i z těchto veršů, překladu básní a odborné stránce knihy není co vytknout. Nelze se však vyhnout úvahám o její rozpolcenosti – chce být jednak odbornou publikací na úrovni edice obsahující odbornou studii, poznámky, rejstříky, korespondenční tabulky atd., a stejně tak knihou určenou široké veřejnosti. V důsledku toho je text zatížen nemalým množstvím poznámek, které čtení usnadňují snad až příliš. Obzvlášť vysvětlování stejných obratů (např. Hild – „jméno valkýry“, Hildina bouře – „bitva“) či jednoduchých opisných kenningů (např. mocná vichřice mečů – „bitva“, hřebci stěžňů – „lodě“), jejichž mechanismus je dostatečně pojednán v úvodní studii, považuji za zbytečné. Až na drobnosti je kniha redakčně na velmi dobré úrovni. Jako diskutabilní vnímám psaní slov „valkýra“, „dísa“ a „norna“ s velkým počátečním písmenem. Ostatně samotný název sbírky Eddica minora se (nejen) v knize objevuje někdy s malým a jindy s velkým „m“. Jednoznačnou chybou je pak spojení „na rozdíl“, které se v textu opakovaně objevuje psané dohromady.

Pokud se oprostíme od těchto malých „technických“ nedostatků, překlady jsou vskutku obdivuhodné a není divu, že práce na celé sbírce trvala více než čtyři roky. O významu samotných básní nejlépe svědčí to, že přečkaly již tisíc let, byť mnohdy ve zlomcích. Doufejme, že Eddica minora budou brzy následovat další skvělé počiny – například překlad celé Ságy o Šípovém Oddovi.