Jak stará je braková a populární literatura? Příručky literární vědy často tvrdí, že vznik zábavného čtiva souvisí se vznikem moderní společnosti, kterou charakterizuje značné množství volného času, že její existenci umožnil až novodobý rozvoj gramotnosti a že je pro ni typický zejména konvenční, jednoduchý a nenápaditý literární tvar. V jistém lexikonu dále stojí, že pojem populární kultury byl vůči té vysoké vymezen během 19. století i v souvislosti s prohlubování sociálních a etnických odlišností.

Postupně, od 80. let 20. století stále silněji, však přibývají hlasy, které se snaží tento typ textů i jejich recipienty rehabilitovat a také od základu přehodnotit zmíněný teoretický koncept. Odrazem těchto západních literárněvědných tendencí je i kniha Starodávné bejlí: obrysy populární a brakové literatury ve starověku a středověku. Jejím hlavním cílem je demonstrovat, že pojmy jako „populární literatura“, „triviální literatura“ či „brak“ můžeme aplikovat také na literaturu starších dob. Předmětem zájmu jejích autorů jsou tak rozmanité artefakty jako staroegyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie i pašijové divadlo, životy Ježíšovy a mariánské písně, byzantská parodie liturgického postupu, staroseverské povídky či lživé ságy, arabské maqámy i španělské slepecké romance. Najdeme v ní roztodivné scény, například takové, v nichž se král ukazuje být kanibalem; na lidi útočí démonické děti, které jim ukusují bradavky; královny jsou zvířecké bestie a princezny nekrofilní; otec vraždí své děti, aby tím zachránil svého přítele, nebo místní řezník nutí krále, aby zaplatil oběd. Za zmínku stojí i lidožravé kněžky, ďábel vylézající ze záchodu nebo skřeti vypouštějící otrávený dým.

Nad těmito texty se podle autorů zřetelně ukazuje, že hranice braku a „vysoké“ literatury nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát: pokud se například braku předhazuje eskapismus, pak autoři spolu se C. S. Lewisem namítají, že v jistém smyslu je veškeré čtení únik. Kniha dále přesvědčivě dokládá, že zdánlivě „nízká“ témata jako sex a násilí se opakovaně kříží s těmi, která jsou používána v literatuře svrchovaně „umělecké“ a vysoké. Že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci a vzájemné mezihry mezi konvencí a inovací jsou v ní často daleko rafinovanější, než jsou badatelé běžně ochotni připustit. Že může být nápaditější a subverzivnější než literatura kanonická, i když ovšem mnohé z těchto textů „pouze znovu potvrzují dominantní normy, mohou být misogynní, rasistické a homofobní“. A že její bizarnost, parodický nádech a neochota podřídit se pravidlům vysoké literatury nejsou tak efemérní a pomíjivé hodnoty, jak se často říká. V souladu s obecnějším trendem o poněkud vstřícnější pojímání středověku také autoři knihy tvrdí, že kupříkladu volného času měli příslušníci starých kultur dostatek. A třeba průměrný staroseverský sedlák měl podle Jiřího Starého „vyposlechnuto podstatně více literárních děl, než na kolik by si průměrný člověk dneška vůbec vzpomněl“.

Podle erudované editorky Sylvy Fischerové, jež vychází z metodologických konceptů pocházejících jak ze zahraničí, tak od českého průkopníka studia braku Pavla Janáčka, byl pojem populární literatura „vynalezen“ proto, aby popsal určité jevy a tendence, které vystoupily do popředí zejména v určitém, dosti nedávném období. To ale nemusí nutně znamenat, že se tyto jevy v obdobích dřívějších nevyskytovaly – byť jistěže ne ve stejné, ale řekněme v podobné verzi. Koncept populární literatury nás touto cestou upozorňuje na několik skutečností: na to, jak historicky vzniklé a v důsledku nedomyšlené mohou být pojmy, s nimiž pracujeme; a jak naopak pojmy utvořené určitým cíleně zaměřeným myšlenkovým úsilím (populární kultura, masová kultura, kulturní studia) jsou také jen částečné a mají sklon spíše k určité ne zcela obhajitelné exkluzivnosti. Publikace ovšem nezkoumá pouze kulturní spotřebu lidí žijících před stovkami let, ale také tu současnou. Poukazuje na zahraniční výzkumy, jež dokazují, že lidé s vyšším společenským postavením (nebo s vyšším kulturním kapitálem) se sice věnují spotřebě děl vysokého umění více než lidé s nižším společenským postavením, zároveň se však věnují více i spotřebě populárního umění: stávají se eklektickými, ba dokonce všežravými (omnivorous) a s postupem času jejich všežravost dále roste. Proces, který se tu odehrává, někteří teoretici označují chytlavým sloganem „od snoba k všežravci“. Pro společnost jako celek bychom tedy na základě uvedených výzkumů mohli narýsovat schéma pyramidy, jejíž základnu představuje široký kulturní zájem vyšších společenských tříd, zatímco její hrot obsazuje omezený a zúžený zájem nižších tříd, tedy lidí s menším kulturním kapitálem. Z tohoto úhlu pohledu by populární kultura představovala tmel společnosti – to, co ji spojuje, na čem se podílejí jak příslušníci elit, tak všichni ostatní. Jako příklad takového kulturního „všežravce“ Fischerová uvádí filozofa Ludwiga Wittgensteina, který se svým přítelem Pattissonem, jinak účetním znalcem v londýnské City, pěstoval jakési konzumní „rituály“. Vždy, když Wittgenstein projížděl Londýnem, společně navštívili jedno z velkých kin na Leicester Square, kde dávali nějaký „dobrý“ film – rozuměj film americký, nejlépe western nebo muzikál anebo romantickou komedii –, „ze všeho nejdůležitější ale bylo, aby režisér neměl žádné umělecké nebo intelektuální ambice“. Ve vzájemné korespondenci také se zjevným zalíbením i s ironií parodovali reklamní jazyk: „Tak nebo tak instinktivně cítíme,“ psal Wittgenstein, „že Two Steeples No. 83 Quality jsou ty pravé ponožky pro pravého muže – vkusné, slušivé a pohodlné.“ Jako postskriptum k jinému z jeho dopisů Pattissonovi čteme: „Dík mé velkorysosti obdržíš v jednom z těchto dnů zdarma vzorek slavného oleje na vlasy značky Glostora; kéž si Tvůj vlas provždy zachová onen lesk, který je tak charakteristický pro pečlivě upraveného gentlemana.“

Prizmatem soudobé populární kultury také autoři interpretují produkty starší, pro někoho asi i trochu nekonvenčně. Jestliže už Umberto Eco – v knize mnohokrát připomínaný – srovnával postavy superhrdinů typu Supermana s křesťanským Mesiášem, podobně v ní postupuje Lucie Doležalová. Ta interpretuje stále nová zpracování příběhů o Sherlocku Holmesovi v kontextu cyklů středověkých vyprávění, která domýšlela a rozvíjela základní biblickou zprávu o Ježíšovi. V obou případech je podle ní hlavní postavou výjimečný muž, který se chová nezvykle a je nedosažitelný. Ani v jednom se nevyskytují explicitní scény sexu, což dává prostor pro čtenářské spekulace, a oba obsahují zápletku v podobě zmrtvýchvstání či čehosi velmi podobného. Pozdější zpracování se podle autorky nesnaží prvotní verze nahradit, ale zavést nás zpět k původnímu hrdinovi, vzbudit touhu znovu otevřít Knihu a prozkoumat, „jak to vlastně bylo“.

Jestliže pro dřívější literární historiky představovala mnohá probíraná díla smutné produkty „zdivočelého vkusu“, případně patřila k „nejbezútěšnějším věcem, které kdy stvořila lidská fantazie“, recenzovaná publikace tyto příkré soudy přehodnocuje. A to jistě i pod vlivem postmodernismu. Tento obrat dává také teoretikům oprávnění, či snad i záminku zabývat se soudobými populárními seriály jako legitimním výzkumným předmětem. Takový zápal a záliba jsou patrné právě u Doležalové a jejího vztahu ke slavnému anglickému detektivovi. Což kvitujeme s povděkem, nikdo snad netvrdí, že všeobecným ideálem by měly být suchopárné studie, z nichž je patrné, že jejich téma nepřitahuje a nebaví ani jejich autora. Ostatně tutéž záminku pak v podobných teoretických textech mohou nacházet i recenzenti...